I. ÚS 1943/11
I.ÚS 1943/11 ze dne 18. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Koláře (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Ivem Žižkovským, advokátem se sídlem Plzeň, Martinská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 8 Tdo 1269/2010-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že byl jeho vydáním dotčen ve svých ústavně zaručených právech podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rovněž měla být porušena zásada presumpce neviny, garantovaná čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011 č. j. 8 Tdo 1269/2010-50 bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto dovolání stěžovatele, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 1 Tmo 9/2010. Vrchní soud posledně označeným rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele do rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 č. j. 35 Tm 4/2007-548, kterým byl stěžovatel (mladistvý obviněný) uznán vinným proviněním znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. b) tehdy platného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a bylo mu uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou roků s tím, že se výkon trestního opatření za současného vyslovení dohledu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tří roků. Skutek byl (stručně řečeno) spáchán tím, že stěžovatel v nočních hodinách přesně nezjištěného dne v srpnu 2006 v Plzni v bytě, v němž bydlel se svou matkou a s dalšími členy rodiny, vykonal za použití násilí soulož s desetiletou poškozenou, která byla v bytě na návštěvě.

V předchozím průběhu řízení, tj. před pravomocným odsouzením, Krajský soud v Plzni jako soud prvního stupně dvakrát stěžovatele obžaloby zprostil (rozsudky z 12. 3. 2008 a 3. 12. 2008). K odvolání státního zástupce však Vrchní soud v Praze pokaždé zprošťující rozhodnutí první instance zrušil pro jeho vady (usneseními z 20. 8. 2008 a z 31. 3. 2009); při druhém zrušení a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení odvolací soud zároveň nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu podle § 262 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména vadné hodnocení důkazů, o něž se opírá odsuzující rozsudek v jeho trestní věci. Tvrdí, že při zrušení zprošťujícího rozsudku vrchní soud "vnucoval" první instanci způsob hodnocení provedených důkazů, čímž zasáhl do základních práv stěžovatele. Další stěžovatelovy námitky se zakládají na tvrzeném porušení zásady in dubio pro reo a v neposlední řadě na výše uvedeném pokynu odvolacího soudu, provedeném v intencích § 262 trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že tímto postupem bylo původnímu senátu prvoinstančního soudu znemožněno hodnotit důkazy podle vlastního přesvědčení a současně byl porušen princip zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel má za to, že vydáním tohoto rozhodnutí bylo pokračováno v zásahu do jeho ústavně zaručených práv, neboť na trestní řízení je třeba z pohledu porušení základních práv nahlížet v jeho celistvosti. Přestože zákonná úprava dovolání stojí na striktně vymezených dovolacích důvodech, stěžovatel namítá, že je vždy nutno dbát povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce.
II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ovšem není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavním pořádkem chráněná práva nebo svobody účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, usnesení sp. zn. III. ÚS 2777/08).

Pokud jde o odsuzující rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 č. j. 35 Tm 4/2007-548 a na něj navazující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 1 Tmo 9/2010 o zamítnutí odvolání stěžovatele, je nutno poznamenat, že tato rozhodnutí již předmětem přezkumu v rámci řízení před Ústavním soudem byla. Ústavní stížnost proti nim mířená byla usnesením ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 2708/10 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, vydanému v dané trestní věci pod č. j. 8 Tdo 1269/2010-50. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti, rozhodnutí dovolacího soudu je napadáno z důvodu, že jím nebyl odstraněn tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, provedený na základě předchozích rozhodnutí o jeho odsouzení - rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2010 č. j. 35 Tm 4/2007-548 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 1 Tmo 9/2010 (vynesených po zrušujícím usnesení vrchního soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 1 Tmo 1/2009). Stěžovatel tak svou ústavní stížnost materiálně (byť nepřímo) směřuje opět proti označeným rozhodnutím obecných soudů a v tomto směru uplatňuje prakticky identickou argumentaci jako ve své první ústavní stížnosti; takřka žádné kvalitativně nové okolnosti, které by dosud nebyly předmětem přezkumu před Ústavním soudem, nepřednáší. Lze proto v plném rozsahu odkázat na právní závěry vyslovené v této věci Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 2708/10. Zejména je možno uvést, že:

1) Z odůvodnění zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 1 Tmo 1/2009 Ústavní soud nedovodil, že by odvolací soud ignoroval oprávnění nalézacího soudu provádět hodnocení důkazů podle svého přesvědčení nebo že by se prostřednictvím aplikace § 262 trestního řádu snažil prosadit jiné rozhodnutí soudu prvního stupně. Výtky odvolacího soudu nebyly formulovány v tom smyslu, že by tento soud nalézacímu soudu nařizoval, jak konkrétní důkazy hodnotit. Ze strany odvolací instance se primárně jednalo o (oprávněnou) kritiku nedostatečného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nikoli o vnucování vlastní verze skutkových zjištění na základě odlišného hodnocení důkazů.

2) Jde-li o stěžovatelem namítané porušení principu in dubio pro reo, jenž je spojen se zásadou presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), i zde dospěl Ústavní soud k závěru, že k zásahu do základního práva stěžovatele nedošlo. Vyložil, že princip in dubio pro reo nelze interpretovat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli.

3) Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy opomenuly provést některé důkazy, jejichž provedení v trestním řízení navrhoval, Ústavní soud také neshledal jeho výtku důvodnou. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provést. V projednávané věci soudy tomuto požadavku dostály.

Námitky stěžovatele, které nebyly s přihlédnutím k obsahu odsuzujícího rozsudku krajského soudu ze dne 10. 2. 2010 č. j. 35 Tm 4/2007-548 a jemu předcházejícího rozhodnutí vrchního soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 1 Tmo 1/2009 uznány Ústavním soudem jako opodstatněné v jiném (samostatném) řízení, nezakládají důvod ani pro kasaci nyní napadaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který svým odmítavým usnesením rovněž neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele.

Kromě výše řečených námitek pak stěžovatel v ústavní stížnosti závěrem uvádí, že Nejvyšší soud podle jeho názoru dostatečně nepřihlédl k vyjádření k dovolání, podanému ze strany státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. V něm se konstatuje, že spáchání předmětného skutku (provinění) stěžovatelem nebylo prokázáno mimo jakoukoli pochybnost, a navrhuje se proto zrušení dotčeného odsuzujícího rozsudku krajského soudu ze dne 10. 2. 2010 č. j. 35 Tm 4/2007-548, jakož i na něj navazujícího usnesení vrchního soudu ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 1 Tmo 9/2010. Ani tato námitka ovšem z pohledu ústavněprávního přezkumu není relevantní, neboť mimo případy zřetelného vybočení z rámce ústavnosti nelze do nezávislého rozhodování obecných soudů zasahovat. Nejvyšší soud návrhem státní zástupkyně nebyl v žádném ohledu vázán a mohl se tak od jejího právního názoru odchýlit, aniž by jeho odlišné, náležitě odůvodněné rozhodnutí vykazovalo rozpor s ústavními principy.

Pro shrnutí Ústavní soud dodává, že v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postup soudu v trestním řízení, stejně jako vykročení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. K porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i jiných základních práv, tak na straně stěžovatele nedošlo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. listopadu 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.