I. ÚS 1941/09
I.ÚS 1941/09 ze dne 21. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody v Horním Slavkově, zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2008 sp. zn. 1 T 11/2007, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 2 To 73/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2009 sp. zn. 6 Tdo 454/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých základních práv na spravedlivý proces, na obhajobu a na projednání věci bez zbytečných průtahů.

Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 1 T 11/2007 ze dne 18. 4. 2008 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. z. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. Předmětným rozsudkem mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Soud vyslovil, že stěžovatel spolu s dalšími dvěma obžalovanými dne 26. 10. 1998 společně po předchozí vzájemné dohodě, oděni do stejnokrojů Policie ČR černé barvy, maskování kuklami, ozbrojeni zbraněmi vnikli na pozemek konkrétního domu v Praze 9, pod pohrůžkou násilí, užití střelných zbraní zabránili poškozené Z. X. H. a její matce Q. R. J. v odjezdu jejích vozidlem Škoda Favorit, přinutili poškozenou Z. X. H. k vydání kabely s částkou nejméně 3.100.000,- Kč, obě poškozené přinutili vrátit se do bytu; stěžovatel pak spolu se zbylými obžalovanými nasedl do vozidla poškozených Škoda Favorit, z místa činu odjeli k vozidlu stěžovatele VW Corado SPZ XXX XX-XX, které bylo zaparkováno u garáží v ul. Martinické.

Napadeným usnesením Vrchního soudu bylo odvolání (mj. stěžovatele) zamítnuto a napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání (mj. stěžovatele) dle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Městský soud, Vrchní soud i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě toliko odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí.
II.

Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve smyslu tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a s údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti; vyžádání spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Nicméně, v tomto konkrétním případě si Ústavní soud přesto spisy od příslušného soudu vyžádal a s jejich obsahem se seznámil.

III.

1) Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, v zásadě opakují to, co stěžovatel uplatnil před nalézacím soudem a v odvolání, kterými se nalézací soud i odvolací soud již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. Proto na napadená rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud odkazuje. Bylo nadbytečné (a ostatně i projevem formalismu) opakovat argumentaci obecných soudů, byla-li tato shledána ústavně konformní a neměl-li k ní Ústavní soud žádných zásadních výhrad (srov. metodologicky obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 701/09).

V konkrétnostech uvádí Ústavní soud následující.

2) Stěžovatel namítá, že byť obecné soudy konstatovaly ve svých rozhodnutích, že osobu odsouzeného H. nelze samu o sobě obecně hodnotit jako zvláště věrohodnou, pak ve vztahu k stěžovateli nevyvodily z této skutečnosti žádné důsledky; zejména na H. nebyl zpracován znalecký posudek z oboru psychologie, který se měl vyjádřit k otázce jeho věrohodnosti.

S touto námitkou se však odvolací soud (na s. 5 odst. 3 a 5 a 6; s. 6 odst. 2) i nalézací soud (konec prvního odstavce na s. 5 a první věta odst. 2. na s. 5; poslední odstavec na s. 14) řádně a přesvědčivě vypořádaly. Jejich argumentace je plně akceptovatelná.

V této souvislosti stěžovatel též tvrdí, že jako podklad rozhodování sloužil znalecký posudek na osobu H., leč obstaraný v jiné trestní věci. Ústavní soud k tomu pro stručnost uvádí, že i kdyby byl takový postup nepřípustný, klíčové je, že hodnocení výpovědi H. soudy jako věrohodné plyne dostatečně i z jiného zdroje; to především z toho, že se výpověď H. shoduje v podstatných údajích s důkazy ostatními. Není tudíž v souladu s faktickým stavem tvrzení, že tato výpověď ve vztahu k stěžovateli stojí osamoceně. Koneckonců, sám odvolací soud ve svém rozhodnutí znalecký posudek na osobu H. v jiné trestní věci ani nezmiňuje, pokud se vyjadřuje k věrohodnosti jeho výpovědi. Lze jen dodat - se zřetelem k těmto okolnostem a s ohledem na časový odstup - že odvolací soud odmítnutí provést důkaz znaleckým posudkem o duševním stavu H. v napadeném usnesení řádně a přesvědčivě odůvodnil (srov. např. s. 6 druhý odstavec).

3) Stěžovatel též prohlásil, že to, že by policie skutečně věděla od r. 1998 o jeho vozu v oblasti místa činu, je zeslabena tím, co vypověděla sv. V. Tu totiž policie několik dní potom, co údajně měla k dispozici dle výpovědi "důvěryhodné osoby" (poznámka Ústavního soudu: svědek P.) identifikaci stěžovatelova vozu, jak vyplývá z úředního záznamu, vozila po okolí Prahy 9 s tím, zda by poznala podobný vůz, který tehdy popsala. Pokud by skutečně policie měla informace o tom, že vůz stěžovatele v oblasti místa činu byl, nevozila by následně tuto svědkyni po Praze 9, aby tentýž vůz popsala. Tento rozpor prý policisté v hlavním líčení nedokázali vysvětlit. V této souvislosti stěžovatel rovněž zpochybňoval výpověď svědka P. (poznámka: P. si měl dle úředního záznamu číslo vozu napsat, když auto vyjíždělo od garáží vysokou rychlostí, avšak v hlavním líčení líčeni popisoval auto stojící).

Stěžovatel tím má zřejmě na mysli zpochybnění skutečností plynoucích z úředního záznamu ze dne 27. 10. 1998 (že svědek P. sdělil policejnímu orgánu SPZ předmětného vozidla) a celkově zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka P. Na tyto námitky obsahově reagoval již nalézací soud tím, že konstatoval, že "skutečnost, že svědek P. zaznamenal SPZ i další detaily k tomuto vozidlu, potvrzuje i svědek P. S., přičemž jak svědek P., tak svědek S. jsou zcela nezaujatí svědci nemající zájem na výsledku tohoto trestního řízení, nemající vztah k žádné straně trestního řízení, a Městský soud v Praze neshledal důvodu, proč jejich výpovědi neuvěřit..." (srov. s. 12 napadeného rozsudku). S těmito námitkami se vypořádal i odvolací soud, který uvedl, že "Kromě toho nic neopodstatňuje hypotézu, že by svědek P. mohl mít důvod uvádět nepravdivé skutečnosti, neboť se jednalo o člověka, který ve věci neměl vlastní zájem. Výpovědi svědků P. i S. jsou v souladu s výpovědí obžalovaného H...." (srov. s. 5 odst. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Stěží lze vidět rozumný důvod (bez předložení něčeho konkrétního, důkazů či alespoň indicií) podezírat policisty, kteří sepsali předmětný úřední záznam ze dne 27.10.1998 (tj. P. a F. - srov. str. 15 napadeného rozsudku nalézacího soudu, jejich výpověď u hlavního líčení na č. l. 502 a násl. a č. l. 510 spisu), že snad tento úřední záznam zfalšovali apod. Konečně, pokud stěžovatel uvádí, že jím namítanou skutečnost nedokázali policisté v hlavním líčení vysvětlit, je třeba zdůraznit, že tuto otázku položil obhájce stěžovatele pouze policistovi F., který v prvé řadě odpovídal, že neví, že si to přesně nepamatuje (srov. č. l. 509 spisu). Lze dodat, že postup, že policejní orgán - i přes vědomí SPZ předmětného vozidla - vozil svědkyni V. kvůli (příp.) identifikaci vozidla z její strany, se objektivně nejeví jako absurdní, byť to stěžovatel mylně naznačuje; policejní orgán měl sice v dané době k dispozici údaj o SPZ vozidla od svědka P., nicméně šlo toliko o jediný důkaz, a identifikace vozidla svědkyní V. by důkazní situaci posilovala. Nelze rovněž nevidět, že obecně platí, že úřední záznam není výpovědí svědka, ale jednostranným úředním dokumentem reprodukujícím tu kterou skutečnost, aniž by musel být - v případě, že reprodukuje tvrzení svědka - svědkem podepsán; z toho plyne i určité riziko nepřesné reprodukce tvrzení takového svědka.

4) Stěžovatel namítá, že žádná ze svědkyň nedokázala určit správně písmeno na SPZ - Zlín (tedy ZLx), Děčín (tedy DCx), Most (tedy MOx), nicméně vůz stěžovatele měl na SPZ písmena CHH.

K tomu postačí pro stručnost uvést, že jde o detaily (jejich nepřesná reprodukce je z povahy věci přirozená, tím spíše s ohledem na plynutí času), přičemž podstatná je shoda těchto svědků v tom, že - jak uvádí nalézací soud (na s. 15 napadeného rozsudku) - svědci P., S., K. a V. potvrdili, že v době loupeže zaregistrovali v prostoru ulice Martinické v místě, kde později bylo odstaveno vozidlo Škoda Favorit poškozených, vozidlo s tmavými skly, přičemž svědek P. si zaznamenal SPZ tohoto vozidla, kterou pak policisté do úředního záznamu zapsali.

5) Stěžovatel dále prohlásil, že spolubydlící poškozených H. W. vypověděl, že podle chůze a postavy se stěžovatel shoduje s pachatelem loupeže. Nebyl prý však proveden žádný úkon jako například rekognice nebo konfrontace, jehož výsledek by byl použitelný pro lakový skutkový závěr. Navíc během hlavního líčení stěžovatel seděl a svědek nebyl tak kategorický, jak by bylo možné dovodit z rozhodnutí odvolacího soudu. Napadená rozhodnutí soudů jsou tak postavena na skutečnosti, která nebyla relevantním (zákonným) způsobem ověřena.

K tomu postačí pro stručnost uvést, že i kdyby byla tato námitka stěžovatele významná, nic to nemůže změnit na jinými důkazy dostatečně podloženém skutkovém závěru, k němuž dospěly obecné soudy. Mimo to, na subsidiaritu tohoto důkazu poukazuje nejen odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu ("Kromě toho je významný i okolnost, že svědek H. W. vypověděl, že podle chůze a postavy se obžalovaný K. P. shoduje s pachatelme loupeže..." - srov. s. 5 odst. 5), ale především napadený rozsudek nalézacího soudu, který tvrzení H. W. v tomto směru sice zařazuje do reprodukce jeho výpovědi (srov. s. 9 dole), avšak v rozhodovacích důvodech jej explicite neuvádí (srov. zejména s. 14-15).

6) Stěžovatel rovněž namítá, že se jednatelé poškozené společnosti neodvedením povinných plateb z částky 3.100.000,- Kč zřejmě museli dopustil trestného činu nebo jiného proti společenského jednání.

Tato námitka není relevantní, neboť i kdyby byla správná, nic to nemůže změnit na trestné činnosti stěžovatele. Lze toliko dodat, že podle ustálené judikatury právo jednotlivce na potrestání jiné osoby v trestním řízení neexistuje; to platí tím spíše ve vztahu ke stěžovateli, který by ani teoreticky nemohl být - se zřetelem na tvrzený trestný čin uvedených osob - poškozeným subjektem

7) Dále stěžovatel namítal, že způsobení škody (zejména její výše) nebylo prokázáno, neboť výpovědi jednotlivých poškozených byly rozporuplné.

S touto námitkou se však náležitě vypořádal již nalézací soud (na s. 15 ve druhé půli napadeného rozsudku) a Ústavní soud na relevantní část napadeného rozhodnutí odkazuje. Ostatně, ani stěžovatel proti této části napadeného rozsudku nalézacího soudu nic konkrétního nenamítá a protiargumentaci nepředkládá.

8) Stěžovatel dále tvrdil, že dle rozhodnutí obecných soudů to měl být on sám, kdo poutal v domě poškozené osoby. Nicméně, soudy současně vycházely z výpovědí svědků V. Š. a V. Š., kteří uvedli, že výrok "K., je to v pořádku, můžeš vyjet", resp. "K. tak už jeď", byl adresován řidiči vozidla Škoda Favorit. Pokud však soudy uzavřely, že stěžovatel poutal poškozené, pak nemohl současně řídit vozidlo. V rozhodnutí nalézacího soudu byl pak výrok svědků Š. redukován toliko na oslovení "K.". Soud tak opominul druhou část výroku, ze kterého vyplynulo, že byl adresován řidiči vozidla, nikoliv osobě, která měla poutat poškozené.

K tomu Ústavní sodu uvádí, že soudy zjištěná skutečnost, že stěžovatel poutal poškozené, našla v napadených rozhodnutích odraz "jen" v naplnění vyššího stupně společenské nebezpečnosti nezbytné k tomu, aby jednání stěžovatele bylo posouzeno dle kvalifikované skutkové podstaty dle § 234 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve vztahu ke stěžovateli dovodily obecné soudy z mnoha jiných skutečností (srov. s. 17 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Klíčové pak je, že tyto jiné skutečnosti samy o sobě vedou dostatečně (ústavně konformně) k závěru o naplnění kvalifikované skutkové podstaty. I kdyby tedy tato námitka stěžovatele byla pravdivá, nic by to na tomto řádném a přesvědčivém závěru nemohlo změnit.

9) Stěžovatel poukazoval i na - jím předložený - znalecký posudek prof. PhDr. J. S., Dr.Sc., který prý zpochybnil výpověď svědka P. Nalézací soud se však i s tímto znaleckým posudkem vypořádal dostatečně (srov. s. 12 napadeného rozsudku).

IV.

1) Konečně, stěžovatel namítá nepřiměřenou délku trestního řízení, což mělo dle jeho názoru za následek znehodnocení některých důkazů a snížení možnosti obhajoby uplynutím dlouhého času.

2) V současné době je však třeba brát zřetel na existenci zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ..., ve znění pozdějších předpisů.

Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí naposled citovaného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost i v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně práva porušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto - v důsledku přijetí citované právní úpravy - uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.

Se zřetelem k této nové právní úpravě je třeba posoudit princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým zajistit ochranu práva, jehož porušení se napadá; v uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. - ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění - sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s článkem 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, náleží v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v řízení občanskoprávním.

Ústavní stížnost v této části je tedy podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, poněvadž stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákona k ochraně jeho práva poskytuje.

Shodně rozhodoval v tomto směru Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 2866/07 ze dne 28. 5. 2009.

Konstatovaná nepřípustnost ústavní stížnosti v této části jednoznačně vyvěrá ze změny právní úpravy. Stěžovateli zůstává - v jejím smyslu - cesta k nárokování náhrady škody či poskytnutí zadostiučinění otevřena.

3) Jako obiter dictum však Ústavní soud poukazuje i na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že pravomocné odsouzení stěžovatele až téměř po deseti letech není důsledkem průtahů způsobených orgány činnými v trestním řízení, nýbrž je dáno povahou posuzovaného případu; to proto, že k zahájení trestního stíhání mohlo a muselo dojít až po té, co se důkazní situace změnila v tom, že byl zjištěn přímý usvědčující důkaz výpovědí obžalovaného H. proti ostatním obžalovaným, neboť až od této doby byl dostatečně odůvodněn závěr, že inkriminovanou loupež spáchali právě obžalovaní.

Nehledě na to, že časový odstup od spáchání trestného činu byl zřejmě reflektován (implicite) při ukládání trestu stěžovateli ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby (srov. s. 17 dole napadeného rozsudku nalézacího soudu), Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že podle jeho judikatury (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 647/06) není úkolem Ústavního soudu a není ani v jeho kompetenci přehodnocovat závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu; jedná se o otázku, která zásadně spadá do sféry nezávislého posouzení soudů obecných.

V.

Za tohoto stavu nelze soudům prvního a druhého stupně nic protiústavního vytknout. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. To se týká i napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který v podstatě toliko aproboval ústavně konformní závěry soudů nižších. Sám stěžovatel pak dovozuje protiústavnost usnesení Nejvyššího soudu patrně právě z toho, že údajné protiústavní pochybení obou soudů nereparoval.

VI.

Za této situace dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout a v části směřující proti průtahům v řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2010

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.