I. ÚS 1939/12
I.ÚS 1939/12 ze dne 19. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů, soudce Pavla Holländera a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Matějem Váchou, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 450/40, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2012 sp. zn. 14 To 53/2012, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Shrnutí řízení před obecnými soudy

1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. května 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu porušení svých základních práv podle čl. 8 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým Městskému soudu v Praze, Vrchnímu soudu v Praze a Vězeňské službě České republiky uloží, aby zastavily veškeré kroky směřující k jeho předání do Slovenské republiky.

2. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. března 2012 sp. zn. Nt 2016/2012 byl stěžovatel podle § 410 trestního řádu z důvodu podle § 396 odst. 1 trestního řádu vzat do předběžné vazby, přičemž za její počátek byl určen okamžik jeho zadržení dne 14. března 2012 v 15.15 hod. Stěžovatel byl zadržen na podkladě a) evropského zatýkacího rozkazu Specializovaného trestního soudu v Pezinku, Slovenská republika, ze dne 23. února 2012 pod sp. zn. PK-Tš/8/2005, ve věci jeho trestního stíhání pro trestný čin založení, zosnování a podporování zločinecké skupiny a teroristické skupiny podle § 185a odst. 1 trestního zákona Slovenské republiky, účinného do 31. prosince 2005, a pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 5 trestního zákona Slovenské republiky, účinného do 31. prosince 2005, kterého se měl dopustit v tomto rozkazu blíže vymezeným jednáním, a b) evropského zatýkacího rozkazu Specializovaného trestního soudu v Pezinku, Slovenská republika, ze dne 23. února 2012 sp. zn. PK-1T/49/2010, k výkonu trestu odnětí svobody v trvání 5 let nepodmíněně se započtením vazby od 25. května 2006 do 30. listopadu 2007, který mu byl uložen rozsudkem Specializovaného trestního soudu v Pezinku ze dne 8. listopadu 2010 sp. zn. PK-1T/49/2010 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 19. ledna 2012 sp. zn. 5 To 11/2011. Posledně uvedenými rozhodnutími byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 5 trestního zákona Slovenské republiky, účinného do 31. prosince 2005, jehož se měl dopustit v těchto rozsudcích specifikovaným jednáním.

3. Z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze vyplývá, že v případě stěžovatele byly splněny podmínky podle § 410 a § 396 odst. 1 trestního řádu pro jeho vzetí do předběžné vazby, neboť zde byla důvodná obava, že v případě jeho propuštění by tento uprchl či se nadále skrýval před trestním stíháním i výkonem trestu odnětí svobody, který mu již byl uložen ve Slovenské republice. Orgánům činným v trestním řízení na území Slovenské republiky totiž nesdělil adresu svého pobytu a byl pro ně nedostupný, přestože věděl jak o svém odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, tak i o probíhajícím trestním řízení, v jehož průběhu si přebíral předvolání. Trestné činy, pro něž je stíhán, resp. byl odsouzen na území Slovenské republiky, lze podřadit pod skutkové podstaty uvedené v § 412 odst. 1, 2 trestního řádu, a uložený trest je v souladu s § 404 odst. 2 písm. b) trestního řádu.

4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále též "stížnostní soud") zamítl usnesením ze dne 10. dubna 2012 sp. zn. 14 To 53/2012. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, soud spatřoval skutečnosti, jež reálně odůvodňovaly jeho obavu ze stěžovatelova útěku, v tom, že stěžovatel do České republiky přicestoval s vědomím probíhajícího trestního stíhání ve Slovenské republice pro mimořádně závažnou úmyslnou trestní činnost. Jeho kontaktní adresa, jež byla známa slovenskému soudu, nekorespondovala ani s předchozí, ani novou, jím uváděnou adresou. Poté, co byl vyrozuměn o termínu jednání slovenského soudu, sice údajně oznámil, že se ho nezúčastní, dále na něj však nijak nereagoval a je otázkou, jakou měl představu o dalším vývoji obou řízení. Úvahy o tom, že by byl ochoten řádně reagovat na výzvy soudu, který v cizině vede řízení, nelze podpořit žádnou argumentací, dokonce ani prohlášením stěžovatele. Jeho dosavadní chování po dobu pobytu v České republice naopak naznačuje, že jiný vývoj, než vydání evropského zatýkacího rozkazu, patrně ani neočekával. Nebezpečí, že by se v případě pobytu na svobodě stěžovatel snažil útěkem vyhnout předávacímu řízení, je s ohledem na okolnosti případu a mimořádně vysokou závažnost trestné činnosti, pro niž se jeho předání žádá, natolik intenzívní, že nepřichází v úvahu nahrazení vazby jiným opatřením. Zbývá dodat, že jeho obhajobu spočívající v obecně formulované námitce, že trestní řízení vedené v cizině je zpolitizované, stížnostní soud nehodnotil, protože mu to v souvislosti s rozhodováním o předběžné vazbě nepřísluší.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nebyly naplněny podmínky vzetí do vazby podle § 396 odst. 1 trestního řádu, neboť ze zjištěných skutečností nevyplývá důvodná obava z jeho útěku. Jak uvedl již v řízení před obecnými soudy, na území České republiky se zdržoval z důvodu, že zde měl před svým zadržením veškeré rodinné i pracovní zázemí, nikoliv proto, aby se skrýval. Dále namítl, že Specializovaný trestní soud v Pezinku nebyl oprávněn vydat evropský zatýkací rozkaz k trestnímu stíhání, neboť již uplynula maximální možná délka vazby podle současného trestního zákona Slovenské republiky, po kterou v ní mohl být stěžovatel držen, resp. v ní strávil dokonce dobu výrazně delší (celkem více než 5 let). V této souvislosti poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. července 2000 ve věci stížnosti č. 35848/97 - Barfuss proti České republice, kterým bylo ve skutkově obdobném případě konstatováno porušení základního práva obviněného podle čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") z důvodu již kratšího trvání vazby. Za nebývale dlouhou označuje i dobu více než 10 let, po kterou je proti němu vedeno trestní řízení, aniž by byl ve věci vynesen pravomocný rozsudek, což považuje za v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i s čl. 9 a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Obecné soudy se okolnostmi jeho trestního stíhání ve Slovenské republice zcela odmítly zabývat, byť tak dochází k zásadnímu porušení základních práv a svobod stěžovatele.

6. Ve své argumentaci dále upozorňuje na způsob výkonu své vazby ve Slovenské republice (mj. odepírání návštěv a korespondence, dlouhodobé umístění na samotce, šikanózní jednání ze strany dozorců), v jehož rámci byly zásadním způsobem porušeny právní předpisy o výkonu vazby, jakož i na nestandardní postup slovenských orgánů, kterým došlo po jeho propuštění z vazby (po dosažení její maximální přípustné délky) k "odštěpení" jednoho skutku z jeho původního trestního stíhání. V rámci trestního řízení mu byl rovněž obstaven majetek, čímž došlo k likvidaci jeho podnikání a zdroje veškerých příjmů, a byl vystaven pokusům o diskreditaci ze strany slovenských orgánů, a to i prostřednictvím médií. Vyloučit přitom nelze politické pozadí trestního řízení, jež je proti němu vedeno, pročež se měly obecné soudy zabývat otázkou, zda slovenské orgány přistupují k jeho trestnímu stíhání nezaujatě a nestranně.

7. Závěrem stěžovatel uvádí, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s naplněním formálních důvodů jeho vazby. Především tak neučinily ve vztahu k jeho námitkám, že se nijak nevyhýbal trestnímu řízení. Argumentace Vrchního soudu v Praze, podle něhož neměl stěžovatel po celou dobu více než 10 let trvajícího trestního řízení odcestovat do České republiky, zejména za situace, kdy zde má část rodiny, je velmi slabá. Pokud by měl zájem se skrývat, učinil by tak minimálně v době, kdy se dozvěděl o svém odsouzení. On zde však žil zcela běžným životem a měl zde výdělečnou činnost, přičemž se zdržoval u svých příbuzných. Skutečnost, že byla ve spise slovenského soudu uvedena jiná adresa, než na které pobýval, byla důsledkem stěhování jeho příbuzného. Ze všech těchto důvodů má stěžovatel za to, že napadeným usnesením došlo k flagrantnímu porušení jeho základního práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 5 Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 Ústavy.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud si za účelem tohoto řízení zapůjčil spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 2016/2012 a vyzval účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.

9. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 5. června 2012, podepsaném předsedou senátu 14 To JUDr. Vladimírem Králem, uvedl, že z Rámcového rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (2002/584/SVV) (dále jen "rámcové rozhodnutí") nevyplývá, že podmínkou vydání evropského zatýkacího rozkazu je kvalifikované zjištění orgánů dožadujícího státu o tom, že vyžádaná osoba se trestnímu stíhání nebo výkonu trestu vyhýbá, a stejně tak důvodem odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu čl. 4 tohoto rámcového rozhodnutí nemůže být závěr dožádaného státu, že existuje určitá míra pravděpodobnosti, že účast vyžádané osoby u soudu dožadujícího státu by bylo možné zajistit jinak. Dožádaný stát na sebe přebírá povinnost předat za podmínek stanovených rámcovým rozhodnutím vyžádanou osobu a do doby rozhodnutí o žádosti obsažené v evropském zatýkacím rozkaze posuzuje, zda vyžádaná osoba má být držena ve vazbě. Skutečnosti, na jejichž základě shledal stížnostní soud důvodnou obavu z útěku stěžovatele, jsou podrobně popsány v napadeném usnesení, jakož i jemu předcházejícímu usnesení Městského soudu v Praze. Podstatná část důvodů ústavní stížnosti se však nevztahuje k řízení v České republice, ale k dosavadnímu průběhu trestního stíhání ve Slovenské republice, přičemž i kdyby bylo možné jejich případné existenci přisvědčit, tato skutečnost nezakládá právo dožádaného státu odmítnout předání. To se týká i námitek ve vztahu k obstavení majetku nebo délce trvání vazby v dožadujícím státě. Ty totiž musí být uplatněny a promítnuty právě v rámci trestního řízení před jeho orgány.

10. Pokud jde o námitku, že doba trvání trestního řízení ve Slovenské republice vytváří překážku předání z pohledu závazků vyplývajících z Úmluvy a Paktu, je třeba uvést, že v takových případech je třeba ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva vždy hodnotit složitost a závažnost projednávané věci a chování jak úředních osob, podílejících se na řízení, tak i osoby, proti níž se řízení vede. Ani případný závěr o zdlouhavosti tohoto řízení však nezakládá beztrestnost, resp. nemožnost pokračovat v předávacím řízení. Tu zakládá až naplnění doby rozhodné k promlčení trestního stíhání. Ve vztahu k tvrzeným nepřiměřeným omezením, případně šikanóznímu chování dozorců, stejně jako odkazu na možné politické pozadí projednávané věci, stížnostní soud uvedl, že jsou formulovány buď v obecné rovině, nebo jsou popsány jako důsledek nepřátelského projevu určitých osob (dozorců), kdy řešení spočívá v aplikaci kontrolních mechanismů v slovenském zákonu a řádu výkonu vazby. Ani stěžovatel se přitom nedovolává toho, že by se snad mělo jednat o projev cíleného pronásledování jeho osoby nebo masového výskytu porušování práv stíhaných osob v dožadujícím státě, vytvářejících některou z překážek předání vyjádřených v § 393 písm. k) a l) trestního řádu. Ústavní stížnost proto navrhl odmítnout.

11. Uvedené vyjádření bylo zasláno stěžovateli, který však možnosti replikovat ve stanovené lhůtě nevyužil.
IV. Vlastní posouzení

12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, vyjádřením účastníka řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

14. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti proti rozhodnutí o jeho vzetí do předběžné vazby podle § 410 ve spojení s § 396 trestního řádu, a to v souvislosti s řízením o jeho předání na podkladě dvou evropských zatýkacích rozkazů, jež byly vydány příslušným soudem Slovenské republiky. Napadeným rozhodnutím tedy nebylo rozhodováno o splnění podmínek pro předání stěžovatele, ale o tom, zda zde byl dán důvod předběžné vazby, kterým ve smyslu posledně uvedeného ustanovení může být pouze obava z útěku [srov. nález ze dne 12. září 2006 sp. zn. I. ÚS 437/06 (U 10/42 SbNU 527)]. Právě tímto směrem je vedena i velká část jeho argumentace, která zpochybňuje existenci tohoto důvodu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že k posouzení existence zákonných důvodů vazby, jakož i její nezbytnosti, při důkladné znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, jsou povolány především obecné soudy [srov. nález ze dne 12. prosince 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)]. Námitce absence zákonem předpokládaného důvodu vazby by proto v řízení o ústavní stížnosti bylo možné přisvědčit jen tehdy, pokud by jejich rozhodnutí o vazbě obsahovalo pouze povšechné a obecné odůvodnění, obsahující pouhou reprodukci zákonných ustanovení bez jakéhokoliv odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebního rozhodnutí založit [srov. např. nález ze dne 20. listopadu 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235) nebo usnesení ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 3784/11]. O takovýto případ se však v dané věci nejedná. Jak je zřejmé z výše uvedeného shrnutí obsahu napadeného usnesení, okolnosti odůvodňující obavu, že by stěžovatel svým útěkem zmařil průběh předávacího řízení, jsou v něm uvedeny dostatečně určitě a mají oporu v obsahu příslušného spisu. Stejný závěr se přitom týká i otázky nezbytnosti vazby, kterou podle stížnostního soudu nebylo možné nahradit jiným opatřením. K tomu je namístě dodat, že rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat v případě propuštění stíhané osoby na svobodu, což samozřejmě platí i o rozhodnutí o vazbě útěkové [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393), usnesení ze dne 5. května 2011 sp. zn. III. ÚS 903/11]. Z tohoto hlediska přitom napadené usnesení nepochybně obstojí. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod, jenž by opodstatňoval závěr o svévolném posouzení důvodnosti vazby.

15. Ostatní námitky stěžovatele již nesměřovaly přímo proti tomuto rozhodnutí, nýbrž jimi byla zpochybňována samotná zákonnost evropských zatýkacích rozkazů, případně byly uvedeny důvody, pro které nelze stěžovatele k trestnímu řízení či výkonu trestu ve Slovenské republice vydat. Patří mezi ně i námitky týkající se délky trestního řízení, jeho politického pozadí, šikanózního jednání ze strany státních orgánů nebo jiných pochybení, jejichž posouzení není a nemůže být předmětem rozhodování o předběžné vazbě. Ve všech případech jde o pochybení, jichž se měly dopustit orgány dožadujícího státu, přičemž právě v rámci řízení před nimi by stěžovatel měl mít k dispozici procesní prostředky sloužící k odstranění jejich následků. Jiný závěr by přicházel v úvahu toliko za předpokladu, že standardy trestního řízení v dožadujícím státě nesplňují požadavky vyplývající z ústavního pořádku, což však stěžovatel nejenže netvrdí, ale s ohledem na existující lidskoprávní standardy zavazující členské státy Evropské unie by takováto argumentace ani nemohla uspět [srov. nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. Pl. ÚS 66/04 (N 93/41 SbNU 195, 434/2006 Sb.), bod 85 a násl.]. Ani tyto námitky proto nezakládají důvodnost ústavní stížnosti.

16. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením nebyla porušena základní práva stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Stejným způsobem rozhodl i o akcesorickém návrhu na vydání předběžného opatření, jemuž by v dané věci nebylo možné ani jinak vyhovět, protože podle § 80 zákona o Ústavním soudu by předběžné opatření mohlo být vydáno pouze v případě, pokud by ústavní stížnost směřovala proti jinému zásahu veřejné moci, než je rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2012

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.