I. ÚS 193/10
I.ÚS 193/10 ze dne 13. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. M. N., zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem Příbram III, Komenského náměstí 289, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2009, čj. 28 Cdo 1250/2008 - 177, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 12. 2007, čj. 18 Co 658/2006 - 145, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 13. 10. 2006, čj. 7 C 354/2005 - 93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými bylo zasaženo do jejích práv zakotvených čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že smlouva o převodu pozemku, kterou uzavřela s Pozemkovým fondem České republiky (dále "Pozemkový fond") v souladu s usnesením jeho prezidia ze dne 7. června 2005 (dále "usnesení prezidia") je absolutně neplatná. Uvedla, že podle § 19 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon č. 95/1999 Sb."), se tento zákon na řízení v její věci nevztahuje. Samotný fakt, že smlouva o převodu pozemku byla uzavřena v souladu s usnesením prezidia Pozemkového fondu, nemůže způsobit její absolutní neplatnost, neboť institut veřejné nabídky pozemků byl zakotven až v ustanovení § 11a zákona č. 131/2006 Sb. Stěžovatelka, jako právní nástupkyně oprávněné osoby, měla na převod náhradního pozemku nárok a postup Pozemkového fondu nebyl v rozporu s dobrými mravy ani se zákonem.

Soud prvního stupně vyslovil ničím nepodloženou domněnku, že stěžovatelka získala prospěch v důsledku úniku informací a k tíži jí přičetl, že se uspokojení svého nároku domáhala soudní cestou. Stěžovatelka, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, argumentuje tím, že o rozpor s dobrými mravy musí jít mezi účastníky právního vztahu, nikoli mezi účastníkem a třetí osobou, jak uzavřely obecné soudy. Zákon č. 95/1999 Sb. se týká pouze úplatných převodů pozemků, na případ stěžovatelky tedy nedopadá. Je proto nutné postupovat výhradně podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě"). Pozemkový fond svévolně preferoval prodej pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb., aniž by uspokojoval osoby oprávněné podle zákona o půdě. Závěry obecných soudů o nezařazení pozemků do veřejné nabídky, ke které nebyl Pozemkový fond podle tehdejší právní úpravy povinen, nerespektují stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezech sp. zn. III. ÚS 495/02 a sp. zn. III. ÚS 495/05.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že na základě žaloby Pozemkového fondu České republiky (dále "žalobce") bylo rozsudkem Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 13. 10. 2006, čj. 7 C 354/2005 - 93, určeno, že Česká republika je vlastníkem a žalobce správcem označených pozemkových parcel. Návrh žalobce na určení neplatnosti smlouvy č. 22PR05/04, o převodu pozemku, uzavřené se stěžovatelkou, byl zamítnut a stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. 12. 2007, čj. 18 Co 658/2006 - 145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že ji žádnému z účastníků nepřiznal. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2009, čj. 28 Cdo 1250/2008 - 177, jako nepřípustné odmítl.
III.

Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Poté co Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných argumentů a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Její podstatou je pouhé pokračování stěžovatelčiny polemiky s právními závěry obecných soudů o otázce platnosti uzavřené smlouvy o převodu pozemků, která zjevně ústavněprávní roviny nedosahuje.

K otázce právního režimu smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky nevydané podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, které byly uzavřeny v době od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006 oprávněnými osobami (případně osobami, které získaly restituční nárok jeho postoupením podle § 33a odst. 1 zák. o půdě) a Pozemkovým fondem se Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi zabýval. Vyšel z argumentace uplatněné v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, ze dne 11. 6. 2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro posouzení platnosti právního úkonu, který má být titulem přechodu vlastnického práva k pozemku, není rozhodující obsah vnitřního předpisu Pozemkového fondu jako jednoho z účastníků občanskoprávního vztahu, ale pouze právní úprava provedená obecně závazným předpisem, tedy zákonem č. 95/1999 Sb.

Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatelky, že podle § 19 zákona č. 95/1999 Sb. tento zákon na převody zemědělských pozemků podle zákona o půdě nedopadá. Po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, tj. od 1. ledna 2003, právě tento zákon začlenil poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám do systému převodů v zákoně uvedených. To výslovně plyne z ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, v němž se pod písmenem a) výslovně stanoví, že upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, na fyzické osoby nebo právnické osoby, na něž toto právo přešlo nebo na ně bylo převedeno. Ustanovení § 1 odst. 2 písm. b) téhož zákona pak stanoví, že tento zákon upravuje podmínky převodu zemědělských pozemků na jiné osoby.

Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem. Zákon č. 95/1999 Sb. proto ukládal v § 7 odst. 2 Pozemkovému fondu povinnost oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli ve lhůtě jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce povinnost písemně požádat o jeho převod. Tento postup nebyl ve věci stěžovatelky dodržen, proto je smlouva o převodu pozemku absolutně neplatná a její námitka, že k zavedení povinnosti veřejné nabídky Pozemkového fondu došlo až zákonem č. 131/2006 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě, tedy postrádá opodstatnění.

Pokud stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu v otázce dobrých mravů, je vhodné poznamenat, že posouzení toho, zda právní úkon je v souladu s dobrými mravy, nebrání skutečnost, že úkon byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, jako je tomu v jejím případě, a není též rozhodné, kdo případný rozpor s dobrými mravy způsobil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Zásada smluvní volnosti se projevuje mj. v možnosti svobodně určit obsah smlouvy. I smluvní volnost vyjádřená v určitém právním úkonu však podléhá posouzení podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a proto nelze dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran, aniž by byly zohledněny ostatní okolnosti jemu předcházející, jakým je i zjevně diskriminační přístup Pozemkového fondu v případě uplatněných nároků stěžovatelky. V posuzovaném případě však byla obecnými soudy smlouva o převodu pozemku shledána absolutně neplatnou nejen pro její - také zjevný - rozpor s dobrými mravy, ale zejména pro její rozpor se zákonem.

Ze skutkových zjištění obecných soudů vyplývá, že postup stanovený zákonem č. 95/1999 Sb. nebyl v posuzované věci dodržen. Jejich právní závěr, že smlouva o převodu předmětného náhradního pozemku ze dne 24. června 2005 je, podle § 39 občanského zákoníku, absolutně neplatná a nemohla mít tudíž za následek převod vlastnického práva, které v takovém případě zůstává zachováno státu, je proto správný.

Pokud jde o právní názor stran příslušných ustanovení zákona o půdě a zákona č. 95/1999 Sb., uplatněný v dané věci, Ústavní soud neshledal, že by šlo o výklad svévolný, nerespektující relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Interpretace podústavního práva obecnými soudy je řádně odůvodněná, logická, přesvědčivá a z tohoto pohledu jí nelze nic vytknout. Rozpor mezi důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, tak Ústavním soudem ve stěžovatelkou napadených rozhodnutích shledán nebyl, všechna byla rovněž srozumitelným a dostatečným způsobem odůvodněna.

Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

Vojen Güttler, v r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.