I. ÚS 1926/17
I.ÚS 1926/17 ze dne 24. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Doc. JUDr. Ing. Jana Langa, CSc., správce konkurzní podstaty úpadce DINA, spol. s r.o., se sídlem Vinařská 5, Praha 7, bytem Zívrova 14, Praha 6, zastoupeného JUDr. Janem Rathem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 19, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3600/2016-524 ze dne 29. března 2017 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 13 Cmo 21/2014-481 ze dne 2. září 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 21. 6. 2017 napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Městský soud v Praze (dále "městský soud") svým rozsudkem č. j. 16 Cm 280/2001-448 ze dne 6. 6. 2014 zamítl žalobu žalobců b), c) a d) o vyloučení sporné nemovitosti z konkurzní podstaty úpadce, jejímž správcem byl stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalovaný).

3. Vrchní soud v Praze (dále "vrchní soud") napadeným rozsudkem č. j. 13 Cmo 21/2014-481 ze dne 2. 9. 2015 změnil rozsudek městského soudu tak, že vyloučil sporné nemovitosti z konkurzní podstaty ve prospěch žalobců b), c) a d) a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. Vrchní soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení znaleckých posudků, přičemž uvedl, že pro věc nelze použít znalecký posudek, jenž stanovil tržní cenu sporných věcí podle zákona č. 151/1997 Sb., neboť tento zákon se stal účinným k 1. 1. 1998, a proto je namístě vycházet ze zbylých tří znaleckých posudků. Z jejich srovnání vrchní soud dovodil, že sjednanou kupní cenu ve výši 4.200.000,- Kč lze považovat za cenu tržní. Ze všech souvislostí prodeje sporných věcí žalobcům vyvodil, že cena sjednaná v kupní smlouvě nebyla pro úpadce méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá a že tímto prodejem nemohl být úpadce znevýhodněn. Z těchto důvodů není předmětná kupní smlouva neplatná, žalobci na jejím základě nabyli sporné věci do spoluvlastnictví, a proto nebyl důvod, aby je stěžovatel zapsal do konkurzní podstaty úpadce.

4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Toto dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 29. 3. 2017 odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání je pouhou polemikou se závěry plynoucími z jeho judikatury (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 ze dne 8. 2. 2012), přičemž neshledal důvody pro změnu svého ustáleného názoru, podle kterého byla-li ve smlouvě podle § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, stanovena tržní cena, která nebyla určena na základě posudku znalce určeného soudem, a nebyl tedy dodržen mechanismus uvedený v tomto ustanovení a zabraňující sjednání ceny na úkor společnosti, nelze z toho dovozovat absolutní neplatnost takové smlouvy, pokud bylo i přes to dosaženo účelu, tedy ochrany společnosti před poškozením. Stěžovatelovy námitky, které se týkají skutkového závěru vrchního soudu, jsou pouhou polemikou s hodnocením důkazů učiněným tímto soudem, jež však podle dovolacího soudu nevybočuje ze zásady volného hodnocení důkazů, a nesouhlas stěžovatele s tímto hodnocením nepředstavuje přípustný dovolací důvod. K námitce stěžovatele týkající se vady řízení spočívající v tom, že na něj vrchní soud přenesl důkazní břemeno ohledně škody způsobené úpadci ze strany žalobců, Nejvyšší soud konstatoval, že nezaložil-li vrchní soud své rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene stěžovatelem (ale na tom, že rozhodná skutečnost - výše obvyklé ceny sporných nemovitostí v době jejich převodu - byla v řízení prokázána), jsou takové námitky zjevně nedůvodné.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá vady odvolacího řízení před vrchním soudem, který podle něj bez odůvodnění opomněl skutečnost prokázanou znaleckým posudkem, tj. cenu obvyklou při běžném prodeji do šesti měsíců, a neztotožňuje se s úvahami vrchního soudu ohledně určení obvyklé ceny. Tvrdí, že vrchní soud neoprávněně nepřihlédl k jednomu ze znaleckých posudků a svůj závěr, že společnosti nebyla způsobena škoda, neopřel o prokázané skutečnosti. Stěžovatel se dále domnívá, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto jako zjevně bezdůvodné a že se měl Nejvyšší soud zabývat věcí samou. Nejvyšší soud se však nevypořádal se všemi argumenty, které v dovolání uvedl, a to především s právními otázkami, které přesahují rámec daného případu a doposud Nejvyšším soudem řešeny nebyly. Nadto nevysvětlil, proč neshledal jako vadu odvolacího řízení přenesení důkazního břemene ze žalobců na něj, a nezabýval se námitkami týkajícími se určení obvyklé ceny při prodeji a výběru znaleckých posudků.
6. Po zvážení stížnostních námitek a přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Jeho úkolem však není přehodnocovat důkazy provedené obecným soudem v řízení před ním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

8. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postupy dokazování a hodnocení důkazů jsou soudy povinny detailně popsat a také pečlivě a logicky odůvodnit. Informace, které soud z dokazování získal, nesmí být zkreslené a soud je povinen zdůvodnit závěry, které na základě důkazů učinil [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), sp. zn. I. ÚS 2771/10 ze dne 5. 5. 2011 (N 86/61 SbNU 337) či sp. zn. IV. ÚS 304/98 ze dne 12. 10. 1998 (N 120/12 SbNU 177)].

9. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy dostatečně zohlednily veškeré relevantní skutečnosti a odůvodnění jimi učiněných závěrů je logické, nevykazuje znaky libovůle a netrpí stěžovatelem tvrzenými vadami. Vrchní soud dostatečně objasnil, jakým způsobem vybíral a hodnotil znalecké posudky, a vyložil i své úvahy předcházející učiněným závěrům; v tomto jeho hodnocení neshledal Nejvyšší soud žádný rozpor ani opomenuté skutečnosti. Nejvyšší soud se pak ve svém odůvodnění vypořádal také se stěžovatelovou námitkou ohledně přenesení důkazního břemene. Ve zbytku Nejvyšší soud označil stěžovatelovy námitky v dovolání za pouhou polemiku s jeho judikaturou a neshledal důvody pro změnu jím formulovaného názoru. Obecné soudy se tedy vypořádaly se všemi právně relevantními argumenty stěžovatele a Ústavní soud jejich postup shledává ústavně konformním. Závěry, k nimž obecné soudy dospěly ohledně skutkového stavu a výkladu podústavního práva, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. července 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.