I. ÚS 1922/17
I.ÚS 1922/17 ze dne 12. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti INVEST KAPPA, a. s., se sídlem Administratívna budova PD, 900 42 Dunajská Lužná, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 29, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 51/2016 ze dne 31. 3. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako nepřípustnou, neboť směřuje proti kasačnímu rozhodnutí stížnostního soudu v otázce zabrání věci dle § 101 a násl. trestního zákoníku. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 2 T 13/2006-43228 ze dne 8. 1. 2016 mimo jiné v té části, v níž byl zamítnut návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze na zajištění 299 062 ks kmenových akcií obchodní společnosti Léčebné lázně Jáchymov, a. s., každá v nominální hodnotě 1000,- Kč, nacházejících se na majetkovém účtu stěžovatelky. Vrchní soud současně krajskému soudu přikázal věc v tomto rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Proti této části napadeného rozhodnutí přitom ústavní stížnost výlučně směřuje.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi judikuje, že kasačním rozhodnutím řízení jako takové nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici další prostředky podle trestního řádu, a to i za situace, kdy řízení je nadále usměrněno závazným právním názorem nadřízeného soudu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se dotčený stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj.). Tyto závěry dopadají i na nynější procesní situaci ve věci stěžovatelky. Stěžovatelka si je vědoma obecné nepřípustnosti své ústavní stížnosti, domáhá se však, aby byla přijata s odkazem na ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť dle stěžovatelky podstatně přesahuje její dílčí zájmy.

Ústavní soud ovšem prostor pro takový postup neshledal. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka se nachází v situaci, kdy k zabrání předmětných kmenových akcií ještě nedošlo, návrh na jejich zabrání byl krajským soudem zamítnut. Tento zamítavý výrok byl sice odstraněn napadeným usnesením vrchního soudu, ovšem dosud nebyl současně nahrazen výrokem vyhovujícím. Dále Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka přesah svých zájmů spatřuje v obecném zájmu na odstranění právního názoru stížnostního soudu ve světle jeho možných dopadů na velký počet subjektů. Ten dle jejího přesvědčení nelze interpretovat jinak, než že krajskému soudu ukládá, aby o zabrání akcií coby výnosu z trestné činnosti rozhodl i za situace, kdy jejich nabytí časově předchází skutku páchaném v rozmezí let 2000 až 2002 a věcně s ním absolutně nesouvisí.

Ústavní soud však tento závěr nesdílí. Je pravdou, že vrchní soud v této souvislosti poukázal na možnost zabývat se předchozí trestnou činností jednoho z původních obviněných, pro kterou však v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod spisovou značkou 2 T 13/2006 obžaloba podána nebyla, jakkoli tu lze spatřovat určitou spojitost. Avšak pouhá skutečnost, že se nyní krajský soud bude muset zabývat i možnou dřívější trestnou činností jednoho z bývalých obviněných, ještě neznamená, že dospěje ke kladnému závěru. Jednak není krajský soud názorem vrchního soudu "svázán" potud, pokud je jeho povinností poskytnout ústavní ochranu právům (čl. 4 a 90 Ústavy České republiky), jednak sám vrchní soud pouze otevřel možnost takového zkoumání, aniž by jakkoli předjímal závěry z dokazování, které je třeba k posouzení této otázky teprve provést. Nelze tedy vyloučit, že jeho definitivní výsledek bude nakonec pro stěžovatelku beztak příznivý. Není proto namístě, aby Ústavní soud za této situace vstoupil do řízení za účelem prevence možného pochybení ze strany soudů, k němuž ještě nedošlo a ve vztahu k němuž nebyl prostor pro komplexní zhodnocení dané problematiky zdaleka vyčerpán. Teprve po skončení řízení v dané věci může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. července 2017

Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.