I. ÚS 1919/13
I.ÚS 1919/13 ze dne 30. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Čapka, zastoupeného JUDr. Janem Holubem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 4. 2013, č. j. 21 EC 157/2012-66, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 2, čl. 10 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byl stěžovatel, jakožto žalovaný, ve výroku I. zavázán k úhradě částky ve výši 2 730,- Kč s úrokem z prodlení. Žalovaná částka představovala příspěvek podle § 24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla. Soud vzal za prokázané, že vozidlo stěžovatele nebylo v období 21. 7. 2009 do 25. 8. 2009 řádně vyřazeno z evidence vozidel (ať již trvale, či dočasně). Proto byl žalovaný povinen mít vozidlo pojištěno ve smyslu § 1 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb. Argumentoval-li žalovaný, že vozidlo bylo nepojízdné, byl povinen odevzdat státní poznávací značku a osvědčení o registraci či o technickém průkazu příslušnému orgánu evidence, resp. pokud tuto povinnost nemohl splnit, učinit oznámení o této skutečnosti.

Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě ústavní stížnost. Uvádí v ní, že na výzvu žalobce k úhradě příspěvku v zákonem stanovené lhůtě reagoval, když vysvětlil, že v uvedené době bylo jeho vozidlo zcela nepojízdné, bylo odstaveno na soukromém pozemku, a proto nebylo provozováno. Domnívá se, že došlo pouze k porušení § 15 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, protože nebyly ihned odevzdány registrační značky.

Stěžovatel dále poukazuje na rozpor v hodnocení jednotlivých důkazních prostředků, a to především svědeckých výpovědí.

Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, který odůvodnil nejasnou dikcí tohoto ustanovení, s čímž spojuje ústavně právní rozměr.
II. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud v souladu se svou rozhodovací praxí připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. V předmětné věci se jedná o aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.

V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud neshledal důvod pro odlišný postup od své dosavadní konstantní rozhodovací praxe v případech, založených na obdobných skutkových okolnostech. Zdůrazňuje zde, že nejde o ex lege "neprovozování" vozidla, bylo-li odstaveno. Stěžovatel by musel po rozhodnou dobu nechat formálně vyřadit vozidlo z evidence. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na usnesení ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3411/12, usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3739/12, usnesení ze dne 24. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 47/13, nebo usnesení ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2325/13. Žalobce v nyní posuzovaném případě tedy uplatnil svůj nárok po právu.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že došlo k porušení ústavních principů, jež by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu. Obecný soud tak rozhodoval v souladu s hlavou pátou Listiny a toto rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti.

Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, Ústavní soud uvádí, že v souladu s jeho dosavadní judikaturou jde o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4633/12 ze dne 10. 1. 2013).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ustanovení § 24c odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, Ústavní soud odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. prosince 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.