I. ÚS 1918/10
I.ÚS 1918/10 ze dne 20. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Bartoně, správce konkursní podstaty úpadce Nemocnice Bruntál, a. s., se sídlem Nádražní 27, 792 01 Bruntál, IČ: 25362259 zastoupeného JUDr. Petrem Lindenthalem, advokátem, se sídlem 793 83 Jindřichov 476, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 3297/2009-150, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2009 č. j. 11 Cmo 286/2008-119 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2007 č. j. 46 Cm 135/2006-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2007 č. j. 46 Cm 135/2006-95 v právní věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalované B. Braun Avitum, s. r. o. [dříve EuroCare Společnost pro mimotělní ošetření krve, s. r. o. (dále jen "žalovaná")] o zaplacení částky 10,000.000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 10,000.000 Kč s příslušenstvím.

Městský soud uvedl, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 10,000,000 Kč s příslušenstvím s poukazem na to, že úpadce poskytl žalovanému plnění bez právního důvodu ve výši 10,000.000 Kč. Konkrétně se jednalo o to, že úpadce uzavřel se žalovanou dne 4. 2. 2004 smlouvu o smlouvě budoucí o nájmu nebytových prostor (dále jen "smlouva"); na základě Dodatku č. 1 ze dne 19. 7. 2004 (dále jen "Dodatek č. 1") se žalovaná zavázala uhradit předmětnou částku jako zálohu na nájemné. Tato částka byla uhrazena na účet úpadce bankovním převodem z účtu č. X, jehož majitelem je obchodní společnost B. Braun Medical, s. r. o. (dále jen "společnost BBM". Poznámka: společnost BBM je společníkem žalované B. Braun Avitum, s. r. o.). Dne 20. 8. 2004 došlo mezi úpadcem a žalovanou k dohodě, jejímž právním následkem bylo zrušení smlouvy o smlouvě budoucí; úpadce následně dne 25. 8. 2004 uhradil částku 10,000.000 Kč na účet žalované. Na majetek úpadce byl dne 26. 4. 2005 Krajským soudem v Ostravě prohlášen konkurs pod sp. zn. 38 K 21/2005 a žalobce/stěžovatel byl jmenován správcem konkursní podstaty. Podle názoru stěžovatele proběhly dvě nezávislé bankovní operace; společnost BBM plnila bez právního důvodu stěžovateli a v tomto smyslu podala i přihlášku do konkurzního řízení 38 K 21/2005, úpadce pak (rovněž bez právního důvodu) plnil žalované, neboť předchozí plnění obdržel od jiného právního subjektu.

Městský soud ve věci původně rozhodl platebním rozkazem ze dne 2. 5. 2006 č. j. 61 Ro 1199/2006-20. Žalovaná ve včas podaném odporu namítla, že je majetkově propojena se společností BBM, na začátku roku 2004 měla v úmyslu pronajmout si od úpadce budovu za účelem provozování dialyzačního střediska, a proto dne 4. 2. 2004 uzavřela s úpadcem smlouvu; v dodatku k této smlouvě ze dne 19. 7. 2004 se žalovaná zavázala uhradit ve prospěch úpadce 10,000.000 Kč jako zálohu na nájemné. Vzhledem k tomu, že žalovaná neměla na účtu v tuto dobu potřebnou částku, uhradila za ni dne 20. 7. 2004 po vzájemné dohodě uvedenou částku společnost BBM. Městský soud v Brně pak rozsudkem ze dne 27. 7. 2006 č. j. 46 Cm 135/2006-46 žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 181.800 Kč. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2007 č. j. 11 Cmo 422/2006-73 zrušil napadený citovaný rozsudek soudu prvého stupně a věc mu vrátil dalšímu řízení.

Městský soud dále zdůraznil, že byl prokázán způsob úhrady předmětné částky mezi společností BBM a úpadcem, mezi žalovanou a společností BBM, i mezi úpadcem a žalovanou, přičemž tyto důkazy odpovídají závazkům úpadce a žalované ze smluvních ujednání; lze přisvědčit stěžovateli, že žalovaná mohla předmětnou částku poskytnout ze svého účtu, avšak s ohledem na sjednaný termín plnění byly převody mezi bankovními účty společnosti BBM, žalované a úpadce v dohodnutém termínu plnění nerealizovatelné. Dodatek č. 1 byl úpadcem podepsán dne 19. 7. 2004, přičemž až po tomto datu mohla mít žalovaná k dispozici tento dodatek s podpisy úpadce a opatřit listinu svým ověřeným podpisem; to za situace, kdy dle Dodatku č. 1 měla plnit úpadci již dne 20. 7. 2004. Městský soud poukázal na to, že pokud žalovaná plnila v dohodnutém termínu dříve, než sama Dodatek č. 1 podepsala, a to pouze z důvodu, že neměla včas k dispozici Dodatek č. 1 podepsaný úpadcem, nejedná se o plnění bez právního důvodu (návrh Dodatku č. 1 je ze dne 16. 7. 2004 a byl nesporně účastníkům znám a jimi akceptován před podpisem a poskytnutím plnění). Žalovaná po zjištění, že nemá dostatek finančních prostředků na účtu, zajistila úhradu závazku s ohledem na dohodnutý termín dne 20. 7. 2004 postupem podle § 534 o. z. Městský soud zdůraznil, že úpadci byl postup zvolený žalovanou znám, úpadce věděl, o jakou platbu se jedná, na základě jakého smluvního ujednání a podle tohoto ujednání také jednal, včetně zajištění závazku a následného vrácení částky; ostatně, jinak by předmětnou částku od společnosti BBM nevracel právě žalované. Městský soud uzavřel s tím, že rozdělení plateb na dvě zcela samostatné platby bez právního důvodu neodpovídá smluvním ujednáním úpadce a žalované a faktickému jednání stran, ke kterému se smluvně zavázali. Od vrácení částky 10,000.000 Kč v srpnu 2004 až do výzvy stěžovatele v lednu 2006 žádný z účastníků smluv nevznášel vůči smluvnímu partnerovi jakýkoliv požadavek a zjevně účastníci považovali celou záležitost za vyřízenou.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2009 č. j. 11 Cmo 286/2008-119 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považoval za správné a odkázal na ně. Dodal, že není rozhodné, kdy byl jednotlivými účastníky Dodatek č. 1 podepsán (stalo se tak 16. 7. 2004 a 19. 7. 2004 za úpadce a dne 23. 7. 2004 za žalovanou), ale rozhodující pro účastníky bylo nepochybně plnění ze strany žalované do stanoveného data. Stěžovatel se tak nemůže bránit tím, že žalovaná vlastně plnila ještě před účinností Dodatku č. 1; rozhodující byla skutečnost, že dne 20. 7. 2004 byla na účet úpadce poukázána uvedená částka, jak se k tomu žalovaná zavázala. Vrchní soud poukázal na to, že podle § 534 o. z., kdo se dohodne s dlužníkem, že splní jeho závazek vůči jeho věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli. V souzené věci se tak stalo a ani odvolací soud nemá pochybnosti o povaze ujednání žalované se společností BBM (čemuž ve smyslu § 534 o. z. svědčí i ta skutečnost, že dne 21. 7. 2004 byla stejná částka poukázána z účtu žalované ve prospěch společnosti BBM). Konečně, o vrácení uvedené částky úpadcem žalované dne 27. 8. 2004 byl proveden důkaz výpisem z účtu žalované, což podle názoru odvolacího soudu potvrzuje skutečnost, že úpadce si byl vědom toho, z jakého důvodu mu byla uvedená částka dne 20. 7. 2004 poukázána na jeho účet. Stěžovateli proto nelze přisvědčit, že dohoda o zániku smlouvy o smlouvě budoucí je narovnáním mezi úpadcem a žalovanou, neboť uvedená částka byla žalované vrácena právem a tento postup odpovídal rozumnému uspořádání vztahů mezi účastníky smlouvy ve znění jejího dodatku.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2010 č. j. 23 Cdo 3297/2009-150 dovolání stěžovatele odmítl. Dovodil nepřípustnost dovolání nejen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (neboť rozsudek soudu prvního stupně byl sice rozsudkem v pořadí druhým, avšak soud prvního stupně jím rozhodl stejně jako v dřívějším rozsudku), ale také podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá z pohledu stěžovatelem označených právních otázek po právní stránce zásadní význam; právní otázky předložené stěžovatelem postrádaly judikatorní přesah; § 237 odst. 3 o. s. ř. Stejně tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit dovolací námitky, jimiž stěžovatel zpochybnil správnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudů nižších stupňů a namítl konkrétní vadu řízení, jež není výsledkem střetu o výklad normy procesního práva. Nejvyšší soud také neshledal žádnou skutečnost ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (na který stěžovatel chybně odkázal, domnívaje se, že jsou v něm upraveny dovolací důvody), jež by mohla založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.

Nejvyšší soud dále zdůraznil, že pro právní posouzení věci je bez významu, že úpadci bylo plněno převodem z jiného účtu než z účtu žalované označeného v Dodatku č. 1. Připomněl, že takový postup odpovídá povaze věci, neboť smlouva zakládá závazek dlužníka vůči věřiteli, tomu odpovídá též ujednání určující blíže mechanismus plnění závazku a bylo by spíše nestandardní, kdyby již samotný zavazovací titul počítal s tím, že za dlužníka splní jeho závazek někdo jiný. Stejně tak Nejvyšší soud poukázal na zřejmou účelovost výkladu stěžovatele, který s odkazem na § 35 odst. 2 o. z. a § 266 obch. z. dovozoval, že v případě platby provedené z jiného účtu není částka považována za uhrazenou. Ujednání mezi úpadcem a žalovanou (včetně Dodatku č. 1) nebrání tomu, aby dlužníkův závazek na základě dohody s ním splnila třetí osoba a z logiky věci jinak než převodem z dlužníkova účtu označeného ve smlouvě. Dovolací soud zdůraznil, že tento právní závěr je zcela spolehlivě podložen zjištěným skutkovým stavem věci, navíc na něm nemůže nic změnit ani skutečnost, že společnost BBM (z opatrnosti a v reakci na výzvu stěžovatele k vrácení žalované částky do konkursní podstaty) přihlásila do konkursu prohlášeného na majetek úpadce svou pohledávku z titulu provedené platby jako platby bez právního důvodu. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůraznil, že přihlášení této pohledávky do konkursu na majetek úpadce nemá právní účinky, jež by byly významné v souzené věci. Připomněl, že konkurs na majetek úpadce byl prohlášen dne 26. 4. 2005; konkursní řízení proto probíhá podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 30. 6. 2007 a stěžovatelova argumentace § 178 insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je proto nepřiléhavá. Stejně tak "nepředkládá právní otázku" (jež by mohla založit přípustnost dovolání) stěžovatelova námitka, že společnost BBM "o pohledávce za úpadcem účtuje" a využívá ji ke snížení daňové povinnosti.

Nejvyšší soud poukázal na to, že se soudy nižších stupňů správně vypořádaly se skutečností, že za žalovanou bylo plněno dříve, než byl uzavřen Dodatek č. 1 zakládající její závazek k plnění (než byl dovršen kontraktační proces); připomněl, že zjištěný skutkový stav spolehlivě umožňuje závěr, že právním důvodem plnění poskytnutého společností BBM byl závazek žalované, obsažený v dojednávaném Dodatku č. 1. Kasační soud dodal, že na to, co bylo plněno před uzavřením smlouvy, se hledí jako na zálohu (srov. § 498 o. z.); o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu by tak šlo pouze v případě, že by dodatek nakonec uzavřen nebyl.

Nejvyšší soud se ztotožnil s právním názorem soudů nižších stupňů, že žalované vzniklo právo na vrácení poskytnuté zálohy až poté, kdy nabyla účinnosti dohoda o zrušení smlouvy o smlouvě budoucí, neboť až tehdy odpadl důvod, kvůli němuž byla záloha složena. Nespadá tedy do kategorie pohledávek vzniklých za dobu trvání smlouvy, včetně těch, které by se v budoucnu objevily (tedy nikoliv v budoucnu vznikly, nýbrž vyšly dodatečně najevo). Dovolací soud konečně zdůraznil, že směnka vystavená třetí osobou, po jejímž převzetí měla žalovaná platbu provést, nebyla vzájemným plněním, jak se mylně domníval stěžovatel, ale tato směnka měla funkci zajišťovací. Zda byla směnka vydána úpadci či vrácena výstavci, je pro posouzení práva žalované na vrácení zálohy bez významu, stejně jako otázka, kdy byla žalované směnka předána. Argument, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s rozpory v tvrzeních a výpovědích v otázce směnky, nesměřuje proti správnosti právního posouzení, nýbrž je kritikou správnosti skutkových zjištění. K námitkám stěžovatele zpochybňujícím správnosti protokolace při jednání a kritizujícím odvolací soud, že se s touto jeho námitkou nevypořádal, dovolací soud uvedl, že se nejedná o střet o výklad normy procesního práva; proto tato tvrzená vada nemůže založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, kterou napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, tvrdil, že uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 a v čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR.

Stěžovatel v prvé řadě obsáhle rekapituloval skutkový stav, rozhodné skutečnosti a procesněprávní stav souzené věci.

Stěžovatel v podstatě uvedl, že soudy neakceptovaly projev vůle účastníků smlouvy a jím opakovanou skutečnost, že Dodatkem č. 1 bylo sjednáno, že předmětná částka se považuje za uhrazenou dnem jejího odepsání z bankovního účtu budoucího nájemce č. Y, vedeného u Dresdner Bank CZ, a. s., a že ji tedy - v případě jejího provedení z jiného účtu - nelze považovat za řádnou a včasnou. Za této situace, byla-li dne 25. 8. 2004 převedena předmětná částka na účet žalované, jednalo se o bezdůvodné obohacení. Stěžovatel totiž dovozuje, že se jedná o zásah do smluvní svobody, který vyplývá z priority občana před státem, jak je upraveno v čl. 1 a v čl. 2 odst. 4 Ústavy v čl. 2 odst. 3 Listiny. Stěžovatel v této souvislosti připomněl usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, který dospěl k závěru, že se jedná o nesprávné právní posouzení věci, jestliže soudy neakceptují, že ve smyslu § 263 obch. z. se strany mohou od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku odchýlit.

Stěžovatel rovněž poukázal na to, že se Nejvyšší soud nezabýval nesprávnou argumentací obou nižších soudů, že úpadci mohlo být známo, že žalovaná a společnost BBM zvolily postup dle § 534 o. z.; ostatně, žádná dohoda žalované a třetí osoby by prý nemohla zavázat úpadce (v postavení věřitele) k akceptaci jiného plnění, případně jinou formou bez jeho souhlasu. Stěžovatel také uvedl, že Nejvyšší soud vůbec neřešil jeho námitku týkající se protokolace ústních jednání, "v nichž je poukazováno na zásadní mezeru v argumentaci těchto soudů"; konkrétně připomněl skutečnost, že Dodatek č. 1 byl podepsán teprve (Poznámka: za stranu žalovanou) dne 23. 7. 2004, kdy nabyl platnosti a účinnosti a platba provedená již dne 20. 7. 2004 proto nemůže být považována za přistoupení k závazku, neboť tento v danou dobu objektivně neexistoval.

Stěžovatel konečně upozornil na to, že ačkoliv společnost BBM tvrdila, že přihlášku do konkursního řízení podala z opatrnosti a že ji vezme zpět v okamžiku, kdy bude řízení pravomocně skončeno a bude osvědčeno, že převod předmětné částky z úpadce na žalovanou nebyl bezdůvodným obohacením, do dne podání ústavní stížnosti tak neučinila. Stěžovatel proto poukázal na možné nebezpečí dalšího plnění společnosti BBM ze strany úpadce, což obecné soudy v rámci rozhodovací činnosti neřešily a naopak tvrdí, že by tato skutečnost rozhodnutí ve věci ovlivnit nemohla.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

III.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení; s dovolacími námitkami se prý vypořádal v rámci zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v intencích § 237 odst. 3 o. s. ř. Dále uvedl, že do smluvní volnosti účastníků obecné soudy nezasáhly; za použití stanovených výkladových pravidel zjišťovaly vůli účastníků projevenou ve smlouvě a z ní pak vycházely. Dovolací soud konečně zdůraznil, že jeho rozhodnutí na názoru, že se smluvní strany nemohou odchýlit od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku, v žádném případě nespočívá. Navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že jednak vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jednak při odvolacím jednání opakoval dokazování v nezbytném rozsahu. Při právním posouzení souzené věci se opřel o § 534 o. z. a dospěl k závěru, že nárok stěžovatele není opodstatněný; žalovaná částka byla žalovanému vrácena oprávněně. Odvolací soud také v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že k porušení stěžovatelových základního práva nebo svobody nedošlo; pokud soudy dospěly k jiným skutkovým a právním závěrům než stěžovatel, nelze to považovat za porušení jeho ústavních práv. Procesní návrh městský soud neučinil.

Vedlejší účastnice [žalovaná (B. Braun Avitum, s. r. o.)] ve svém vyjádření zdůraznila, že stěžovatel nepřiléhavě argumentuje, že právní závěry (učiněné na základě skutkových zjištění) obecných soudů porušují čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny; konkrétně poukázala na to, že skutečnost, že Nejvyšší soud (a soudy nižších stupňů) vyložily Dodatek č. 1 odchylným způsobem od stěžovatele, nelze považovat za porušení citovaných ustanovení (tj. tzv. zásady legální licence). Nejvyšší soud prý správně dovodil, že z konkretizace účtu žalovaného nelze dovodit úmysl účastníků Dodatku č. 1 považovat závazek za nesplněný v případě, že bude splněno z účtu jiného; to zvláště za situace, kdy bylo plněno na účet úpadce, který navíc tuto platbu jako zálohu na nájemné přijal a nijak nerozporoval. Rozhodnutí respektuje zásadu, dle níž při interpretaci pravidel pro splnění závazků má přednost smlouva a vůle účastníků a pouze pokud nelze pravidlo odvodit ze smlouvy, použijí se ustanovení zákona; rozhodnutí je proto předvídatelné a nelze hovořit o porušení právní jistoty. Žalována v této souvislosti zdůraznila, že stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 je proto lichý a samotné citované rozhodnutí je na souzenou věc absolutně neaplikovatelné [zabývá se zcela jinými právními instituty (smluvním založením dodatečných povinností při odstoupení od leasingové smlouvy) a nikoliv okamžikem splnění závazku]. Žalovaná dále - ve vztahu ke stěžovatelově námitce porušení práva na spravedlivý proces - poukázala na její záměnu s pouhým neúspěchem v řízení před obecnými soudy; to, že obecné soudy neakceptovaly stěžovatelem tvrzený skutkový stav, neztotožnily se s jeho právní argumentací a právními závěry, neznamená, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Obecné soudy se stěžovatelovými námitkami (týkajícími se postupu podle § 534 o. z., důsledků podpisu Dodatku č. 1 po provedené platbě na základě přistoupení k závazku ze strany společnosti BBM) vypořádaly v dostatečném rozsahu, neboť svá rozhodnutí souladně s judikaturou Ústavního soudu řádně zdůvodnily. Žalovaná konečně ke stěžovatelově argumentaci ve vztahu ke konkursnímu řízení zdůraznila, že je pro řízení před Ústavním soudem zcela irelevantní. Připomněla, že přihláška společnosti BBM do konkursu byla podána z důvodu opatrnosti, a navíc podotkla, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2011 byla účast společnosti BBM v konkursním řízení ukončena (žalovaná se proti tomuto rozhodnutí odvolala). Vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou nebo ji zamítl v celém rozsahu. Dále vedlejší účastnice s odkazem na § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud (mimořádně a výjimečně) uložil stěžovateli povinnost nahradit ji náklady řízení, neboť stěžovatel vědomě podal zcela neopodstatněnou ústavní stížnost a tím vedlejší účastnici "úmyslně generuje" zbytečné náklady.

Stěžovateli byla shora uvedená vyjádření účastníků řízení zaslána k event. replice, leč ten repliku nepodal.
IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti vždy, kdy došlo - event. - k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem; to činí až tehdy, jestliže takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody účastníků řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním či obchodněprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) běžné soudní praxe. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou zásadně záležitostí soudů obecných.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů běžného práva, lze jej hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému doktrinálnímu chápání dotčených právních institutů) a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu, či je-li v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud usuzuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých (napadených) rozhodnutí, neboť ta splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 o. s. ř. Ani z ústavněprávního hlediska jim podle přesvědčení Ústavního soudu nelze vytknout nic.

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel před Ústavním soudem v podstatě reprodukuje odlišný názor na výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda soudy v dané věci podaný výklad není svévolný, zda nemá iracionální základ, resp. zda není zcela extrémní (viz výše). Takový závěr však evidentně dovodit nelze; právní názory, které obecné soudy aplikovaly, také rozumně a uspokojivě odůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi, a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení jakoby další soudní instance. Tou však Ústavní soud podle svého ústavního vymezení není a být ani nemůže (srov. čl. 83 Ústavy ČR).

Rozhodnutí obecných soudů, jež byla v souzené věci přijata, nemohou být chápána jako případ svévolné aplikace normy podústavního práva ani jako rozhodnutí překvapivá; je totiž zřejmé, že se obecné soudy uplatněnými právními názory pohybují v rámci běžné rozhodovací praxe. Ústavní soud dovozuje, že jiné představy na straně stěžovatele tedy nemůže eliminovat ani jeho (zdánlivě věcný a příhodný) poukaz na primát a svébytnost vůle účastníků smlouvy, na porušování smluvní svobody nebo právní jistoty. To se týká v prvé řadě okolností uhrazení předmětné částky za podmínek přístoupení k závazku na základě dohody s dlužníkem podle § 534 o. z. Z právní úpravy jednoznačně vyplývá, že kdo se s dlužníkem dohodne, že splní jeho závazek vůči věřiteli, má vůči dlužníkovi povinnost poskytovat plnění jeho věřiteli; souhlas věřitele se nevyžaduje a ten nemusí být o této dohodě vůbec informován. Z dohody o převzetí plnění věřiteli totiž nevzniká žádné oprávnění vůči přejímateli; přejímatel má povinnost pouze vůči dlužníkovi (srov. také Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník II., Komentář 1., Vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1433). Za této situace je pochopitelné, že společnost BBM provedla platbu z jiného (svého) účtu, což obecné soudy připomněly; stěžovatelova úvaha, že by předmětná částka měla být nejprve převedena z účtu společnosti BBM na účet žalované a teprve z něj na účet úpadce, je za dané situace (tj. ve snaze žalované plnit v dohodnutém termínu) úvahou účelovou. Ústavní soud se nedomnívá, že tento krok (tedy plnění, jež v podmínkách souzené věci vedlo Nejvyšší soud k jeho kvalifikaci jako zálohového plnění podle § 498 o. z.), který ostatně naplnil shodný projev vůle úpadce a žalované, znamenal omezení smluvní svobody stěžovatele, který spektakulárně předkládá vlastní pojetí skutkového stavu a jeho právního posouzení.

V této souvislosti Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelem připomínané (avšak dále jím již podrobněji nijak nerozebírané) usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, nelze (vzhledem k poměrům tam souzené věci) považovat v případě práva účastníků dohodnout se odchylně od dispozitivního ustanovení zákona, za použitelné a přiléhavé, neboť tomuto právu v právě souzené věci obecné soudy nebránily.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou jasná, srozumitelná a přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

K žádosti vedlejší účastnice, aby bylo stěžovateli uloženo nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, se připomíná zásada uvedená v § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména zvláštní okolnosti případu. Stěžovatelova ústavní stížnost byla sice odmítnuta jako zjevně neopodstatněná; žádné jiné důvody ve věci (včetně vedlejší účastnicí tvrzeného vědomého podání zcela neopodstatněné ústavní stížnosti), ani v jejích poměrech, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici, z obsahu spisu nevyplývají. Ústavní soud tedy v konkrétní věci podmínky přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici neshledal a jejímu návrhu proto nevyhověl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.