I. ÚS 1915/13
I.ÚS 1915/13 ze dne 5. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Sun Ship 03 s. r. o., sídlem Velehradská 593, 686 03 Staré Město, zastoupeného advokátem Mgr. Filipem Lederem, se sídlem Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013 č. j. 7 Afs 9/2013-25 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2012 č. j. 10 Af 390/2012-36, za účasti Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2012 č. j. 2324/12-1200, kterým zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2011 č. j. 474663/11/077910302673, o stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření za měsíc srpen roku 2011.

Rozhodné závěry obou ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba rekapitulovat.

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud, pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, zrušil oba v záhlaví uvedené rozsudky.

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá na tvrzení, že aplikace § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů"), na jeho konkrétní případ, je v rozporu s ústavním pořádkem.

Stěžovatel má za to, že ústavní stížností napadenými rozsudky byl zkrácen na svých právech a oprávněných zájmech, a to zejména na ústavně garantovaném právu na vlastnictví majetku. Toto zkrácení spočívá v tom, že stěžovateli byla zcela v rozporu s ústavním pořádkem stržena finanční částka z výkupní ceny za jím vyrobenou a společností E.ON Distribuce odebranou elektrickou energii, když tato částka byla následně označena za zákonný odvod.

Stěžovatel tvrdí, že v daném případě bylo v záhlaví uvedenými rozsudky rozhodnuto zcela paušalizovaně, bez jakékoliv návaznosti na individuální okolnosti případu, čímž bylo současně zasaženo právo na spravedlivý proces. Stěžovatel konstatuje, že předmětný odvod jej značně zatěžuje, když nebere v úvahu náklady včetně formy financování výstavby a provozu fotovoltaických elektráren.

Zavedení odvodu z obratu tak pro stěžovatele znamená nejenom krátkodobý rdousící efekt, ale zejména dlouhodobou ztrátovou situaci, jež je zásadně likvidační. A právě v tomto ohledu by měly oba v záhlaví uvedené soudy zkoumat ústavní konformitu, tedy zda je ústavně konformní aplikace předmětné právní úpravy zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů.

Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém sice Ústavní soud konstatoval, že předmětná úprava zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem, doplnil však, že mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech, dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně." Stěžovatel se v této souvislosti dovolává i toho, že zavedením odvodu bylo zamezeno garantované návratnosti investice do výstavby fotovoltaické elektrárny.

Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na to, že v jeho případě bylo třeba zvolit individuální přístup, jak uvádí ve shora citovaném nálezu Ústavní soud, a přihlédnout k finančním aspektům a dopadům zavedení daného odvodu. Krajský soud však konstatoval, že k tomuto posouzení není povolán, neboť se dané posouzení mělo konat již před správcem daně. Nejvyšší správní soud pak na tyto závěry krajského soudu navázal a konstatoval, že pokud se stěžovatel domáhá zohlednění individuálních okolností jeho věci, měl tak činit již ve správním řízení.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis Nejvyššího správního soudu, soudní spis Krajského soudu v Českých Budějovicích a spis Odvolacího finančního ředitelství v Brně. Na jejich základě dospěl Ústavní soud k následujícím závěrům.

Argumenty, které stěžovatel vznesl ve své ústavní stížnosti, jsou v podstatě shodné s těmi, které uplatňoval v řízení o kasační stížnosti a kterými se již Nejvyšší správní soud zabýval, přičemž Nejvyšší správní soud své závěry ve svém rozhodnutí logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. Ani extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a některými právními závěry, ani svévoli při interpretaci právních pojmů Ústavní soud v tomto případě neshledal. Právní názory, které správní soudy uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe a nelze je považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné. Na odůvodnění Nejvyššího správního soudu lze proto uspokojivě odkázat.

Pro posouzení ústavní stížnosti je relevantní především to, že podle § 71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, musí žaloba proti rozhodnutí správního orgánu obsahovat žalobní body. Z nich musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního je správní soud těmito žalobními body vázán, s výjimkami uvedenými v § 76 soudního řádu správního, které však v posuzovaném případě nenastaly. Mantinely žalobních bodů je pak z logiky § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního svázána i kasační stížnost a rozhodování o ní. Zjednodušeně řečeno je v popsané úpravě soudního řádu správního provedena zásada vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím), která rozhodně není v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a jeho komponenty (nález sp. zn. I. ÚS 138/06 ze dne 10. 8. 2006).

Stěžovatel v této souvislosti namítá, že Nejvyšší správní soud při svém závěru o tom, že stěžovatel neuplatnil námitku rdousícího efektu již ve správním řízení, postupuje formalisticky, neboť stěžovatel již od počátku tvrdil individuální zatížení, v důsledku čehož spatřoval protiústavnost zákonné úpravy. Na základě zjištění z vyžádaných spisů Ústavní soud uvedené pochybení v postupu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu neshledal; Nejvyšší správní soud se touto částí podané kasační stížnosti dostatečně zabýval, řádně ji projednal a ve svém rozsudku jasně zdůvodnil svůj závěr o tom, z jakého důvodu nelze krajskému soudu vytýkat neposouzení otázky, jaké důsledky má způsob financování solární elektrárny na rozhodnutí o věci samé. Z toho důvodu lze tedy napadené rozhodnutí považovat z hlediska dodržení kautel spravedlivého procesu za akceptovatelné.

Ústavní soud dále dodává, že se zásadně nezabývá námitkami, které stěžovatel neuplatnil již v předchozím právním řízení, neboť podle jeho konstantní judikatury (např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, usnesení sp. zn. I. ÚS 650/99 ze dne 14. 3. 2000) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Není tak oprávněn zohlednit námitky individuálního zatížení v důsledku způsobu financování solární elektrárny, jimiž stěžovatel v ústavní stížnosti dohání něco, co zameškal v předchozích právních řízeních, neboť mu v tom brání princip subsidiarity.

Námitka, že správní soudy nepřihlédly ke tvrzení stěžovatele o individuálních skutkových okolnostech v jeho věci a námitce rdousícího efektu stanoveného odvodu, nemá za situace, jak je shora shrnuta, ústavněprávní význam, a právní názor připouštějící protiústavní dolehnutí některých z předmětných ustanovení zákona o podpoře a využívání obnovitelných zdrojů na výrobce jako likvidační či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce, obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (220/2012 Sb.), tudíž nemůže na posuzovanou věc dopadat. Poukazem na svá ústavně zaručená práva totiž není možné zakrývat vlastní nesprávný postup. S ostatními námitkami stěžovatele se správní soudy v rámci jim dané pravomoci ústavně souladným způsobem vypořádaly.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost nahradit stěžovateli vzniklé náklady řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud v tomto případě, ostatně již s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti, důvody k takovémuto postupu neshledal (srov. nález sp. zn. II. ÚS 53/97 ze dne 17. 2. 1999).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.