I. ÚS 1914/11
I.ÚS 1914/11 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného JUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011 č. j. 28 Cdo 2363/2009-69, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008 č. j. 22 Co 371/2008-52, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 5. 2008 č. j. 27 C 253/2006-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující.

Žalobce (stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti) se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti) domáhal zaplacení částky 11.321.209,12 Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bývalého notáře JUDr. E. H., ke kterému došlo dne 26. 9. 1996 při sepisu notářského zápisu o prohlášení uznání dluhu a úhradě závazku mezi žalobcem a třetí osobou pod č. j. NZ 611/96 a N 56/96. Předmětem notářského zápisu bylo prohlášení o uznání závazku z půjčky poskytnuté žalobcem dlužníkovi ve výši 11.000.000 Kč; současně se dlužník zavázal k deseti splátkám po 100.000 Kč do srpna 2007 a jednorázové splátce ve výši 10.000.000 Kč do 30. 9. 1997. Předmětem notářského zápisu byl rovněž závazek ručitele k uspokojení žalobce v případě, že nebude uspokojen dlužníkem. Půjčka nebyla dlužníkem vrácena a žalobce se marně pokusil uspokojit z prodeje zastavené nemovitosti poté, co tato byla zahrnuta do konkursní podstaty další osoby a prodána. Při uplatnění práva proti ručiteli byl k odvolání povinného návrh na nařízení exekuce zamítnut a žalobci (stěžovateli) bylo uloženo zaplatit povinnému náklady řízení, neboť výše citovaný notářský zápis není exekučním titulem, protože nemá charakter veřejné listiny vzhledem k tomu, že nesplňuje zákonné náležitosti notářského zápisu. Pojišťovna Kooperativa, a. s., u níž měl notář JUDr. H. sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře, odmítla škodu nahradit, neboť dle jejího názoru nebylo prokázáno, že došlo k jejímu vzniku. Žalobce sice s pojišťovnou nesouhlasí, ale jelikož v pojistné události nevystupoval jako pojištěný, nemůže se po ní žalobou domáhat vyplacení pojistného plnění. Uplatněním pohledávky vůči dlužníkovi i vůči ručiteli tedy vyčerpal veškeré své možnosti. Nesprávným úředním postupem, jenž je dán vypracováním neplatného notářského zápisu, tak žalobci vznikla škoda, která je vyčíslena výší původní půjčky, a dále pak částkami 81.396 Kč (náklady řízení povinného), 81.396 Kč (platba za právní zastoupení v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí), 92.672 Kč (právní zastoupení v řízení následujícím), a 65.745,12 Kč (platba za činnost soudního exekutora před zamítnutím návrhu na výkon rozhodnutí). Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované, ta mu však odškodnění nepřiznala.

Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem ze dne 7. 5. 2008 č. j. 27 C 253/2006-36 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v rozhodném období stát podle tehdy platné právní úpravy za činnost notářů neodpovídal. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který byl teprve s účinností od 15. 5. 1998 nahrazen zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídal za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Podle § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. pak stát odpovídal za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Stát tedy neodpovídal za veškerou činnost všech státních orgánů, byť nepochybně odpovídal za činnost státních notářství (v řízení před státním notářstvím). Ta však byla zrušena zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů; ten nově upravil i odpovědnost notáře v ust. § 57 citovaného zákona, podle nějž notář odpovídal žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Odpovědnost státu za činnost notářů pak byla do právního řádu znovu zavedena teprve zákonem č. 82/1998 Sb., který ve svém ust. § 4 nově stanovil, že za výkon státní správy podle § 3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře s tím, že tato činnost se považuje za úřední postup (v souvislosti s tím pak bylo novelizováno i ust. § 57 zákona č. 358/1992 Sb.). V období od 1. 1. 1993 do 14. 5. 1998 tak byl za svou činnost odpovědný výlučně notář na základě § 57 notářského řádu.

K odvolání žalobce (stěžovatele) Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poukázal na to, že v rozhodné době upravoval odpovědnost za škodu způsobenou notářem pouze § 57 notářského řádu (to dovodil i z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2797/2000, který se sice zaobírá především otázkou obecné odpovědnosti notáře za škodu, avšak posuzované problematiky se dotýká také). Připomenul znění § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a konstatoval, že notářský řád účinný před přijetím zákona č. 358/1992 Sb. tuto odpovědnost neupravoval, takže za škodu způsobenou činností státních notářství jakožto orgánů státu nesl odpovědnost právě stát. Zákon č. 358/1992 Sb. zakotvil výlučnou odpovědnost notáře za škodu tak, jak je definována v ust. § 57 tohoto zákona. Teprve zákon č. 82/1998 Sb. stanovil, že stát odpovídá za škodu, kterou kromě státních orgánů způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu svěřené státní správy, za niž se podle § 4 odst. 1 citovaného zákona považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, přičemž tato činnost se podle odstavce 2 téhož ustanovení považuje za úřední postup. Odvolací soud tak uzavřel, že za škodu způsobenou sepsáním vadného notářského zápisu notářem JUDr. E. H. dne 26. 9. 1996 - při tehdejší neexistenci žádné jiné speciální úpravy -odpovídá podle ust. § 57 zákona č. 358/1992 Sb. v tehdy platném znění notář sám.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. Uvedl především následující. Předtím než nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., upravoval problematiku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím či nesprávným úředním postupem zákon č. 58/1969 Sb. Z jeho ustanovení však nelze žádným způsobem vyčíst, že by stát odpovídal za nesprávný úřední postup notáře. Zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), byl zrušen zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony, s účinností od 1. 1. 1993. Téhož dne pak nabyl účinnosti zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Legislativní vývoj s sebou tedy přinesl to, že zatímco institut státních notářství byl spolu se zákonem č. 95/1963 Sb. zrušen, byl na jeho místo zaveden institut nový, čímž došlo k privatizaci notářského úřadu. Činnost notáře ve smyslu zákona č. 358/1992 Sb. však nelze žádným způsobem podřadit zákonu č. 58/1969 Sb., který hovoří pouze o "státním orgánu" nebo "orgánu státní organizace". Ingerence státu do výkonu činnosti notáře však zdaleka není taková, aby bylo možné notářský úřad považovat za státní orgán. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb. může fyzickou osobu notářským úřadem pověřit pouze stát, či že v souladu s § 45 odst. 1 téhož zákona vykonává dohled nad notářskou činností ministerstvo spravedlnosti. Notářství v užším smyslu je možné chápat jako specifickou právní činnost vykonávanou v rámci svobodného povolání, avšak pouze státem pověřenými osobami a na základě jim svěřených pravomocí, jejímž předmětem je poskytování právních služeb, a to zákonem předepsanou formou, v zákonem vymezených oblastech právních vztahů a za úplatu. Hlavním specifikem této činnosti pak je, že ačkoliv není vykonávána orgány státu, jsou její výsledky nadány tzv. veřejnou vírou (fides publica), tj. mají zákonem přiznané kvalifikované účinky spočívající v předpokladu jejich pravdivosti a zákonnosti (viz Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 4). Stát však s ohledem na význam notářské činnosti nemůže rezignovat na své regulační funkce, vykonává je proto zprostředkovaně pomocí detailní normotvorby a ponechává si i významné kontrolní pravomoci (tamtéž, s. 6). Pověření notářským úřadem konkrétní fyzické osoby formou jmenování ministrem do funkce notáře je praktickým vyjádřením akceptace základního atributu notářství - veřejné víry ze strany státu, neboť tímto krokem jsou státní pravomoci přenášeny na "nestátní" subjekt (tamtéž, s. 9). Z uvedeného je zjevné, že notářství není státním orgánem a ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. na něj dopadat nemohou.

Nejvyšší soud dále uvedl, že ustanovení § 110 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., na něž dovolatel poukazuje, vyjadřuje personální návaznost okruhu notářů působících jako státní notáři v okamžiku zrušení bývalých státních notářství a notářů působících od účinnosti notářského řádu, tedy od 1. 1. 1993. Nezavádí tedy institucionální kontinuitu, ale pouze stanoví, že se osoby, které byly státními notáři podle zákona č. 95/1963 Sb., jestliže s tím samy souhlasí, stávají notáři ve smyslu zákona č. 358/1992 Sb. Z uvedeného ustanovení tak žádným způsobem neplyne, že by se tyto osoby měly stát představiteli státního orgánu.

Podle Nejvyššího soudu tak odvolací soud zcela správně dovodil, že v daném případě je namístě aplikace ust. § 57 odst. 1, věty první, zákona č. 358/1992 Sb., neboť to jediné v době od 1. 1. 1993 (kdy byl zrušen zákon č. 95/1963 Sb. a současně nabyl účinnosti zákon č. 358/1992 Sb.) do 14. 5. 1998 (následujícího dne nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., který upravuje odpovědnost státu za sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře) upravovalo odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu činnosti notáře. Dovolatel konstatuje, že pojišťovna, u níž měl JUDr. H. uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře, odmítla poskytnout plnění. To však neznamená, že se žalobce následně nemohl po notáři náhrady škody domáhat. Odmítnutí plnění pojišťovnou v daném případě nemůže mít žádné procesněprávní ani hmotněprávní účinky, které by poškozenému bránily požadovat náhradu škody přímo po notáři. Jestliže tak žalobce-stěžovatel neučinil, byla to jeho svobodná volba, jejíž následky musí nyní nést. Ze skutečnosti, že v "novém" zákoně č. 82/1998 Sb. odpovědnost státu za činnost notáře v určitých konkrétně vymezených oblastech upravena je, pak nelze dovozovat, že existovala i dříve, než nabyl účinnosti. To by znamenalo nepřípustně rozšiřující výklad zákona č. 58/1969 Sb. Podle čl. 36 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Listina"), má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 36 odst. 4 Listiny pak říká, že podrobnosti upravuje zákon. Je tedy výlučně pravomocí státu určit rozsah a podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zvláště pak v případě, kdy jde o odpovědnost za činnost nikoliv státního orgánu; Listina ho k tomu výslovně zmocňuje. Jestliže pak dojde k tomu, že v určitém období, jde-li o konkrétní skupinu případů, na sebe stát tuto odpovědnost vezme, avšak legislativní změnou je tato skupina případů z odpovědnosti vyloučena, a následně na sebe stát tuto odpovědnost opětovně převezme, nelze v tom spatřovat porušení práv dovolatele. Věc nelze chápat tak, že dovolatel neměl možnost, jak se náhrady škody domoci. Mohl "jejího vydání" dosáhnout po notáři, což se však nestalo, když plnění odmítla notářova pojišťovna. Není však možné přenášet v takovém případě odpovědnost na stát, který, jak bylo objasněno výše, za notářskou činnost v daném období neodpovídal.

Nejvyšší soud uzavřel, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a tedy přípustnost dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána není. Proto Nejvyšší soud dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušit v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jako "Listina"). V konkrétnostech uvádí zejména následující.

Stěžovatel se nemohl domáhat následkem neplatnosti notářského zápisu vrácení půjčky vůči dlužníkovi, jestliže plnění odmítla i pojišťovna Kooperativa, u níž měl notář uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře. Stěžovatel tak vyčerpal všechny možnosti získání dluhu zpět, byť mu neplatností notářského zápisu vznikla uvedená škoda. Příslušný notář zemřel ještě před odmítnutím plnění ze strany pojišťovny Kooperativa; přímé uplatnění škody vůči jeho osobě, jak uvádí odvolací soud i dovolací soud bylo tedy nemožné.

Podle stěžovatele sám dovolací soud prohlašuje, že specifikem notářské činnosti je, že ačkoliv není vykonávána orgány státu, jsou její výsledky nadány tzv. veřejnou vírou. Již z toho vyplývá státní ingerence do výkonu činnosti notáře "prostřednictvím přiznávání kvalifikovaných účinků zákonem"; pokud však jsou takové účinky přiznány zákonem, tj. státem vytvořenou normou, potom se nelze jednostranným opomenutím (tj. včasným nevytvořením zákonné normy) zprostit odpovědnosti za někoho, jemuž stát určité kvalifikované pravomoci přiznal. Nicméně, dovolací soud tuto pasáž uzavírá nesprávným závěrem, že notářství není státním orgánem a ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. na něj dopadat nemohou.

Stěžovatel má za to, že notář byl ke dni sepisu neplatného notářského zápisu orgánem státu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. Tu je nutno vzít v úvahu ust. § 1 zák. č. 358/1992 Sb., notářského řádu ve znění platném do 14. 5. 1998; odvolací soud i dovolací soud se na tuto normu odvolávají, leč se "špatným právním výkladem". Dle tohoto ustanovení je notářem fyzická osoba splňující předpoklady dle daného zákona, kterou stát pověřil notářským úřadem. Nejdůležitější - při posuzování daného ustanovení - je druhá část věty upravující pravomoc státu jako jediného orgánu k pověření notáře úřadem. Právě výlučná pravomoc státu k pověřování notářským úřadem zakládá současně kvalifikaci notáře jako orgánu státního. I existence státního dohledu potvrzuje "účast notáře" jako orgánu státu.

Podle stěžovatele je nutno vzít v úvahu i ust. § 110 notářského řádu, neboť z hlediska přechodných ustanovení se státní notáři ve smyslu zrušeného zák. 95/1963 Sb. stávají notáři ve smyslu notářského řádu.

Stěžovatel dodal, že "vypuštění" odpovědnosti státu v pětiletém časovém období by bylo v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť jestliže byla odpovědnost státu původně dána, nelze připustit "myšlenku snížení odpovědnosti státu jeho rozhodnutím", tj. zrušením některého právního předpisu, neboť je tím porušeno jednak právo na soudní ochranu, jednak i právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.

III.

Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. Ačkoliv nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem má svůj základ v ustanovení čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, stěžovatel svoji ústavní stížnost staví převážně na polemice s obecnými soudy o výkladu podústavních norem; činí to ve vztahu k otázce, který subjekt v období od zrušení státních notářství do účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. odpovídal za škodu způsobenou notáři při výkonu jejich notářské činnosti (sepisování notářských zápisů). Všechny soudy postupně shodně uzavřely, že za tuto škodu odpovídal sám notář, který byl za tím účelem i pojištěn. Právo stěžovatele na náhradu škody způsobené mu notářskou činností tedy nebylo soudy nijak zpochybněno, nicméně bylo konstatováno, že v předmětném období za tuto škodu odpovídal notář a bylo věcí stěžovatele, že se svého práva řádně u soudu nedomáhal. Jeho nynější poukaz na to, že jestliže notář zemřel, nelze považovat na právně významný, neboť smrtí fyzické osoby, notáře nevyjímaje, její závazky nezanikají a přecházejí na její dědice; ti by se navíc (asi) obtížně mohli dovolávat omezení své odpovědnosti rozsahem dědictví, a to právě s ohledem na pojištění odpovědnosti notáře za škodu.

Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl zejména následující. V příslušné době upravovalo odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu činnosti notáře toliko ust. § 57 zákona č. 358/1992 Sb.; to, že notář zemřel, což však stěžovatel ve svém dovolání neuvedl, je pak bez významu. Odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci byla a je v souladu s čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny upravena zvláštním zákonem (ať už zákonem č. 58/1969 Sb. či zákonem 82/1998 Sb.); jestliže případ stěžovatele nelze podřadit pod podmínky tímto zákonem stanovené, nelze nijak dovodit existenci práva na náhradu škody. Odpovědnost státu bez jakýchkoli zákonných hranic či omezení by byla nejen nerealizovatelná, ale současně by byla i v příkrém rozporu s principy demokratického právního státu a s čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny. Navzdory přesvědčení dovolatele u notářského úřadu - ve smyslu zákona č. 358/1992 Sb. - nelze hovořit o státním orgánu. Není pak bez významu, že ani v podmínkách zákona č. 82/1998 Sb. stát nenese odpovědnost za jakoukoliv činnost notáře, ale pouze za sepisování veřejných listin o právních úkonech a za úkony notáře jako soudního komisaře (viz ust. § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). I za současné právní úpravy tedy bylo ponecháno na zákonodárci, aby definoval, za jakou činnost notáře stát odpovídá a za jakou nikoliv. Pokud tak v určitém období odpovědnost státu za činnost notáře nebyla dána vůbec, nelze v tom spatřovat porušení základních práv stěžovatele. Rovněž je nutno zdůraznit, že předmětné usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; tento závěr dle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně (s. výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž v dané věci nedošlo) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovateli byla shora uvedená vyjádření soudů zaslána k event. replice, leč ten repliku nepodal.
IV.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který nepatří do soustavy obecných soudů a není zásadně povolán k výkladu podústavního práva. Setrvale poukazuje na to, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat jimi provedené dokazování, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze potud, pokud jsou právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. pro přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody účastníka řízení. Takové porušení však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s názorem obecných soudů, dle kterého v příslušné době - tj. v době od 1. 1. 1993 (kdy byl zrušen zákon č. 95/1963 Sb. a současně nabyl účinnosti zákon č. 358/1992 Sb.) do 14. 5. 1998 (následujícího dne nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., který upravuje odpovědnost státu za sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře) - upravoval odpovědnost za škodu způsobenou činností notáře pouze zákon č. 358/1992 Sb.; ten hovořil o odpovědnosti toliko notáře (§ 57), tedy byl za činnost notáře odpovědný pouze sám notář, a contrario stát.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti v podstatě domáhá korekce výkladu podústavního práva. To však, jak již bylo řečeno, úkolem Ústavního soudu zásadně není.

Stěžovatel a obecné soudy (zejména Nejvyšší soud) se shodli v tom, že existuje ingerence státu do konstituování notářů do funkce a do činnosti notářů. Tedy platí, že fyzickou osobu může notář pověřit pouze stat, že stát vykonává dohled nad notářskou činností, že sepis veřejných listin o právních úkonech je výkonem státní pravomoci a že sepsaná veřejná listina o právních úkonech je nadána tzv. veřejnou vírou, tedy má zákonem přiznané kvalifikované účinky spočívající v předpokladu její pravdivosti a zákonnosti).

Stěžovatel a obecné soudy se však liší v závěrech, které z citovaných východisek vyvodili. Stěžovatel je názoru, že notář byl i v době sepisu příslušného notářského zápisu státním orgánem. Obecné soudy oproti tomu dovodily, že státní ingerence do výkonu činnosti notáře není (nebyla) taková, aby bylo možné považovat notáře v kritické době za státní orgán (ve smyslu příslušných podústavních zákonů).

Podle přesvědčení Ústavního soudu závěr obecných soudů v napadených rozhodnutích podrobně vyložený a odůvodněný nepředstavuje extrémní vybočení z ústavních kautel; jejich výklad není libovolný, iracionální ani rozporný s výkladovými standardy. Ostatně, opak netvrdí ani stěžovatel, který se toliko domáhá výkladu pro sebe příznivějšího. Tu je třeba zdůraznit, že i kdyby se Ústavnímu soudu jevil výklad stěžovatele přiléhavější, roviny ústavnosti nedosahuje; to plyne i ze shora vymezených kompetencí Ústavního soudu.

Nelze opomenout ani argumentaci obecných soudů, že věc nelze chápat tak, že stěžovatel neměl možnost, jak se náhrady škody domoci; té se mohl domáhat po notáři, resp. po jeho dědicích, jestliže týž v mezidobí zemřel. Jinými slovy, obecné soudy otázku postavily tak, že rozdíl je jen ve formě, tedy zda se stěžovatel měl domáhat náhrady škody po státu či subjektu jiném, přičemž obě cesty mu v principu garantovaly právo na náhradu škody. Metodologicky obdobně se zde uplatní argumentace v nálezu Ústavní soud ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05: "Z uvedeného tedy vyplývá, že právní názor Nejvyššího soudu, který Ústavní soud nezpochybnil, neznačí nemožnost dotčeného spoluvlastníka domáhat se vydání bezdůvodného obohacení; pouze znamená, že subjektem povinným k vydání bezdůvodného obohacení je ten spoluvlastník, který užíval větší rozsah předmětu spoluvlastnictví (než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu) bez placení úhrady za užívání tohoto podílu (v dané věci menšinová spoluvlastnice). Obecné soudy tedy v dané věci správně (nepřímo) poukázaly na to, že stěžovatelka svým postupem, založeném na nesprávném výkladu podústavního práva, uplatnila žalobu "pouze" ve vztahu k nelegitimovanému subjektu, a že se naopak mohla domáhat svého práva proti menšinové spoluvlastnici. 7) Za tohoto stavu nelze než uzavřít - jak již bylo uvedeno - že postupem Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutím k porušení ústavně zaručených práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, nedošlo.".

Ústavní soud dále dovozuje, že výklad provedený obecnými soudy (dle kterého nelze kvalifikovat notáře jako státní orgán), není zjevně iracionální či jinak extrémně chybný i proto, že nachází jistou oporu i v judikatuře Evropského soudního dvora, byť tam šlo o výklad práva Evropských společenství v souvislosti s diskriminací v přístupu k povolání notáře na základě státní příslušnosti.

Evropský soudní dvůr - rozsudky ve věci C-50/08 Komise proti Francii, C-47/08 Komise proti Belgii, C-51/08 Komise proti Lucembursku, C-53/08 Komise proti Rakousku, C-54/08 Komise proti Německu, C-61/08 Komise proti Řecku - totiž hodnotil i podobné aspekty státní ingerence (nynějším stěžovatelem poukazované) a dospěl k závěru, že ani sepisování veřejných listin o právních úkonech přímou a specifickou účastí na výkonu veřejné moci není. Proto nepodřadil činnost notáře pod pojem výkon veřejné moci (který může být důvodem vynětí určitých činností z působnosti ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie ustanovení o svobodě usazování a volném pohybu služeb) [srov. např. Judikatura Evropského soudního dvora, 3/2011, str. 236; Břicháček, T.: Notáři ve víru vnitřního trhu, ASPI, ID: LIT40202CZ].

Evropský soudní dvůr argumentoval hlavně tím, že předmětem veřejné listiny jsou podle vnitrostátního práva právní úkony nebo dohody, které strany učinily či uzavřely dobrovolně. Dobrovolnost spatřuje v tom, že samy strany v mezích stanovených právními předpisy při předložení právního úkonu nebo dohody notáři za účelem sepsání veřejné listiny rozhodují o rozsahu svých práv a povinností a svobodně si volí ujednání, jimiž se chtějí řídit. Úkon notáře tedy předpokládá předchozí existenci souhlasu nebo shodné vůle stran. Mimoto notář nemůže jednostranně změnit dohodu, o níž má sepsat veřejnou listinu, pokud k tomu předem nezískal souhlas stran. Na základě těchto úvah Soudní dvůr uzavřel, že sepisování veřejných listin přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci ve smyslu článku 51 prvního pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie nezahrnuje.

Soudní dvůr dále konstatoval, že toto posouzení nemůže zpochybnit skutečnost, že o některých právních úkonech nebo dohodách musí být pod sankcí neplatnosti povinně sepsána veřejná listina. Je totiž obvyklé, že platnost různých právních úkonů je ve vnitrostátních právních řádech a za stanovených podmínek podmíněna splněním formálních náležitostí nebo také dodržením povinných postupů podmiňujících jejich platnost. Soudní dvůr nepřikládal význam ani povinnosti notářů ověřit před tím, než přistoupí k sepsání veřejné listiny o právním úkonu nebo dohodě, zda jsou splněny všechny právem požadované podmínky pro uskutečnění daného právního úkonu nebo uzavření dané dohody, a pokud tomu tak není, odmítnout sepsání tohoto zápisu.

Evropský soudní dvůr má za to, že skutečnost, že jednání sleduje cíl obecného zájmu (zejména zaručit legalitu a právní jistotu právních úkonů mezi jednotlivci), sama o sobě nestačí k tomu, aby byla daná činnost považována za přímo a specificky spjatou s výkonem veřejné moci.

Vůči argumentu, že notář musí odmítnout sepsání veřejné listiny o právním úkonu nebo dohodě, které nesplňují právem požadované podmínky, a to nezávisle na vůli stran, Evropský soudní dvůr kontroval tím, že po takovém odmítnutí mají strany možnost odstranit zjištěné protiprávnosti, změnit obsah dotčeného úkonu nebo ujednání dotčené dohody, nebo také upustit od učinění takového právního úkonu nebo sjednání takové dohody.

Pokud jde o kvalifikovanou důkazní sílu a vykonatelnost notářského zápisu o právním úkonu, Evropský soudní dvůr uvedl, že důkazní síla notářského zápisu o právním úkonu je součástí režimu dokazování zakotveného vnitrostátními právními předpisy a nemá přímý dopad na otázku, zda činnost zahrnující sepsání této listiny sama o sobě představuje přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci.

K vykonatelnosti veřejné listiny Evropský soudní dvůr uvedl, že i když tato umožňuje vynucení dané povinnosti bez předchozího zapojení soudu, není projevem toho, že by měl notář pravomoci, které by zahrnovaly přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci. Tato vykonatelnost spočívá na vůli stran učinit právní úkon nebo uzavřít dohodu po ověření jejich souladu s právními předpisy notářem a přiznat jim uvedenou vykonatelnost.

Evropský soudní dvůr konstatoval, že s výjimkou případů, kdy určení notáře provádí soud, má každá strana právo volného výběru notáře. Má za to, že i když jsou odměny notářů stanoveny zákonem, nic to nemění na tom, že kvalita poskytovaných služeb se může mezi jednotlivými notáři lišit v závislosti zejména na odborných schopnostech dotyčných osob. Z toho podle Evropského soudního dvoru plyne, že v rozsahu své příslušné územní působnosti vykonávají notáři své povolání za podmínek hospodářské soutěže, což není charakteristické pro výkon veřejné moci. Poukázal také na to, že notáři v žalovaných státech jsou ve vztahu ke svým klientům přímo a osobně odpovědní za škody způsobené jakýmkoli nesprávným postupem při výkonu svých činností. Přitom ani skutečnost, že v Rakousku za škody způsobené notářem odpovídá stát v případě, jedná-li notář jako soudní komisař, nepovažoval Soudní dvůr za významné a zdůraznil, že mimo tento konkrétní případ notář sám odpovídá za úkony učiněné v rámci své profesní činnosti.

V.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.