I. ÚS 1907/13
I.ÚS 1907/13 ze dne 25. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného doc. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou Ph.D., advokátem, se sídlem Dukelských hrdinů 343/3, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 10 To 424/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 206/2013, za účasti Okresního soudu v Kladně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 3 T 5/2011 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 10 To 424/2012 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 4 Tdo 206/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že jako odpovědná osoba na základě rozhodnutí Městského úřadu Slaný nerespektoval podmínky provedení dopravního značení při stavbě plynové přípojky a po rozřezání živičného povrchu vozovky tuto závadu neuvedl do původního stavu a závadu na komunikaci neoznačil určeným dopravním značením, jak mu ukládalo uvedené rozhodnutí, přičemž dne 28. 9. 2009 vjel do jednoho zářezu předním kolem svého jízdního kola poškozený V. P. a utrpěl zranění, kterému následně dne 27. 11. 2009 v nemocnici podlehl.

Stěžovatel zejména namítá, že nebyl dodržen § 115 odst. 1 trestního řádu, dle kterého "vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána." K pitvě by pak následně museli být přizváni dva znalci (§ 105 odst. 4 trestního řádu). Jestliže se tak nestalo, nebyl dostatečně vyjasněn předchozí zdravotní stav poškozeného ani skutečná příčina smrti. Stěžovatel upozorňuje, že trestní řád obecně nepovažuje některý druh důkazních prostředků nebo jeden z nich za průkaznější než jiný a v zásadě lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoliv skutečnosti důležité pro trestní řízení; jednou z výjimek, kdy je stanoveno použití určitého důkazu, je však právě zmíněná prohlídka a pitva mrtvoly. Její neprovedení tedy nebylo možno nahradit provedeným znaleckým posudkem. Stejně tak nemělo být vycházeno ze sdělení ošetřující lékařky poškozeného MUDr. D., která označila zdravotní stav zemřelého před nehodou za dobrý, nehledě k tomu, že se jedná o příbuznou poškozeného. Použití jiných důkazních prostředků ke zjištění příčiny smrti podle názoru stěžovatele představuje absolutně neúčinné důkazy, z nichž nemůže orgán činný v trestním řízení vycházet. Bezprostřední příčina smrti tak zůstala neobjasněna.

Za druhé stěžovatel zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu. Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona je trestným činem, u nějž postačí zavinění ve formě nedbalosti, ať vědomé či nevědomé. Soud prvého stupně posoudil jednání stěžovatele jako zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle ustanovení § 5 písm. a) trestního zákona, tedy že stěžovatel věděl, že může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Tento závěr však není dostatečně odůvodněn a je tedy nepřezkoumatelný. Jak se již stěžovatel vyjádřil v trestním řízení, domníval se, že vozovka je v dobrém stavu, a že tedy žádné nebezpečí škody na majetku či zdraví nehrozí. Při nedbalosti je přitom třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout; pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tz 10/1980).

Za třetí stěžovatel uvádí, že soudy nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem Ing. Fejfara z oboru stavebnictví, který se vyjadřoval k vhodnosti stěžovatelem zvoleného pracovního postupu, a konstatoval další faktory, které se mohly podílet na vzniku předmětné nehody, kdy se jedná o tzv. opomenutý důkaz.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
I. Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel má bezpochyby pravdu v tom, že dle § 115 odst. 1 trestního řádu vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána, a že toto ustanovení nebylo v projednávané věci dodrženo. To ostatně ve věci uznaly i obecné soudy. Druhou věcí však je otázka dosahu tohoto ustanovení, respektive významu jeho porušení. Dle přesvědčení Ústavního soudu jej není na místě přeceňovat. Nutno zdůraznit, že trestní proces v České republice vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, dle které platí, že nejsou stanovena žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Ustanovení o pitvě mrtvoly v § 115 sice bývá uváděno jako určitá výjimka z této zásady, ovšem z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" zároveň vyplývá, že ustanovení o výjimce není na místě vykládat rozšiřujícím způsobem. Zajištění důkazu prostřednictvím pitvy mrtvoly přitom zjevně ani nemůže být chápáno jako absolutní podmínka pro trestněprávní postih trestných činů týkajících se smrti určité osoby, kdy v řadě případů ani nebude její provedení reálné, například když mrtvola nebude k pitvě fyzicky k dispozici, nebo když vzhledem ke stavu ostatků budou možnosti zkoumání velmi omezeny. Z pohledu ústavního přezkumu je podstatné, že skutkové závěry obecných soudů stran příčiny smrti poškozeného jsou řádně odůvodněny a jako celek se jeví přesvědčivé. Za takovéto situace Ústavní soud nemá za to, že by neprovedení pitvy představovalo tak velkou slabinu řízení, aby bylo na místě podané ústavní stížnosti vyhovět.

Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že se domníval, že vozovka je přes dotčení stavebními pracemi bezpečná, nicméně stěží lze hovořit o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu za situace, kdy v rámci stavebních prací nezajistil dopravní značení, ač mu jeho provedení bylo orgánem veřejné moci výslovně uloženo.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaného důkazu, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci obecné soudy důvody, pro které nebylo důkaznímu návrhu obhajoby, byť stručně, vyložily (viz str. 11 - 12 rozsudku).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.