I. ÚS 1904/10
I.ÚS 1904/10 ze dne 19. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Ježek software, s.r.o., se sídlem Mariánská 3233, 470 01 Česká Lípa, IČ: 27282805, zastoupené JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Polevsko č.p.183, 471 16 Polevsko, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Okresní správa sociálního zabezpečení Česká Lípa (dále jen "OSSZ") platebním výměrem ze dne 28. 8. 2007, č. 7/937/07, č. j. 27001/300/9014/28.8.2007/0/7/2007/PV /MO/7/937/BAR (dále jen "PV"), stěžovatelce podle § 104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, v platném znění (dále jen "ZOPSZ") uložila povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti za kontrolované období od 2. 10. 2006 do 31. 7. 2007 ve výši 887 760 Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 49 447 Kč, vypočtené k datu vyhotovení platebního výměru.

Proti PV OSSZ podala stěžovatelka odvolání, které Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 31. 10. 2007 č. j. 3407/9010/5.10.2007/107-38/07/ZFR zamítla a napadené prvoinstanční rozhodnutí potvrdila.

Proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení stěžovatelka podala správní žalobu. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci původním rozsudkem ze dne 19. 3. 2009 č. j. 59 Ca 15/2009-38 rozhodnutí (v rozsudku konkretizovaném) žalované České správy sociálního zabezpečení (dále jen "žalovaná") o odvolání i jemu předcházející PV OSSZ pro nezákonnost zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (výroková část I.); dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce náklady řízení ve výši 11 172 Kč k rukám jejího právního zástupce (výroková část II.).

Krajský soud poukázal na to, že podle § 3 odst. 1 a § 4 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZPSZ") je povinnost organizace a malé organizace platit pojistné dána stanovením tří prvků, jimiž jsou rozhodné období, vyměřovací základ a procentní sazba z tohoto vyměřovacího základu. V průběhu roků 2006 a 2007 nedoznaly žádné změny ani rozhodné období (tj. kalendářní měsíc) ani procentní sazba. Vyměřovací základ organizace a malé organizace byl do 31. 12. 2006 v ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) ZPSZ vymezen jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Krajský soud zdůraznil, že tento pojem však nebyl v době od 1. 1. 2007 do 28. 2. 2007 upraven vůbec a v době od 1. 3. 2007 do 30. 6. 2007 byl vymezen v ustanovení § 1 nařízení vlády č. 39/2007 Sb. (dále jen "NV"). Absentující definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace přitom není nahraditelná ani odvoditelná z žádného jednotlivého ustanovení ZPSZ ani ze souhrnu více jeho ustanovení. To nepřímo připustila i žalovaná, která své rozhodnutí o odvolání postavila převážně na obhajobě závaznosti a aplikovatelnosti NV. ZPSZ tedy po celou dobu od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval definici veškerých předpokladů pro stanovení výše pojistného malé organizace a pro tuto nekonkrétnost zákonné úpravy nevznikla stěžovatelce povinnost platit za uvedené období pojistné. Krajský soud se domníval, že definice vyměřovacího základu formou nařízení vlády je v rozporu s ústavní maximou, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Vláda je sice podle čl. 78 věty první Ústavy ČR oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, avšak tento prováděcí předpis nemůže vybočit ze zákonných mezí, které jsou buď výslovně stanoveny, nebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona, jak Ústavní soud dovodil v několika judikátech. Mezemi zákona je třeba rozumět i zákonem stanovený rámec povinností dotčených subjektů, které přitom nelze dotvářet formou nařízení vlády tak, aby byly identifikovatelné a vymahatelné. Odstraňování nedostatků a pochybení zákonodárné moci aktivitou moci výkonné je v rozporu s principem dělby moci. Navíc v případě přípustnosti zakotvení jedné z podmínek povinnosti fyzické či právnické osoby formou nařízení vlády by bylo možné stanovení všech potřebných podmínek tímto prováděcím předpisem; to by vedlo k absurdnímu stavu, kdy by zákon obsahoval pouze jednoduché pokyny určitého chování, přičemž obsah a podmínky takto stanovené povinnosti by mohly být dotvořeny formou podzákonného předpisu. Hradbou bránící takové případné tendenci může být jen striktní požadavek, aby veškeré případy, kdy státní moc zasahuje do sféry fyzických a právnických osob, byly vymezeny zákonem a nikoliv předpisy nižší právní síly. Uvedený nedostatek zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, tedy nebyl ústavně konformním způsobem odstraněn, což činí nařízení vlády č. 39/2007 Sb. neaplikovatelným. Jím přitom není soud vázán, neboť podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Podle závěru krajského soudu tedy žalobci za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nemohl vzniknout žádný dluh na pojistném, takže rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je třeba považovat za nezákonná.

Proti citovanému rozsudku krajského soudu stěžovatelka podala kasační stížnost pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení; poukázala především na to, že definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace lze logicky dovodit z celého kontextu ZPSZ ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007.

Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2009 č. j. 59 Ca 15/2009-38 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Kasační soud poukázal na to, že v důsledku několika novelizací ZPSZ přijatých v roce 2006 došlo k legislativnímu pochybení, neboť citovaný zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace; vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády, které nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2007, bránila výhrada zákona, neboť ze ZPSZ č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc, pokud zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydaného exekutivou. Konečně pak mělo NV č. 39/2007 Sb. nepřípustnou retroaktivní povahu a vybočilo ze zákonných mezí, neboť jeho ustanovení § 2 věty druhé zčásti upravovalo právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, a vycházelo z příslušných údajů za tři kalendářní měsíce, ačkoliv podle § 6 odst. 1 ZPSZ je rozhodným obdobím jeden kalendářní měsíc. Při nemožnosti odvození definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona by tedy NV nebylo ústavně konformní a soud by jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR vázán.

Kasační soud následně poukázal na to, že podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a právního státu pouze tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů; tedy ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, jemuž je ukládána určitá povinnost. Proto i případná neurčitost některého ustanovení ZPSZ může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.

Podle kasačního soudu ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2006, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž ZPSZ obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného; stejně tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení § 21 odst. 2 ZPSZ, jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že z jednotlivých ustanovení ZPSZ ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

Kasační soud zdůraznil, že i přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace v rozhodném období bylo tedy zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. Uvedený závěr nemá výkladovou alternativu a podporují ho všechny v úvahu přicházející interpretační metody, a žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu; takový závěr mohl být učiněn pouze s ohledem na to, že vyměřovací základ organizace a malé organizace nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, neboť ze své podstaty mohl být odvozován jen od vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Proto pokud by ze ZPSZ byla kupříkladu vypuštěna definice vyměřovacího základu zaměstnance, tak by zřejmě nebylo možné učinit žádný jednoznačný výklad tohoto pojmu a v takovém případě by muselo být rozhodnuto "ve prospěch" poplatníků nejen ve vztahu k pojistnému placeného zaměstnanci, nýbrž i ve vztahu k pojistnému placeného organizací a malou organizací, neboť jestliže by nebylo možné spolehlivě stanovit vyměřovací základ zaměstnanců, pak by zaměstnavatel nemohl určit ani úhrn těchto vyměřovacích základů; Nejvyšší správní soud by pak zřejmě musel rozhodnout ve "prospěch poplatníka pojistného" bez ohledu na mimořádně nepříznivý dopad na státní rozpočet, který by takový postup vyvolal.

Nejvyšší správní soud proto zdůraznil, že pokud lze takový spolehlivý výklad učinit, není možné poukazem na určitou legislativní chybu dospět k závěru o zániku platební povinnosti či o nemožnosti stanovení její výše. Takový výklad by byl totiž zcela mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu interpretované normy a historie vzniku a novelizací zákona; současně by neodpovídal principu materiálního právního státu, jak vyplývá z vymezení republiky jako demokratického právního státu, které je zakotveno v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 51/06); takový mechanický výklad by nebyl namístě obzvláště i proto, že by byl v neprospěch účastníků systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v nezaměstnanosti, kteří čerpali dávky z těchto systémů poskytované, neboť průběžné financování sociálního pojištění je založeno na principu, podle něhož se na dávkách vyplácí to, co se na pojistném vybere. Kasační soud také připomněl, že právo neslouží pouze k ochraně práv a zájmů jednotlivce, nýbrž "je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti, a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005 č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS). Proto za situace, kdy bylo v rozhodné době zcela nepochybně zřejmé, že vyměřovací základ organizace a malé organizace se nemohl odvíjet od ničeho jiného než od vyměřovacího základu jejich zaměstnanců, nelze poukazem na absenci definice tohoto pojmu v ZPSZ rozhodnout v neprospěch účastníků uvedených systémů sociální ochrany. Kasační soud konečně poukázal i na to, že možnosti spolehlivého odvození pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace i bez jeho definice - na základě jednotlivých ustanovení ZPSZ - si byla nepochybně vědoma i stěžovatelka, o čemž svědčí to, že v průběhu správního řízení i řízení před správními soudy neuvedla jediný argument, na základě něhož by bylo možné uvažovat o zániku povinnosti platit pojistné v rozhodné době, popřípadě o nemožnosti určit jeho výši.

Nejvyšší správní soud proto uzavřel tak, že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Krajský soud tedy pochybil, jestliže dospěl k závěru, že chybějící definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace nebyla nahraditelná ani odvoditelná z žádného jednotlivého ustanovení ZPSZ ani ze souhrnu více jeho ustanovení. Nejvyšší správní soud konečně připomněl, že krajský soud je (v souladu s § 110 odst. 3 s. ř. s.) v dalším řízení právním názorem kasačního soudu vázán.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 žalobu proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 31. 10. 2007 č. j. 3407/9010/5.10.2007/107-38/07/ZFR zamítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu řízení (výroková část II.). Krajský soud - poté, co poukázal na § 110 odst. 3 s.ř.s. - konstatoval, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zaujal ve věci jednoznačné právní stanovisko a že za této situace nemá sám žádný prostor k samostatné úvaze; je jeho zákonnou povinností z právního hodnocení věci učiněné Nejvyšším správním soudem při svém rozhodování vycházet. Krajský soud proto dovodil, že správní žaloba není důvodná a v souladu s § 78 odst. 7 s ř.s. ji zamítl.

Ústavní soud dále a navíc z obsahu soudního spisu zjistil, že stěžovatelka podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Uvedla, že se Nejvyšší správní soud neměl zabývat námitkou týkající se odvoditelnosti definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace přímo z textu ZPSZ (a zavazovat tak krajský soud právním názorem), neboť žalovaná se v původním řízení před krajským soudem omezila pouze na otázku aplikovatelnosti nařízení vlády č. 39/2007 Sb. Stěžovatelka také namítla neexistenci řádného odůvodnění závěru Nejvyššího správního soudu, podle něhož lze z jednotlivých ustanovení ZPSZ (ve znění účinném v rozhodném období) učinit přesvědčivý a jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. V důsledku toho nebyl dle stěžovatelky závazný právní názor náležitě vyjádřen. Konečně stěžovatelka namítla, že z textu ZPSZ nešel pojem vyměřovací základ organizace a malé organizace stanovit žádnou z metod nalézání práva a pojistné tak v tomto případě nebylo možné vypočítat a odvést

Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10. 8. 2010 č. j. 4 Ads 94/2010-175 - které ústavní stížností napadeno nebylo - kasační stížnost odmítl. Mimo jiné připomněl, že kasační stížnost je podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Kasační soud zdůraznil, že taková situace nastala i v projednávané věci, neboť Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 zrušil původní rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2009 č. j. 59 Ca 15/2009-38 a krajský soud se v novém rozsudku ze dne 21. 4. 2010, č. j. 59 A 13/2010 - 143, zcela řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu; podle něho i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze ZPSZ, ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento závěr Nejvyššího správního soudu byl jednoznačně formulován a opřen o podrobnou právní argumentaci. Proto nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že ve zmíněném zrušujícím rozsudku nebyl závazný právní názor vyjádřen. Kasační soud navíc připomněl, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 8. 7. 2008 č. j. 9 Afs 59/2007-56 dovodil, že "Nejvyšší správní soud je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán závazným právním názorem, který sám v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci dosud nevyřešil [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.]. Tato vázanost právním názorem je prolomena v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů nebo dojde-li k podstatné změně judikatury, a to na úrovni, kterou by byl krajský soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí." K žádné takové skutečnosti odůvodňující prolomení vázanosti zmíněného právního názoru v souzené věci nedošlo, takže Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se od něho odchýlit a nadále z něho vychází, aniž by se mohl zabývat námitkami stěžovatele, které jeho správnost zpochybňují. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná, a podle § 120 a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ji odmítl.

II.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 napadla stěžovatelka ústavní stížnost a s odkazem na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") se domáhala, aby Ústavní soud citovaná rozhodnutí zrušil.

Stěžovatelka uvedla, že námitky uvedené v ústavní stížnosti již byly uplatněny v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci a také v kasační stížnosti proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88. Prohlásila, že zrušením napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 by se vytvořil "prostor pro opětovné posouzení věci a zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem, a tím i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky"; pro Ústavní soud by prý tak odpadla nutnost zabývat se již "ústavností napadeného rozhodnutí obecného soudu z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv". Důvod pro tento postup Ústavního soudu spatřuje v tom, že Nejvyšší správní soud se neměl vůbec zabývat námitkou žalované o odvoditelnosti pojmu vyměřovacího základu z textu ZPSZ (uvedenou v kasační stížnosti), neboť se jedná o námitku nezpůsobilou v důsledku toho, že žalovaná takovou námitku v řízení před krajským soudem neuplatnila, ač tak učinit mohla. Stěžovatelka uznává, že žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 7. 4. 2008 uvedla, že obsahově je definice logicky odvoditelná z jiných ustanovení ZPSZ (zejména § 4, § 5 a §§ 6 až 10); Nejvyšší správní soud pojal tento odkaz na ZPSZ široce a jako nepřípustnou novotu ji rozvedl až k odvoditelnosti definice pojmu vyměřovacího základ přímo z textu ZPSZ výkladem jeho § 21 odst. 2.

Stěžovatelka dále namítla, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci přijal a zopakoval tvrzení Nejvyššího správního soudu, který v jediném odstavci napadeného rozsudku ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4Ads 120/2009 - 88 (čl. 47) dovodil celý svůj závěr, že "z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců" (čl. 55), aniž absenci řádného odůvodnění tohoto závěru Nejvyššího správního soudu zhojil odůvodněním vlastním. Stěžovatelka se domnívá, že z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu není vůbec patrno, které všechny v úvahu přicházející interpretační metody Nejvyšší správní soud použil; v čl. 48 pouze konstatoval, že "systematický i teleologický výklad zákona č. 589/1992 Sb. tedy vede Nejvyšší správní soud k jednoznačnému závěru, podle něhož také pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo možné vyměřovací základ organizace a malé organizace vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.", aniž však tyto výklady blíže specifikoval. Stěžovatelka se domnívá, že z takového apodiktického tvrzení Nejvyššího správního soudu, že "z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, nelze učinit přesvědčivý, jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců" (čl. 55); takový nedostatek řádného zdůvodnění proto nelze považovat za vyjádření závazného právního názoru, kterým by se měl řídit Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté, kdy jeho původní rozsudek byl Nejvyšším správním soudem zrušen.

Stěžovatelka následně vyslovila nesouhlas s uvedeným tvrzením Nejvyššího správního soudu, že v úvahu přicházející interpretační metody vedou ke spolehlivému a zcela jednoznačnému závěru, že i pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byl vyměřovací základ organizace a malé organizace s potřebnou mírou určitosti vymezen jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců, neboť žádný jiný, stejně přesvědčivý výklad tohoto pojmu nepřichází v úvahu, jelikož vyměřovací základ organizace a malé organizace nepředstavoval samostatně definovatelný pojem a ze své podstaty se mohl odvozovat jen od vyměřovacího základu zaměstnance. Ten zůstal v rozhodném období v ZPSZ definován, a proto nelze uvažovat ani o tom, že by vyměřovací základ organizace a malé organizace byl natolik neurčitý pojem, že by ho vůbec nebylo možné vymezit a tudíž ani stanovit výší pojistného (čl. 50). Stěžovatelka se domnívá, že zde dochází ke směšování otázek dvou metod nalézání práva, a to výkladu právních předpisů a dotváření práva; stěžovatelka v této souvislosti odkázala na práci Melzer, F. Metodologie nalézání práva Úvod do právní argumentace 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 79, marg. č. 73. Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4Ads 120/2009-88 (čl. 56) tvrdí, že v ZPSZ absentovala v předmětném období výslovná definice vyměřovacího základu, a přesto bylo "zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností", pak uvedený soud nedospěl ke svým závěrům výkladem (interpretací) sémantických nejasností pojmu, nýbrž pouze metodou dotváření práva. Stěžovatelka se navíc domnívá (a to pro případ, že by akceptovala vymezení rozsahu vyměřovacího základu výkladem), že je na místě použití argumentu "in dubio mitius", neboť je povinností právního státu formulovat ustanovení všech svých právních předpisů co možná nejpřesněji a nerozporně. Pokud přesto stát nestanoví například v oblasti práva veřejného (a práva daňového zvlášť) občanovi některou z povinností zcela srozumitelně a určitě, pak takové pochybení z jeho strany vedoucí k vícero výkladům musí jít k tíži státu a upřednostněna musí být vždy ta volba výkladu, která co možná nejvíce šetří podstatu a smysl základních práv a svobod občana. Zásadu "in dubio mitius" je proto nutno vztáhnout i na výklad právních norem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvků na státní politiku zaměstnanosti, které je stejně jako daně veřejnoprávním povinným peněžitým plněním jednotlivce státu; to platí zvláště za situace, kdy byl Nejvyšší správní soud dle svého tvrzení nucen použít výklad systematický i teleologický a další metody neobvyklé, nadstandardní. To dle stěžovatelky navozuje předpoklad, že intenzita neurčitosti ustanovení právního předpisu dosáhla takové míry, že se stala rozpornou s požadavkem právní jistoty a tudíž i s principem právního státu. Stěžovatelka se konečně domnívá, že absence vymezení vyměřovacího základu v ZPSZ byla "teleologickou mezerou v zákoně, a to mezerou otevřenou, kterou Nejvyšší správní soud (a tím nutně i Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci) uzavírá analogií (čl. 47)"; to je však u pojistného na sociální zabezpečení a u příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (obdobně jako v oblasti práva daňového) z hlediska dotváření práva vyloučeno.

III.

Nejvyšší správní soud v obsáhlém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl v podstatě následující.

K námitce stěžovatelky, že se podle § 104 odst. 4 s. ř. s. neměl zabývat otázkou odvoditelností definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace za období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 přímo ze ZPSZ, neboť se jednalo o důvod, který nebyl uplatněn v řízení před krajským soudem, Nejvyšší správní soud prohlásil, že zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), dopadá pouze na stěžovatele, který byl v řízení před krajským soudem žalobcem. Žalovaný správní orgán, který podal kasační stížnost, může argumentovat jakýmikoliv právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření ke správní žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal. V souzené věci podala kasační stížnost ČSSZ, která v ní a v jejím doplnění (stejně jako ve vyjádření ke správní žalobě) namítla, že definici pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace lze logicky dovodit z jednotlivých ustanovení ZPSZ ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007. Nejvyšší správní soud se proto touto námitkou zabývat musel. Zástupce stěžovatelky obdržel doplnění kasační stížnosti dne 29. 7. 2009, tedy více než půl roku před vydáním rozhodnutí o kasační stížnosti; měl tedy dostatek času se s takovou kasační námitkou seznámit a reagovat na ní, což však neučinil. Za této situace tedy nemohly být pro stěžovatelku závěry soudu nikterak překvapivé. Proto Nejvyšší správní soud v tomto postupu porušení procesních práv stěžovatelky nespatřuje.

Nejvyšší správní soud - ke stěžovatelkou vytýkanému nepoužití argumentace "in dubio mitius", a k upřednostnění té volby výkladu, která co možná nejvíce šetří podstatu a smysl stěžovatelčiných základních práv a svobod - uvedl, že při rozhodování v dané věci nepřehlédl rozsáhlou (a konkrétně připomenutou) judikaturu Ústavního soudu ani judikaturu vlastní, jež se týká daňových zákonů a zákonů o místních poplatcích.

Kasační soud v této souvislosti připomněl, že daně jsou z právního hlediska "platební povinností, kterou stát stanoví zákonem k získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro veřejný rozpočet, aniž přitom poskytuje zdaňovaným subjektům ekvivalentní protiplnění" (In: Bakeš a kol.: Finanční právo, 4. aktualizované vydání C. H. Beck, Praha 2006, str. 188). Pojmovým znakem daní je tedy jejich nenávratnost. V tom spočívá rozdíl oproti jiným povinným platbám, jež se nazývají poplatky, neboť ty "se platí jako částečná úhrada nákladů spojených s činností státních orgánů nebo za oprávnění poskytovaná poplatníkovi" (tamtéž). Kasační soud současně zdůraznil, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, které podle § 1 ZPSZ zahrnovalo pojistné na důchodové pojištění, pojistné na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, stejně jako jakýkoliv jiný systém sociálního pojištění, představuje (na rozdíl od daní) platbu, kterou se fyzická osoba sama nebo někdo jiný za ni povinně zajišťuje pro případ určité budoucí sociální události, přičemž pokud taková událost nastane, má tato osoba při splnění dalších zákonných podmínek nárok na přiznání příslušné dávky sociálního pojištění.

Nejvyšší správní soud v dané souvislosti obsáhle připomněl tradice i současnost povinného sociálního pojištění a zdůraznil specifické postavení pojistného, jež je sice vnímáno jako platba do veřejného rozpočtu, avšak jsou v ní zahrnuty určité prvky (byť nepřímé) účelovosti, na rozdíl od financování veřejných statků prostřednictvím daní. Za pojistný vztah lze považovat tu část právního vztahu sociálního pojištění, kdy je oprávněný subjekt čekatelem na dávky. Pojistný vztah má charakter veřejnoprávního vztahu, který zahrnuje práva a povinnosti subjektu související s účastí na pojištění, zejména s povinností podílet se přímými finančními platbami na tvorbě zdrojů, z nichž jsou poskytována plnění ze sociálního pojištění. Obsah vztahu tvoří nejen příspěvková povinnost účastníka pojištění, ale i povinnosti související s příspěvkovou povinností i povinností třetích osob, které vystupují jako další subjekty v tomto vztahu. Nepochybným je to, že ZPSZ zahrnul mezi subjekty pojistného vztahu organizace a malé organizace. Nejvyšší správní soud poukázal na konkrétní příklady dlouholeté participace "zaměstnavatelů" na pojistném vztahu, a tedy na postupné zdomácnění jedné ze stěžejních myšlenek sociálního pojištění - participace zaměstnavatele. Z pojišťovacího vztahu, byť veřejnoprávního, vyplývá, že při splnění podmínek ze strany pojištěnce odpovídá vzniklému právu na důchod povinnost druhé strany taková plnění v důchodovém pojištění poskytovat.

Nejvyšší správní soud své vyjádření uzavřel tak, že pojistné se od daní výrazně liší tím, že na rozdíl od daní je očekávána určitá reciprocita plnění a nejedná se o tak jasně veřejnoprávní a vrchnostenský vztah, jako u daní. Z toho plyne, že i interpretační metody nemohou být nastoleny stejně jako u daní; je zde totiž daleko komplikovanější jasně říci, co je pro koho vlastně příznivější řešení ("dubio mitius"); proto také Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nevycházel při posuzování věci ze zásady "in dubio pro mitius" a při řešení věci ji nepoužil. Kasační soud v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 135/2010 Sb., podle něhož: "jakkoli je pojistné na důchodové pojištění veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tedy zásahem do majetkového substrátu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení v ústavním pořádkem chráněné vlastnické pozici podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a nákladních svobod" (bod 85. nálezu); současně také připomenul princip vyjádřený v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 2/97, PL ÚS 23/02, Pl. ÚS 40/02, Pl. ÚS 44/02 a Pl. ÚS 25/06, v nichž Ústavní soud učinil závěr, že "neurčitost některého ustanoveni právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl.1 odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů". Nejvyšší správní soud (senát, jenž ve věci rozhodoval) současně uznal, že legislativní pochybení, které spočívalo v tom, že ZPSZ pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 (na rozdíl od období předcházejícího a následného) neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace, je jedním z mnoha případů nepřehledného legislativního procesu, jehož výsledkem je stále se zhoršující kvalita právního řádu. Nicméně zdůraznil, že na základě výkladových metod, kterých v odůvodnění rozsudku použil, dospěl k závěru, že stěžovatelka jako malá organizace byla povinna ve shora označeném období zaplatit za sebe pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti z vyměřovacího základu odpovídajícího částce, která se rovná úhrnu vyměřovacích základů jeho zaměstnanců.

Nejvyšší správní soud proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 zamítl. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o ústavní stížnosti.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připomněl, že ve věci rozhodoval dvakrát a že v případě druhého rozhodnutí byl vázán ve smyslu § 110 odst. 3 s. ř. s. právním názorem Nejvyššího správního soudu a není oprávněn provádět vlastní přezkum takového právního názoru z hlediska jeho správnosti či přesvědčivosti. Současně také uvedl, že jednotlivé námitky předložené v ústavní stížnosti směřují především proti procesním vadám a právním závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu. Krajský soud konečně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o ústavní stížnosti.

Stěžovateli byla shora uvedená vyjádření správních soudů zaslána k event. replice, leč ten repliku nepodal.
IV.

Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem, čehož se stěžovatelka dovolává.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá zejména porušení svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného základního práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

A. Ústavní soud musel v prvé řadě posoudit, zda návrh (ústavní stížnost) splňuje formální předpoklady jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu pod sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2001, str. 79). I v souladu s uvedeným nálezem je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež slouží k ochraně práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.

Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému orgánu možnost k realizaci jeho působnosti. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost - jak již bylo uvedeno - nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V souzené věci - jak ostatně bylo podrobně uvedeno výše - Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. 3. 2009 č. j. 59 Ca 15/2009-38 zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; ten (teprve) následně rozsudkem ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 ve věci rozhodl a žalobu proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 31. 10. 2007, č. j. 3407/9010/5.10.2007/107-38/07/ZFR, a zamítl.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo - za situace, kdy stěžovatelka (mimo jiné) brojí proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno a věc vrácena do dalšího řízení (nejedná se tedy o rozhodnutí konečné) a ústavní stížností lze podat (mimo jiné) pouze proti pravomocným rozhodnutím v řízení [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] - než v tomto rozsahu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Ostatně, sama ústavní stížnost ze dne 1. 7. 2010, pokud napadá citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 (doručený dne 16. 3. 2010 advokátu stěžovatele) je podána po uplynutí zákonné 60denní lhůty, tedy opožděně (§ 43 odst. 1 písm. /b zákona o Ústavním soudu)

[Ústavní soud na tomto místě opakuje, že stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 podala kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., kterou Nejvyšší správní soud pro nepřípustnost a podle § 120 a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka ústavní stížnost nepodala. Nicméně, vzdor tomu ústavní stížnost proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143, nepřípustná není. Tu lze odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v případech, kdy zákon dovolání, resp. kasační stížnost nepřipouští, není je možné považovat za procesní prostředek, které zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání, resp. kasační stížnosti je třeba považovat za rozhodnutí, které pouze autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání, resp. kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího, resp. kasačního soudu (podrobněji srov. např. sp. zn. III. ÚS 40/93, IV. ÚS 47/06 a IV. ÚS 136/05)].

B. Ústavní soud - v části ústavní stížnosti tykající se napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 - v prvé řadě konstatuje, že námitky uvedené v ústavní stížnosti již stěžovatelka uplatnila v předcházejícím průběhu řízení před správními soudy (jak to ostatně sama uvádí), které se s nimi - a to zejména Nejvyšší správní soud - dostatečně vypořádaly. Tuto okolnost Ústavní soud připomíná především proto, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku (s odkazem na § 110 odst. 3 s. ř. s.) zdůraznil, že s ohledem na jednoznačné právní stanovisko Nejvyššího správního soudu nemá žádný prostor pro samostatnou úvahu a je jeho zákonnou povinností při svém rozhodování vycházet z právního hodnocení věci učiněné Nejvyšším správním soudem. Proto také stěžovatelka své námitky v podstatě směřovala proti argumentaci kasačního soudu.

Za této situace odkazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88. V tomto rozhodnutí byl podán sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu vyhovět.

Ústavní soud v prvé řadě nemá důvod akceptovat stěžovatelčinu neústrojnou a spektakulární námitku, že se Nejvyšší správní soud vůbec neměl zabývat námitkou žalované ČSSZ o odvoditelnosti pojmu vyměřovacího základu z textu ZPSZ (uvedenou v kasační stížnosti); jedná se prý o námitku nezpůsobilou v důsledku toho, že žalovaná ČSSZ takovou námitku v řízení před krajským soudem neuplatnila, ač tak učinit mohla. Sama stěžovatelka však nepopírá, že žalovaná již ve vyjádření k žalobě ze dne 7. 4. 2008 uvedla, že obsahově je definice logicky odvoditelná z jiných ustanovení ZPSZ (zejména z § 4, § 5 a §§ 6 až 10). Nejvyšší správní soud potvrdil opodstatněnost kasační stížnosti (odst. 21 a násl.); ve vyjádření k ústavní stížnosti konkrétně zdůraznil, že zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), dopadá pouze na stěžovatelku, jež byla v řízení před krajským soudem žalobkyní. Žalovaný správní orgán (ČSSZ), který podal kasační stížnost, může argumentovat jakýmikoliv právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření ke správní žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal. Do této argumentace Ústavní soud dále zasahovat nehodlá, neboť v ní žádný protiústavní exces neshledal.

Stejně tak z ústavněprávního pohledu - dle názoru Ústavního soudu - obstojí odůvodnění použité v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88 týkající se rozsahu a interpretačního významu použitých interpretačních metod; při jejich použití Nejvyšší správní soud odvodil pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace na základě jednotlivých ustanovení ZPSZ; to navíc za situace (které si ostatně byla vědoma i stěžovatelka), za níž nebylo možné uvažovat o zániku povinnosti platit pojistné v rozhodné době, popřípadě o nemožnosti určit jeho výši. Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěr kasačního soudu, že v ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 existují ustanovení, z nichž lze spolehlivě dovodit vyměřovací základ organizace a malé organizace, a to s potřebnou mírou určitosti, neboť se konkrétně jedná o částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Ústavní soud nemůže akceptovat stěžovatelčinu úvahu o takové míře neurčitosti ustanovení právního předpisu, jež by jednak představovala překročení rámce výkladu právního předpisu (a znamenala by již dotváření práva) a jednak by (prý) ohrožovala požadavek právní jistoty. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti je běžnou (a obvyklou) součástí pojistného plnění ze strany zaměstnavatelů; tato povinnost v ZPSZ ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebyla vyloučena (či zrušena), ale zůstala zachována a logicky nebylo lze očekávat, že by zaměstnavatelé náhle neměli povinnost hradit pojistné a příspěvek. Proto Ústavní soud - tedy ani z tohoto důvodu - nepovažuje stěžovatelčin argument odkazující na zásadu "in dubio pro mitius"za opodstatněný. Ústavní soud však v této souvislosti nemůže nepřipomenout Nejvyšším správním soudem akceptované rozlišení pojistného a daně, neboť u pojistného je především (a to na rozdíl od daní) očekávána určitá reciprocita plnění a naplňování funkce práva jako jednoho ze společenských normativních systémů [podrobněji srov. vyjádření Nejvyššího správního soudu (viz také výše) a odst. 58 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88].

Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 59 A 13/2010-143 (a argumentace Nejvyššího správního soudu užitá v odůvodnění jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2010 č. j. 4 Ads 120/2009-88) z Ústavou stanoveného rámce nevybočují. Do závěru krajského soudu Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť ani v jeho argumentaci (odvíjející se od argumentace Nejvyššího správního soudu) žádný protiústavní exces spatřovat nelze. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním správního soudu a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.