I. ÚS 1894/12
I.ÚS 1894/12 ze dne 25. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele GREEN - SWAN PHARMACEUTICALS CR, a. s., se sídlem Pod Višňovkou 27/1662, Praha 4, IČ: 25688600, zastoupeného JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011 č. j. 25 Cm 143/2011-12 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 2. 2012 č. j. 7 Cmo 29/2012-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo k návrhu stěžovatele (žalobce) na vydání předběžného opatření rozhodnuto takto.

I. Žalovaný je povinen zdržet se ode dne doručení tohoto usnesení při reklamě na doplněk stavy Colafit prezentace plakátu obsahujícího slovní spojení "Pacienti léčení Colafitem" a prezentace grafu s názvem "Pacienti léčení Colafitem". II. Návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se žalobce domáhal, aby žalovanému byla také uložena povinnost zdržet se při reklamě na doplněk stravy Colafit: - prezentace plakátu obsahujícího slovní spojení "Klinická studie Colafitu, Artróza kolenního kloubu", - prezentace grafu s názvem "Kolenní klouby bolest při pohybu, Colafít," ve kterém bude znázorněn úbytek bolesti u pacientů užívajících Colafit v závislosti na délce užívání tohoto přípravku, - tvrzení, že "bolesti kloubů můžeme výrazně zmírnit s pomocí kolagenu", - slovního spojení "klinická studie" bez odkazu na konkrétní klinickou studii, se zamítá."

V odůvodnění napadeného usnesení uvedl krajský soud k výroku II. následující: "...žalobce se mýlí, pokud má za to, že doplněk stravy je takovou potravinou, na kterou se vztahují ust. § 5d odst. 2 písm. d) a e) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. V daném případě tento zákon ohledně doplňku stravy pouze ukládá, aby byl v reklamě zřetelně označen jako "doplněk stravy", což žalovaný plně respektuje jak v televizních spotech, tak i na obalech výrobků a příbalových letácích, pokud jde o odkaz na klinické studie (§ 5d odst.2 písm.e) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy), v tomto ohledu zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy ve vztahu k doplňkům stravy ničeho neukládá, neboť se vztahuje na potraviny dle § 2 písm. a) z. č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, tedy nikoliv na doplňky stravy. Shodně i žalovaným použité sdělení o zmírnění bolestí nemá povahu přisuzování léčebných účinků výrobku žalovaného, neboť bolest není nemocí, nýbrž psychickým stavem či pocitem signalizujícím zpravidla buď poruchu fyziologických procesů, či živých tkání v organismu, může mít však i ryze psychické příčiny. Proto zmírnění bolesti není léčbou, jak naznačuje žalobce, a zmírnění bolestí kloubů není sdělením, kterým by se výrobku Colafít přisuzovaly léčebné účinky. Tedy u dalších vytýkaných slovních spojení, která žalovaný užívá v reklamě na svůj výrobek Colafit, již soud neshledává ničeho, co by bylo způsobilé do práv a právem chráněných zájmů žalobce zasáhnout, tedy další vytýkané výroky neshledává závadnými, v rozporu s platnou právní úpravou a popř. majícími vliv na postavení účastníků řízení jako soutěžitelů v postavení přímé konkurence. Tyto další výroky užité v souvislosti s výrobkem žalovaného již nemají způsobilost průměrného spotřebitele klamat či uvádět v omyl o vlastnostech výrobku Colafit. Průměrným spotřebitelem je zde totiž ten spotřebitel, který uvedené doplňky stravy (ať již vyráběné žalobcem či žalovaným), jejichž primární funkcí je působení na klouby, užívá či o jejich užití uvažuje, tedy je také o vlastnostech výrobků informován nejméně do té míry, že je schopen posoudit obsah a dosah žalovaným v reklamních spotech použitých sdělení o výrobku a jeho účincích. Stejně tak jako každé jiné reklamní sdělení i televizní rozhovory odvysílané ve 3 dílech pořadu Rady ptáka Loskutáka v televizním vysílání televize Nova obsahují jisté zdůraznění povahy propagovaného výrobku, resp. zvýraznění pozitivních účinků výrobku, který beze sporu na průměrného spotřebitele, na kterého je ostatně cílem, zapůsobí, přesto jej však nemůže ovlivnit do té míry, že by o účincích propagovaného výrobku byl informován klamavě. Podle soudu takového dojmu průměrný spotřebitel v daném případě ve vztahu k výrobku žalovaného při použití vytýkaných výroků (s výjimkou výroku o léčení Colafitem) nemůže z použitých reklamních sdělení nabýt."

Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil. Uvedl v podstatě následující: "...jádro problému tkví v tom, zda se žalovaný při prezentaci svého výrobku Colafit dopouští jednání vykazujícího všechny znaky skutkové podstaty klamavé reklamy (§ 45 ObchZ). Jestliže žalovaný při reklamě svého výrobku Colafit používá slovní spojení "Klinická studie", aniž by odkazoval na konkrétní klinickou studii, neporušuje ust. § 5d odst. 2 písm. e) zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje na potraviny, nikoli na doplňky stravy, na což lze usuzovat ze skutečnosti, že v odst. 1 a 2 tohoto ustanovení se hovoří o reklamě na potraviny, naproti tomu v odst. 3 jsou výslovně uvedeny požadavky na reklamu na doplněk stravy. Pro reklamu na doplněk stravy pak dle ust. § 5d odst. 3 zákona žádná zvláštní kritéria stanovena nejsou; výrobky musí pouze obsahovat zřetelný a čitelný text "doplněk stravy", což žalovaný neporušil, ostatně žalobce ani takovou skutečnost netvrdil. Reklamní sdělení o zmírnění bolesti nemůže být kvalifikováno jako sdělení přisuzující výrobku Colafit léčebné účinky, neboť slovní spojení "zmírnění bolesti" není synonymem slova "léčení". Bolest sama o sobě není chápána jako onemocnění, nýbrž jako pocit či vjem onemocnění signalizující, jak vyplývá z definice bolesti, na niž žalobce odkazuje. Jestliže tedy žalovaný v rámci reklamy, jež představuje stručné a na první pohled upoutávající sdělení, které se může vyznačovat i určitou mírou nadsázky či přehánění, svému výrobku Colafit přisuzuje schopnost zmírnit bolest, nejedná se o reklamu klamavou, neboť průměrný spotřebitel na základě tohoto sdělení nemůže nabýt dojmu, že inkriminovaný doplněk stravy je schopen léčit či vyléčit jeho kloubní onemocnění. V tomto ohledu nelze podceňovat schopnost průměrného spotřebitele rozlišit, které přípravky mají charakter léčebný a které pouze podpůrn.."

II.

Stěžovatel se - s odkazem na zásah do svého základního práva na zákaz svévole a rovnost před zákonem - domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s názorem obecných soudů, dle kterého § 5d zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy v odst. 1 a 2 na doplněk stravy nedopadá, ale dopadá na něj jen v odst. 3. Na podporu svého opačného názoru předkládá následující konkrétní argumentaci.

1) Stěžovatel uvádí, že § 5d zákona č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy se týká potravin a kojenecké výživy. Odstavec 2. tohoto ustanovení stanoví zákaz, aby reklama na potravinu uváděla v omyl. Pod písmeny a) až e) pak tento odstavec 2) obsahuje demonstrativní výčet nejčastěji se vyskytujících situací, ve kterých může reklama na potravinu uvést v omyl. Aby bylo jasné, co se rozumí "potravinou", obsahuje slovo "potravina" v první větě odst. 2 § 5d zákona č. 40/1995 Sb. odkaz s číslem 22; pod tím lze skutečně najít odkaz na § 2 písm. a) zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách a tabákových výrobcích. Ustanovení § 2 zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách obsahuje výklad pojmů. Pod písmenem a) obsahuje obecnou definici potraviny. Pod dalšími písmeny následuje výklad dalších pojmů; písmeno b) definuje potraviny živočišného původu, písmeno c) potraviny nového typu. Pod písmenem i) pak tento § 2 zákona o potravinách obsahuje definici doplňku stravy, který označuje jako potravinu, jejímž účelem je doplňovat běžnou stravu a která je koncentrovaným zdrojem vitaminů a minerálních látek nebo dalších látek s nutričním nebo fyziologickým účinkem, obsažených v potravině samostatně nebo v kombinaci, určená k přímé spotřebě v malých odměřených množstvích. Není prý tedy pochyb o tom, že pod písmenem a) § 2 zákona o potravinách je obsažena obecná definice potravin, to znamená všech druhů potravin. Pod dalšími písmeny tohoto ustanovení je pak provedena definice dalších pojmů, se kterými tento zákon pracuje. Mimo jiné pojmy jsou zde definovány i některé zvláštní druhy potravin, "pro které na dalších místech zákon obsahuje ustanovení". Tedy, jednoznačně pojem "potravina" dle § 2 písm. a) zákona č. 110/1997 Sb. o potravinách je definicí zastřešující všechny druhy potravin, to znamená i potraviny živočišného původu dle písm. b), potraviny nového typu dle písm. c), ale i doplňky stravy dle písm. i) § 2 zákona o potravinách. Nemůže být tedy - dle stěžovatele - pochyb, že § 5d zákona o regulaci reklamy č. 40/1995 Sb., se vztahuje na doplňky stravy nejen svým třetím odstavcem, ale i odstavcem 1) a 2).

2) Stěžovatel dále poukazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která prý potvrzují jeho právní názor (shora předestřený). Dále uvádí, že není českým specifikem, že doplněk stravy je potravinou, ale ohledně tohoto zařazení existuje jednota v celém vyspělém světě a každopádně v Evropské unii. Na evropské úrovni je doplněk stravy definován ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/46/EC ze dne 10. 6. 2002 o přibližování legislativy členských států týkající se doplňků stravy; podle ní "Doplňky stravy jsou potraviny, jejichž účelem je...". Stěžovatel dodává, že sám čelí i ve správním řízení obviněním z porušení ustanovení § 5d zákona o regulaci reklamy č. 40/1995 Sb. v platném znění a poukazuje na konkrétní správní řízení; k tomu uvádí, že správní orgán vychází mimo jiné ze stanoviska Ministerstva zdravotnictví, ve kterém jsou doplňky stravy charakterizovány jako druh potravin, na který se vztahuje mimo jiné i ustanovení § 5d zákona o regulaci potravin.

Stěžovatel uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou postavena tak, že je jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska práva hmotného.

III.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti předestřel pouze obecný náhled na obsah a význam řízení o návrhu na předběžné opatření. Mimo jiné uvedl, že se nerozhoduje o samotném nároku stěžovatele ve věci samé. Při projednání věci samé, které dosud neproběhlo, bude - oproti řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření - provedeno dokazování, v němž bude soud posuzovat všechny rozhodné tvrzené skutečnosti obou účastníků řízení a k nim provedené důkazy. Teprve poté bude rozhodnuto o nároku žalobce jako takovém s konečnou platností. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že byť stěžovatel založil svou stížnost na tvrzení, že ustanovení § 5d zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, dopadá na doplněk stravy nejen odst. 3, ale i odst. 1 a 2, odvolací soud setrvává na svém závěru vyjádřeném v napadeném usnesení, že se k doplňkům stravy vztahuje pouze odst. 3 zmíněného zákonného ustanovení.

těžovatel v replice k vyjádření Krajského soudu v Brně uvedl následující. Krajský soud se nevyjádřil ke skutečnosti, kvůli které byla podána předmětná ústavní stížnost, totiž že způsobem aplikace právní normy (zákona č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy) na předmětný posuzovaný případ, a to aplikací zcela zjevně chybnou, došlo k tomu, že byl takovýmto rozhodnutím prejudikován výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vysvětluje, proč je právní názor obou zúčastněných soudů mylný; k této skutečnosti nezaujal krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti žádné stanovisko. Krajský soud v Brně tím, že doplňky stravy nepovažuje za potraviny, "už učinil" zásadní posouzení celého sporu. Tento právní názor - dle přesvědčení stěžovatele - již není možné zvrátit jakýmkoliv dokazováním ve věci. Dokazování se týká skutkových okolností, nikoliv aplikace právní normy. Krajský soud v Brně svým vyjádřením jen prohloubil obavy stěžovatele, že k právnímu posouzení a vytvoření konečného a určujícího právního názoru na věc došlo ze strany soudu již ve stádiu řízení o vydání předběžného opatření.

Ústavní soud uvádí, že na tuto repliku, stejně jako na ústavní stížnost samu, je reagováno obsahem následujícího textu tohoto usnesení Ústavního soudu.
IV.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v bodu II. 2) tohoto usnesení v tomto řízení před Ústavním soudem připustit nelze.

Ústavní soud totiž z obsahu vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem tyto námitky nevznesl (srov. jeho odvolání proti napadenému usnesení krajského soudu na č. l. 16 - 17 spisu), takže odvolací soud se s nimi vypořádat ani nemohl. Takový postup stěžovatele však přípustný není.

Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustanovení spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady mohly být v opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecným soudem, nemohou být úspěšně uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Tu lze poukázat i na ustálenou a obecně známou judikaturu Ústavního soudu.

Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Ústavní soud k tomu poznamenává, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt").

V.

Podstatou ústavní stížnosti (včetně repliky stěžovatele) - jak již bylo uvedeno - je nesouhlas stěžovatele s názorem obecných soudů, dle kterého § 5d zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v odst. 1 a 2 na doplněk stravy nedopadá, ale dopadá na něj jen v odst. 3 uvedeného zákona.

Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, jestliže ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá.

Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které uzavírá toliko určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Tu je nutno uvést, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto. Tedy, expressis verbis, jde o to, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti nim) efektivně uplatněna (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 3747/11).

K otázce způsobilosti předběžného opatření - jako opatření prozatímní povahy -zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi - s nemalou mírou rezervovanosti - vyjádřil tak, že tuto způsobilost a priori vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření; ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vyjadřuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 176]. Tu je třeba zdůraznit, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.

Z uvedeného plyne, že k vyhovění ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o návrhu na vydání předběžného opatření je třeba splnit vskutku rigorózní podmínky, přísnější než u ústavní stížnosti proti rozhodnutí ve věci samé.

V nyní posuzované věc však takové striktní podmínky naplněny nebyly.

Totiž, jakkoli obecné soudy na podporu stěžovatelem oponovaného názoru argumentovaly toliko jazykovým výkladem, i stěžovatelova protiargumentace se omezila též jen na pole takového výkladu. Stěžovatel tedy staví toliko svůj jazykový výklad § 5d zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy oproti odlišnému jazykovému výkladu soudů obecných. Úkolem Ústavního soudu však nemůže být posuzovat, který z myslitelných jazykových výkladů podústavního předpisu je vhodnější, "správnější". To je totiž kompetencí pouze soudů obecných, na rozdíl od Ústavního soudu, který je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli práva podústavního. Stěžovatel tak uplatnil argumentaci pouze v rovině výkladu podústavního práva, a contrario práva ústavního. To však v řízení o ústavní stížnosti nedostačuje. Ostatně, tu Ústavní soud poukazuje - pro úplnost - na svoji ustálenou judikaturu, podle níž jazykový výklad znamená jen prvotní přiblížení se k obsahu právního předpisu, leč sám o sobě dostačující není (srov. i níže).

VI.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost z části podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

VII.

Ústavní soud dodává, že stěžovatel svoji argumentaci reprodukovanou v bodu II. 1) tohoto usnesení (a i argumentaci jinou) - na podporu svého názoru, že § 5d zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy dopadá na doplněk stravy i v odst. 1 a 2 (nejen v odst. 3) - uplatnil po vydání napadených usnesení, podáním ze dne 1. 6. 2012 (č. l. 45 a násl.). Bude tedy povinností obecných soudů, aby se s touto argumentací v rozhodnutí ve věci samé náležitě samy vypořádaly.

Stěžovatel v podání ze dne 1. 6. 2012 poukazuje i na opačný názor (než zastávají obecné soudy v nyní posuzované věci) jiných orgánů, včetně vrcholného soudního orgánu (byť v sekci správního soudnictví). Pokud by obecné soudy v rozhodnutí ve věci samé chtěly aplikovat shodný právní názor jako v nyní posuzované věci (že § 5d zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy na doplněk stravy v odst. 1 a 2 nedopadá), bude namístě pečlivě zdůvodnit, proč je případný opačný názor jiných orgánů veřejné moci - v eventuálně obdobných věcech - nesprávný. Totiž, komponentem právního státu je předvídatelnost a jednotnost soudního rozhodování, vyjadřující právní jistotu. Tu má význam i porovnání výsledku řízení sice různých účastníků, leč v právních otázkách stejných či srovnatelných.

Konečně, obecné soudy budou mít při rozhodnutí ve věci samé na paměti nálezovou judikaturu Ústavního soudu, dle které "Dalším naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity." (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97). Tedy obecné soudy si především položí a zodpoví otázku smyslu a účelu jimi zastávaného výkladu § 5d zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy; čili z jakého věcného důvodu (a contrario argumentu doslovným textem) odst. 1 a 2 na případ doplňku stravy dle jejich názoru nedopadá. V opačném případě by postupovaly v meritu věci formalisticky, neboť by aplikovaly text právního předpisu, aniž by se předtím pokusily nalézt jeho skutečný smysl. Tudíž, obecné soudy zváží, zda a z jakého přesvědčivého věcného důvodu je právně zakázáno uvádět v omyl reklamou na potraviny (například doporučováním potraviny s odvoláním na nekonkrétní klinické studie), zatímco uvádět v omyl reklamou na doplněk stravy právně dovoleno je; takové důsledky by totiž právní názor obecných soudů zakládal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. července 2012

Vojen Güttler předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.