I. ÚS 1885/09
I.ÚS 1885/09 ze dne 5. 5. 2010

N 103/57 SbNU 335
Ke svobodnému přístupu k informacím (poskytování nepravomocných rozsudků)

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 5. května 2010 sp. zn. I. ÚS 1885/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. F. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 8 As 50/2008, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze o zamítnutí stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutí ministra financí, kterým byl zamítnut stěžovatelův rozklad proti rozhodnutí Ministerstva financí a současně potvrzeno toto rozhodnutí o částečném odmítnutí informací, resp. neposkytnutí nepravomocných rozsudků soudů ve věcech žalob proti nabyvatelům majetku úplatně převedeným Fondem dětí a mládeže "v likvidaci".
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 8 As 50/2008 se zrušuje.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení svého základního práva na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Spolu s předmětnou ústavní stížností podal i návrh na zrušení části ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a to konkrétně slova "pravomocných". Podle ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném od 23. 3. 2006, platilo, že "Povinné subjekty dále neposkytnou informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou pravomocných rozsudků.".

Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 6. 2008 č. j. 9 Ca 4/2007-43 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministra financí ze dne 30. 10. 2006 č. j. 10/99 897/2006-RK, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 29. 9. 2006 č. j. 22/92219/2006/3341IK-255 a současně potvrzeno toto rozhodnutí o částečném odmítnutí informací, resp. neposkytnutí rozsudků soudů ve věcech žalob proti nabyvatelům majetku úplatně převedeným Fondem dětí a mládeže "v likvidaci" podle zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jež nenabyly právní moci.

Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalované Ministerstvo financí dopisem ze dne 29. 9. 2006 žalobci zaslalo pouze dva pravomocné rozsudky a ve zbytku pak rozhodnutím část žádosti odmítlo (pokud jde o nepravomocné rozsudky). Dovodil, že ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění v rozhodné době (dále též jen "informační zákon") brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů s jedinou výjimkou, kterou je poskytnutí informací v podobě pravomocných rozsudků. Žalovaný tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci odepřel poskytnout nepravomocné rozsudky soudů. Odmítl argumenty ohledně veřejnosti vyhlašování rozsudků, neboť právo na informace a ústavní požadavek veřejného vyhlášení rozsudku představují dva zcela odlišné právní instituty, které nelze zaměňovat. Existuje totiž i převažující veřejný zájem na ochraně rozhodovací činnosti soudů a zájem účastníků řízení na tom, aby třetím osobám nebyly zpřístupněny údaje týkající se neskončeného soudního řízení.

Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která však byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud jde o rozsudky nepravomocné, do rozhodovací činnosti soudů je třeba pojmout i tyto rozsudky (jsou-li pravomocné rozsudky rozhodovací činností soudů, není jediný důvod, aby touto činností nebyly též rozsudky nepravomocné, ba naopak). Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona tedy brání povinným subjektům v poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě rozsudků, které dosud nenabyly právní moci. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že mu nepřísluší vynášet zásadní soudy o tom, zda úprava ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění účinném od 23. 3. 2006, je šťastná či nikoliv, konstatoval však, že není v rozporu s právem na informace, garantovaným ústavním pořádkem, zejména čl. 17 odst. 5 Listiny. Omezení práva na informace o rozhodovací činnosti soudů není v principu založeno na odmítnutí přístupu veřejnosti k jakýmkoliv informacím o rozhodovací činnosti soudů (srov. poskytnutí informace v podobě pravomocných rozsudků). Toto omezení je limitováno požadavkem nezasahovat v průběhu procesu - v zájmu objektivity a nestrannosti posouzení každé věci - do vlastní rozhodovací činnosti soudu (včetně rozhodovací činnosti ve formě nepravomocných rozsudků); dále je limitováno i nezbytnými opatřeními v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci [čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva")].

II.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka výkladu ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona za použití ústavních principů a mezí uvedených v čl. 17 a čl. 4 odst. 4 Listiny v konkrétní věci žádosti stěžovatele o poskytnutí nepravomocných rozsudků soudů. Ministerstvo financí odepřelo poskytnout stěžovateli kopie rozsudků ve věcech, jichž se v postavení účastníka řízení účastnilo, s poukazem na jejich nepravomocný charakter. Stěžovatel se domnívá, že rozsudky jako výsledky rozhodovací činnosti soudů jsou - až na zákonem úzce stanovené výjimky - bytostně veřejné. Uvedené platí tím spíše, pokud jsou informace o nich vyžadovány od orgánu veřejné moci, který v řízení jim předcházejícím jednal ve sporu o majetek státu. Samotná otázka právní moci rozsudku není podle názoru stěžovatele kritériem, které by bylo schopno naplnit materiální podmínky omezení práva na informace podle čl. 17 odst. 4 Listiny. Takové omezení se zpronevěřuje nejen základnímu politickému právu stěžovatele, ale i historickému smyslu a účelu veřejnosti soudního rozhodování, která má dlouhodobě přispívat k důvěře v předvídatelnost, transparentnost a spravedlnost samotného systému justice.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ta nemůže být úspěšná, pokud jen polemizuje s jeho výkladem a právním názorem na aplikaci tzv. jednoduchého práva. V napadeném rozsudku nejsou obsaženy právní závěry, které by mohly být hodnoceny tak, že jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku podrobně vypořádal se všemi námitkami kasační stížnosti. Porovnal, ve vztahu k vymezení pojmu rozhodovací činnost soudů, právní úpravu před novelou informačního zákona, provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., a po této novele. Vyložil, že ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona, ve znění po novele, brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou poskytování informací v podobě pravomocných rozsudků. Nejvyšší správní soud se dotkl i ústavněprávních dopadů omezení práva na informace o rozhodovací činnosti soudů, které není právem absolutním.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník, Ministerstvo financí. Uvedl, že nepravomocné rozsudky soudu mohou být ještě v probíhajícím řízení měněny, a nemohou být proto významným pramenem interpretace práva a zdrojem právní argumentace. Nelze ztotožňovat veřejnost jednání a veřejnost vyhlašování rozsudku se zveřejněním rozsudku, neboť se jedná o dva odlišné instituty. Ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona ve znění účinném v rozhodné době jednoznačně brání povinným subjektům v poskytování jakýchkoliv informací o rozhodovací činnosti soudů v podobě rozsudků, které ještě nenabyly právní moci, protože zde může existovat i výrazný zájem účastníků řízení na tom, aby nebyly zpřístupněny údaje týkající se doposud nepravomocně skončeného soudního řízení. Z jazykového výkladu § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona jasně vyplývá, že povinné subjekty neposkytnou informaci, pokud ještě rozhodnutí nenabylo právní moci. Toto ustanovení není v rozporu s právem na informace garantovaným ústavním pořádkem. Limitace požadavku nezasahování do průběhu procesu, do vlastní činnosti soudu, existuje v zájmu objektivity a nestrannosti soudní moci, veřejné bezpečnosti a národní bezpečnosti.

Nejvyšší správní soud i stěžovatel jako účastníci řízení udělili souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez ústního jednání, usoudiv, že od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve tvrdil, že ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona je ústavně konformně vyložitelné (z hlediska čl. 17 Listiny). Posléze však namítal, že citované ustanovení je protiústavní, a navrhl je ve výrazu "pravomocných" zrušit. I. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 4. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 1885/09 řízení o této ústavní stížnosti podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a návrh na zrušení části ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.

Ústavní soud nálezem ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.) rozhodl tak, že se ustanovení § 11 odst. 4 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zrušuje ve slovu "pravomocných" ke dni vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Citovaný nález též - v reakci na opačný názor stěžovatele - vysvětlil, proč není možný ústavně konformní výklad napadeného ustanovení, a proč je tedy nutné napadené ustanovení zrušit.
IV.

Plénum Ústavního soudu tedy rozhodovalo v řízení o konkrétní kontrole norem.

V této souvislosti lze citovat např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.), v němž se plénum Ústavního soudu vyjádřilo s odkazem na judikaturu Ústavního soudu k důsledkům derogačního nálezu v tomto řízení, založeným na splnění podmínek § 74 zákona o Ústavním soudu [viz zejména nález sp. zn. I. ÚS 102/2000 ze dne 27. 11. 2001 (N 179/24 SbNU 335), nález sp. zn. I. ÚS 738/2000 ze dne 27. 11. 2001 (N 180/24 SbNU 343)]. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona sice představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud rozhoduje samostatně, nelze však přehlédnout jejich obsahovou propojenost. V tomto typu řízení před Ústavním soudem je podnětem rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního předpisu konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo aplikováno. Není možné zcela vyloučit - byť výjimečnou situaci - že i po zrušení napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním případě zrušené ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva stěžovatele? je však zároveň zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti musí Ústavní soud k derogačnímu nálezu v řízení o kontrole norem přihlédnout. V opačném případě by totiž podaná ústavní stížnost nesplnila svoji subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Ústavní soud neshledal důvod odchýlit se od své předchozí judikatury, a to z hlediska důsledků derogačního nálezu v řízení o konkrétní kontrole norem na řízení o ústavní stížnosti.

Proto Ústavní soud - při rozhodování o této ústavní stížnosti - musel vzít v úvahu citovaný derogační nález ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10, který konstatoval protiústavnost ustanovení zákona aplikovaného v případě stěžovatele a zrušil je. Vzhledem k tomu, že stěžovateli bylo odepřeno poskytnutí informace (nepravomocného rozsudku) na základě aplikace protiústavního ustanovení, které paušálně zakazuje poskytnutí nepravomocných rozsudků [čímž porušuje základní právo jednotlivce na informace (jak konstatoval nález sp. zn. Pl. ÚS 2/10)], Ústavní soud konstatuje, že došlo též ve věci posuzované tímto nálezem - důsledně vzato - k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 17 odst. 1, 2, 3, 4 a 5 Listiny a čl. 10 odst. 1 a 2 Úmluvy. Při opačném závěru by totiž ústavní stížnost nesplňovala svoji subjektivní funkci, tzn. funkci ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod [srov. metodologicky obdobně např. nález sp. zn. II. ÚS 53/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 159/42 SbNU 305)].

V.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 konstatoval porušení všech odstavců čl. 17 Listiny napadeným rozsudkem, a nikoli jen odstavce 1 a 5 čl. 17. Tato problematika nabývá významu do budoucna i pro neurčitý počet případů téhož druhu, neboť nastoluje širší otázku (přesahující význam ústavní stížnosti stěžovatele): Limitační klauzuli jakého významu je namístě uplatnit při odmítnutí státu poskytnout informace? Je tedy limitační klauzule uvedená v čl. 17 odst. 4 Listiny významově odlišná od limitace uvedené v čl. 17 odst. 5 Listiny? V daných souvislostech lze považovat za konstruktivní se i těmito otázkami zabývat.

Část odborné veřejnosti dovozovala, že "ze znění" čl. 17 Listiny plyne, že na právo na informace ve smyslu pozitivního závazku státu je aplikovatelný pouze čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny, a nikoli odstavec 4, tedy že v odstavci 5 je zakotvena specifická limitační klauzule ve srovnání s limitační klauzulí zakotvenou v odstavci 4 [srov. výslovně např. Kosař, D.: Publikace rozhodnutí nižších soudů aneb Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím II., http://jinepravo.blogspot.com/2010/04/publikace-rozhodnuti-nizsich-soudu-aneb.html; implicitně i jiní autoři pojednávají o povinnosti státu poskytovat informace, a současně poukazují ne na limitační klauzuli podle čl. 17 odst. 4 Listiny, ale odkazují výslovně jen na čl. 17 odst. 5 Listiny: např. Špaček, D.: Právo na informace ve veřejné správě, principy vs. Praxe, Veřejná správa, 23/2003, str. 28-30; Eichlerová, K.: Zásada veřejnosti v oblasti výkonu veřejné moci, Správní právo, 5/2000, str. 267 a násl. (zejména např. str. 289, 291]. Dokonce i Nejvyšší správní soud zřejmě akceptoval tento názor v napadeném rozsudku textem: "§ 11 odst. 4 písm. b) informačního zákona ... není v rozporu s právem na informace, garantovaným ústavním pořádkem, zejména čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Citované ustanovení garantuje právo na informace v přiměřeném rozsahu a v mezích zákona. Omezení tohoto práva u dosud nepravomocných rozsudků z tohoto rámce a z důvodů dále rozvinutých v tomto rozsudku nevybočuje.".

Tento názor však Ústavní soud nesdílí.

Nahlíženo z metodologické stránky, jazykový výklad (argumentace "zněním" právního předpisu) - sám o sobě - není dostačující, naopak může být projevem formalismu. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně - v poslední době např. nález sp. zn. I. ÚS 1898/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 27/56 SbNU 299), nález sp. zn. I. ÚS 947/09 ze dne 17. 3. 2010 (N 56/56 SbNU 593) - zdůrazňuje, že "naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity ..." [srov. např. plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.) aj.]. Tato teze je notorietou i v judikatuře Ústavního soudu. Dále lze citovat kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.): "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku ...". Toto základní interpretační pravidlo však plyne i z judikatury samotného Nejvyššího správního soudu, který na judikaturu Ústavního soudu v tomto směru přiléhavě navázal (srov. např. rozsudek sp. zn. 9 Ans 5/2009, 9 Ans 5/2008, 1 Ao 4/2008, 6 Ads 114/2007, 1 As 24/2006, dostupné na www.nssoud.cz). To platí tím spíše ve vztahu k Listině či Úmluvě, jejichž ustanovení jsou ve vysoké míře obecná a vyznačují se velkou abstrakcí i jistou neurčitostí. Tím spíše - při tak vysoké obecnosti Listiny a Úmluvy - (v zásadě) nepostačí smysl a účel jejich ustanovení vykládat pouze na základě jejich znění; z výkladových metod je třeba především akcentovat interpretaci teleologickou. Ostatně neudržitelnost metodologie výkladu Úmluvy vycházející jen z jejího znění koliduje i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, která vychází v první řadě z předmětu a účelu Úmluvy, jímž je zajištění efektivní ochrany lidských práv a jejich dalšího rozvoje (princip efektivity odrážející se v dynamickém, evolutivním výkladu; k tomu srov. blíže pojednání Černá, D.: Výklad Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Evropským soudem pro lidská práva, Jurisprudence, 3/2008, str. 15 a násl.).

Pokud sám čl. 17 odst. 5 Listiny hovoří o "přiměřeném způsobu poskytovat informace", je třeba tuto přiměřenost posuzovat v hranicích možných omezení i tohoto práva, tak jak jsou definovány v čl. 17 odst. 4 Listiny. To plyne ostatně i z níže citované judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 686/02 ze dne 27. 2. 2003 (N 30/29 SbNU 257), nález sp. zn. Pl. ÚS 31/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 16/32 SbNU 143; 105/2004 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007 (N 10/44 SbNU 129)] nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 40/2004, 3 Ads 33/2006); ta pojednává ve vztahu k právu na přístup k informacím (a jemu odpovídající povinnosti státu) obecně o čl. 17 Listiny (tedy včetně jeho čtvrtého odstavce), či dokonce čl. 17 odst. 4 Listiny výslovně aplikuje. Názor, že limitační klauzuli v čl. 17 odst. 4 Listiny je třeba použít i na případ pozitivního závazku státu poskytovat informace, vyslovil i Ústavní soud Slovenské republiky ve vztahu k (téměř) identickému znění čl. 26 Ústavy Slovenské republiky [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 236/06: "Tak ako ústavné právo každého vyhľadávať a šíriť informácie, aj ústavná povinnosť orgánov verejnej moci poskytovať každému informácie o svojej činnosti môžu byť obmedzené len zákonom, ak ide o opatrenie v demokratickej spoločnosti nevyhnutné na ochranu práv a slobôd iných, bezpečnosť štátu, verejného poriadku, ochranu verejného zdravia a mravnosti (čl. 26 ods. 4 v spojení s čl. 13 ods. 2 ústavy)"]. I odborná nauka dovozuje, že "z obsahového hlediska (odmítnutí poskytnutí informace) by měla být "přiměřenost" vykládána v souladu s podmínkami uvedenými v odst. 4." (srov. Klíma, K. a kolektiv: Komentář k Ústavě a Listině, 2. rozšířené vydání, Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň, 2009, str. 1106). Též důvodová zpráva k zákonu o svobodném přístupu k informacím uvádí, že se tímto zákonem realizuje (mj.) čl. 17 odst. 4 Listiny.

Ostatně racionální zdůvodnění postrádá hypotetický smysl čl. 17 Listiny rozlišující věcně limitační klauzuli u základní svobody projevu či práva na informace ve smyslu negativní povinnosti státu nebránit v přijímání informací (např. nebránit nahrávání právě probíhající činnosti státního orgánu) na jedné straně (hledisko podle čl. 17 odst. 4), a základního práva na informace ve smyslu pozitivního závazku na straně druhé (hledisko podle čl. 17 odst. 5). Koneckonců, zřejmě právě proto ani Evropský soud pro lidská práva svou interpretací pro uvedené základní svobody odlišné limitační klauzule nekonstruuje.

Hypotetickému smyslu čl. 17 Listiny věcně rozlišovat limitační klauzuli u čl. 17 odst. 4 a 5 Listiny nesvědčí ani skutečnost, že vychází z premisy - na rozdíl od základní svobody projevu či práva na informace ve smyslu negativní povinnosti státu nebránit v přijímání informací - že u základního práva na informace ve smyslu pozitivního závazku ústavodárce opomenul vyjmenovat (v čl. 17 odst. 5 Listiny) legitimní cíle, pro které může být toto právo omezeno.

Výše citovaný názor části odborné veřejnosti ostatně neadekvátně aplikuje i samotný jazykový výklad. Dle něj totiž textuálně dopadá na pozitivní závazek státu poskytovat informace pouze u čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny; čl. 17 odst. 2 však hovoří o právu "přijímat ... ideje a informace", což právě znamená - jak ostatně dovodil i Ústavní soud Slovenské republiky v nálezu sp. zn. I. ÚS 236/06 k identickému znění čl. 26 odst. 2 Ústavy Slovenské republiky - právo na získání informací do vlastní dispoziční sféry, pod což lze zahrnout i jazykově právo na získání informací v dispozici státního orgánu (o jeho činnosti).

Lze dodat, že smyslem čl. 17 odst. 5 Listiny je primárně - patrně z důvodu právní jistoty (tj. větší seznatelnosti) - textuálně konkretizovat a formulovat v zrcadlovém obraze skutečnost již plynoucí z obecněji formulovaných odstavců 1, 2, 3 a 4 čl. 17 Listiny. Jde tedy o fakt implicitně plynoucí z práva na informace, tedy o povinnost státu poskytovat informace (která může být omezena ve jménu legitimního cíle podle odstavce 4 v případě nezbytné nutnosti v demokratické společnosti); je-li formulováno právo na informace, tedy veřejné subjektivní právo, míní se tím automaticky odpovídající povinnost veřejné moci umožnit realizaci tohoto práva (veřejné subjektivní právo a povinnost jsou párovými pojmy). Právě proto nezná Úmluva textuální obdobu čl. 17 odst. 5 Listiny; nepotřebuje jej. Ustanovení čl. 17 odst. 5 Listiny je však opticky vyložitelné i tak, že ve skutečnosti žádnou limitační klauzuli (tedy ani významově shodnou jako v čl. 17 odst. 4 Listiny) nestanoví. To ani nemusí, neboť platí odstavec 4 (axioma racionálního ústavodárce); sousloví "přiměřený způsob" v odstavci 5 čl. 17 Listiny je tedy interpretovatelné tak, že se vztahuje jen k formě poskytování informací (způsob, doba apod.). Tomu by mohla svědčit i zpravodajská zpráva společného zpravodaje výboru Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění dr. V. Ševčíka: "V druhé hlavě jsou upravena politická práva ... To ovšem vyžaduje, aby každému byla umožněna komunikace, to znamená, že každý má mít možnost jakýmkoli způsobem či prostředkem vyjádřit se ke všemu, co pokládá za vhodné, a dále, aby každý měl - nikoliv však jen pro tento účel - dostatek informací získaných podle vlastní volby, aniž v tomto směru by byl omezován ingerencí státní moci kteréhokoliv stupně a druhu. Naopak státním orgánům je výslovně uložena povinnost o své činnosti poskytovat informace, a to způsobem, který z hlediska účelu bude dostatečný. Aby bylo zabráněno případným nejasnostem, je výslovným předpisem cenzura prohlášena za nepřípustnou.". Ostatně i část odborné nauky uvádí, že "za přiměřený způsob, jak mají být informace poskytovány, je pak možné označit takové formy, které jsou oficiálním zdrojem informací a bez nepřiměřených obtíží dostupné všem, kteří se s poskytovanou informací chtějí seznámit." (srov. Pavlíček, V., Hřebejk, J., Knapp, V., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl: Práva a svobody, Linde Praha, a. s., Praha, 1995, str. 165-166).

V této souvislosti je namístě dodat, že názor, že limitační klauzuli v čl. 17 odst. 4 Listiny je třeba použít i na případ pozitivního závazku státu poskytovat informace, vyslovil Ústavní soud i ve shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (právě proto uvedený nález sp. zn. Pl. ÚS 2/10 cituje výslovně čl. 17 odst. 5 toliko v bodě 22 a 66 a dále již hovoří o čl. 17 Listiny, což - logicky - zahrnuje terminologicky všechny odstavce čl. 17 Listiny, tedy včetně odstavce 4).

VI.

Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval i porušení čl. 10 Úmluvy. Tato problematika nabývá významu i do budoucna pro neurčitý počet případů téhož druhu, neboť nastoluje širší otázku (přesahující význam ústavní stížnosti stěžovatele): spadá pod čl. 10 Úmluvy právo jednotlivce na informace a tomu odpovídající povinnost státu informace poskytovat?

1. Tuto otázku zodpověděl Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 kladně, neboť dovodil, že právo jednotlivce na informace a tomu odpovídající povinnost státu informace poskytovat jsou podřaditelné i pod čl. 10 Úmluvy. Ústavní soud v citovaném nálezu (v bodě 25) přitom mj. poukázal na rozhodnutí ESLP o přijatelnosti stížnosti Sdružení Jihočeské Matky v. Česká republika ze dne 10. 7. 2006 (stížnost č. 19101/03); to bylo výslovně citováno v rozsudku Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku (ze dne 14. 4. 2009, stížnost č. 37374/05) nejen jako prejudikatura Evropského soudu pro lidská práva, nýbrž i v samotném jeho odůvodnění, a to jako patrně klíčové a aktuální rozhodnutí (bod 35 uvedeného rozsudku). Soud nicméně v poslední době přistoupil k širšímu výkladu pojmu "svoboda přijímat informace (viz Sdružení Jihočeské matky proti České republice), a tím také k uznání práva na přístup k informacím." - citováno z Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 3/2009]. Rovněž rozsudek Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku byl - reprodukcí některých jeho úvah - v uvedeném nálezu zmíněn (v bodě 39); na tom nic nemění skutečnost, že formálně (tj. výslovným označením) nebyl uvedený rozsudek v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 citován; podstatný je obsah judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Dále lze poukázat i na rozsudek Kenedi proti Maďarsku ze dne 26. 5. 2009, stížnost 31475/05), který rovněž uznal právo na přístup k informacím jako součást čl. 10 Úmluvy. Podstatné přitom je, že Úmluva samozřejmě nezakazuje smluvním státům přijmout širší katalog lidských práv a svobod a jejich ochrany.

2. Ústavnímu soudu je přitom známo, že část odborné veřejnosti vyslovila kategorický úsudek, že rozsudek ve věci Guerra a další proti Itálii ze dne 19. 2. 1998 - v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/10, a tedy i v kontrapozici s nálezem o ústavní stížnosti stěžovatele (čímž daná otázka nabývá přímého významu i pro rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele) - obsahuje názor, že se čl. 10 Úmluvy nevztahuje na "pozitivní závazek státu poskytovat informace" a tomu odpovídající právo jednotlivce na poskytnutí informace (srov. citovaný příspěvek D. Kosaře a na něj odkazující příspěvek Pecina, T.: Nad nálezem Pl. ÚS 2/10 aneb Kdy se dočkáme českého PACERu?, http://paragraphos.pecina.cz/2010/04/nad-nalezem-pl-us-210-anebo-kdy-se.html). Tak tomu však být nemusí; je třeba citovat, číst a chápat rozsudek ve věci Guerra a další proti Itálii v jeho celku a v kontextu (příspěvek D. Kosaře cituje jen sousloví "právo jednotlivce přijímat informace, které mu chtějí jiní sdělit", nadto nikoliv již samotné sousloví úplně). V tomto rozsudku Evropský soud pro lidská práva uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelek, že z čl. 10 Úmluvy plyne i pozitivní povinnost shromažďovat, zpracovávat a šířit informace (o riziku spojeném s průmyslovou činností, konkrétně šlo tehdy o činnost chemického závodu akciové společnosti). Evropský soud svůj závěr odůvodnil takto: "Existence práva veřejnosti na přijímání informací byla v minulosti mnohokrát potvrzena v jeho rozsudcích týkajících se omezení svobody tisku, a to jako logický důsledek úlohy novinářů šířit informace nebo názory na otázky obecného zájmu (viz např. Observer a Guardian proti Spojenému království, 1991; Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, 1992). Okolnosti projednávaného případu se ovšem od výše uvedených věcí jasně odlišují, neboť stěžovatelky odsuzují nefunkčnost systému zavedeného dekretem prezidenta republiky, jímž byla do italského práva integrována směrnice Evropských společenství. Soud připomíná, že svoboda přijímat informace, zmíněná v čl. 10 Úmluvy, "zejména zakazuje vládám, aby někomu bránily v přijímání informací, které mu jiní chtějí poskytnout nebo s jejich poskytnutím souhlasí" (viz Leader proti Švédsku, 1987). Tato svoboda nemůže být chápána tak, že ukládá státům, v případech podobných projednávanému, pozitivní povinnost shromažďování a šíření informací motu proprio. Čl. 10 proto není na věc aplikovatelný." (citováno z Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 1/1998, str. 16-17).

Z uvedeného odůvodnění rozsudku ESLP tedy neplyne kategorický názor, že pod čl. 10 Úmluvy není nikdy podřaditelný pozitivní závazek státu poskytovat informace a tomu odpovídající právo jednotlivce na poskytnutí informace. V prvé řadě je zvolena metoda konkrétního negativního výčtu (případy podobné tehdy projednávané věci nespadají pod čl. 10) v kombinaci s metodou sice pozitivního výčtu, avšak s použitím slova "zejména" (příp. "hlavně", tj. u obojího nikoli taxativní výčet). Především však citovaný rozsudek Guerra a další proti Itálii hovoří o absenci "pozitivní povinnosti shromažďování a šíření informací motu proprio" v čl. 10 Úmluvy, což není totéž jako "pozitivní závazek státu poskytovat informace". "Motu proprio" značí z vlastního popudu (iniciativy), což odpovídá i kontextu věci rozhodované citovaným rozsudkem, neboť stěžovatelky se v uvedené věci nedomáhaly poskytnutí informace od konkrétního orgánu veřejné moci, která by jim byla odmítnuta, nýbrž toliko zpětně vytýkaly státu, že předtím nepřijal opatření na informování obyvatel obecně a že nebyly informovány ex officio. Ovšem, pokud jde o povinnost státu poskytnout nepravomocný rozsudek na žádost jednotlivce - jak je tomu v nyní souzené věci stěžovatele F. K. - nejde o státní "povinnost šíření informací motu proprio", neboť stát by poskytoval nepravomocný rozsudek nikoli z vlastní iniciativy, nýbrž z iniciativy jednotlivce. Stejně tak "pozitivní povinnost shromažďování a šíření informací motu proprio" obsahuje povinnost "shromažďování informací" (ve smyslu vyhledávání informací, čemuž odpovídá i kontext tehdejší věci, kde šlo o informace o rizicích v souvislosti s činností akciové společnosti, tedy stát by je musel vyhledávat), což je rozdíl oproti informacím o nepravomocných rozsudcích, neboť nepravomocné rozsudky nemusí být státem vyhledávány; těmi stát prostě sám disponuje. Z uvedených důvodů lze dospět k závěru, že v rozsudku ve věci Guerra a další proti Itálii nebyl zaujat kategorický názor, že se čl. 10 Úmluvy nevztahuje na "pozitivní závazek státu poskytovat informace" (a tomu odpovídající právo jednotlivce na poskytnutí informace), a proto se ani nález sp. zn. Pl. ÚS 2/10 nedostal do skutečné kolize s tímto rozsudkem. Tento závěr je ostatně podpořen i interpretací judikatury Evropského soudu pro lidská práva (učiněnou dokonce tímto soudem), a to přímo v rozsudku Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku (který přitom byl citován ve shora citovaném příspěvku odborné veřejnosti). Tam totiž Evropský soud pro lidská práva posuzoval situaci, kdy byl odmítnut přístup k textu ústavní stížnosti podané Ústavnímu soudu, a výslovně odlišil tento případ od rozsudku ve věci Guerra a další proti Itálii (bod 36): "Povinností státu v oblasti svobody tisku je naopak vyloučení bariér, které brání výkonu funkcí tisku tam, kde je jediným důvodem takových bariér informační monopol státu. Soud v této souvislosti poznamenal, že informace požadované stěžovatelem v projednávaném případě byly okamžitě dostupné (viz, a contrario, Guerra a ostatní proti Itálii, § 53), a nebylo tudíž nutné, aby je stát vyhledával sám. Soud má tudíž za to, že stát měl povinnost nebránit toku informací požadovaných stěžovatelem.". Obdobně ve vztahu k poskytnutí nepravomocného rozsudku lze uvést, že informace požadované stěžovatelem v projednávaném případě byly okamžitě dostupné (viz, a contrario, Guerra a ostatní proti Itálii, § 53), a nebylo tudíž nutné, aby je stát vyhledával sám.

VII.

1. Ústavní soud - ve věci samé - předesílá, že zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu neznamená bez dalšího povinnost poskytnout nepravomocný (pokud ještě bude nepravomocný) rozsudek stěžovateli, a tedy i automatickou nutnost vydání vyhovujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu ve znovu otevřeném řízení o kasační stížnosti stěžovatele.

Z rozhodovacích důvodů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 totiž plyne, že Ústavní soud nezrušil napadené ustanovení proto, že zabraňovalo poskytnout všechny nepravomocné rozsudky žadateli, nýbrž proto, že paušálně (a priori, tj. ve všech případech) zakazovalo poskytnutí rozsudku nepravomocného. Ústavní soud zhodnotil jako protiústavní pouze normu paušálně nepřipouštějící poskytnutí nepravomocného rozsudku. V citovaném nálezu dal opakovaně najevo, že nikoli každé odmítnutí poskytnout nepravomocný rozsudek bude nutně protiústavní. Kupříkladu v bodu 33 citovaného nálezu Ústavní soud konstatoval, že "Klíčová je teze, že nelze (přirozeně) a priori vyloučit, že v konkrétním případě bude ochrana základního práva převažovat nad citovanými hodnotami, tj. že nebude dána existence naléhavé společenské potřeby' na omezení základního práva (...). Právě proto je nutné zkoumat v každém konkrétním případě (podle okolností konkrétní věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti.". Totéž - pro jistotu (aby eliminoval nepochopení rozhodovacích důvodů nálezu) - zopakoval v bodě 40: "Ústavní soud tedy zdůrazňuje, že bude nutné zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na informace, tedy zde i omezením práva na poskytnutí rozsudku nepravomocného.".

Z citovaných částí nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 tedy jednoznačně plyne, že nelze a priori vyloučit, že nepravomocný rozsudek nebude žadateli poskytnut, tedy že orgán (na který se obrátí jednotlivec s žádostí o poskytnutí nepravomocného rozsudku) bude muset zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí rozsudku nepravomocného. Pokud dospěje k závěru o nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí nepravomocného rozsudku, bude povinen tento závěr řádně odůvodnit, a nebude povinen nepravomocný rozsudek žadateli poskytnout.

Shora uvedené zdůrazňuje Ústavní soud nejen pro účely rozhodování o případu stěžovatele po tomto kasačním nálezu, ale i pro futuro obecně, neboť nejen některá média, ale i (minimálně) část odborné veřejnosti (srov. např. http://www.ct24.cz/domaci/86058-zatajovani-nepravomocnych-rozsudku-ze-strany-soudu-je-konec/; http://www.novinky.cz/domaci/196233-lide-maji-pravo-znat-i-nepravomocne-rozsudky-rozhodl-ustavni-soud.html; Uhl, P.: Trnitá cesta rozšiřování svobody slova, Právo, 9. 4. 2010) nebyla s to adekvátně reflektovat rozhodovací důvody nálezu; patrně totiž vychází - a to mylně - z toho, že důsledkem nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 je absolutní povinnost poskytnout žadateli nepravomocné rozsudky vždy (tedy poskytnout každý nepravomocný rozsudek, o nějž žadatel požádá).

2. Stejně tak (minimálně) část odborné veřejnosti mylně přisuzuje nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 názor, že odepření poskytnout nepravomocný rozsudek nemůže být odůvodněno veřejným zájmem na nezávislosti a nestrannosti soudní moci (srov. např. shora citovaný příspěvek D. Kosaře; Korbel, F.: Ústavní soud zrušil část zákona o svobodném přístupu k informacím, http://jinepravo.blogspot.com/2010/04/frantisek-korbel-ustavni-soud-zrusil.html; http://www.otevrete.cz/novinky/ustavni-soud- verejnost-ma-pravo-i-na-nepravomocne-rozsudky-225.html).

Opak je pravdou. Ústavní soud v citovaném nálezu uznal obecnou existenci legitimního cíle na omezení poskytnutí nepravomocného rozsudku v podobě veřejného zájmu na nezávislosti a nestrannosti soudní moci; poukázal toliko na nutnost zkoumat v každé jednotlivé věci (podle okolností konkrétního případu) naplnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva jednotlivce na poskytnutí rozsudku nepravomocného ve jménu legitimního cíle (srov. např. bod 30 a 40 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10).

Na závěru vysloveném v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (o existenci legitimního cíle na omezení poskytnutí nepravomocného rozsudku v podobě veřejného zájmu na nezávislosti a nestrannosti soudní moci) přirozeně nic nemění možnost, že až veřejná diskuse může zasáhnout do nezávislosti či nestrannosti soudní moci (nikoli již samotné poskytnutí nepravomocného rozsudku). Poskytnutí nepravomocného rozsudku totiž může být prostředkem (podkladem) k pozdější veřejné diskusi zasahující do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. V případech veřejné diskuse zasahující do nezávislosti či nestrannosti soudní moci (kterou přitom nelze a priori vyloučit) by předchozí neposkytnutí nepravomocného rozsudku mohlo zásah do nezávislosti či nestrannosti soudní moci eliminovat či zmírnit. Čili neposkytnutí nepravomocného rozsudku zásadně umožňuje - v tomto směru - snížit riziko zásahu do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Z toho plyne, že odepření poskytnout nepravomocný rozsudek může být prostředkem k dosažení legitimního cíle (zábrana či minimalizace zásahu do nezávislosti či nestrannosti soudní moci), tedy takový zásah do základního práva jednotlivce na informace může být nazírán jako sloužící k ochraně nezávislosti a nestrannosti soudní moci.

V této souvislosti je však třeba dodat, že tato úvaha nemůže sloužit jako argument zásadně posilující neposkytování nepravomocných rozsudků. Vždy bude záležet na okolnostech konkrétního případu, což musí posoudit soudy obecné (viz níže).

Ostatně názor o existenci legitimního cíle na omezení poskytnutí nepravomocného rozsudku v podobě veřejného zájmu na nezávislosti a nestrannosti soudní moci lze dovodit i z judikatury Evropského soudu (její přiměřené aplikace). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 citoval Ústavní soud rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku (ze dne 24. 4. 2008, č. stížnosti 17107/05), v němž Evropský soud pro lidská práva uznal, že omezení zveřejnění textu (reprodukce) obžaloby před jejím oficiálním přednesením je legitimním cílem v podobě "zachovávání autority a nestrannosti soudní moci" (např. bod 27 rozsudku "Cílem zásahu byl nepochybně i řádný výkon soudnictví tak, aby se zabránilo jakémukoli vnějšímu působení na jeho průběh."). Přitom v principu obdobně - jako u poskytnutí nepravomocného rozsudku samo o sobě - by se rovněž mohlo tvrdit, že pouhé zveřejnění textu obžaloby (její reprodukce) nemůže zasáhnout do nezávislosti či nestrannosti soudní moci, nýbrž až veřejná diskuse na podkladě zveřejnění textu obžaloby (její reprodukce).

Citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, akceptující existenci legitimního cíle zásahu do lidské svobody, však - právě pohledem okolností konkrétního případu (kterýžto požadavek zdůraznil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10) - neshledal naplněnou podmínku nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 konstatoval (v bodě 36), že názory uvedené v citovaném rozsudku Evropského soudu pro lidská práva lze aplikovat i na souzenou věc, neboť jde toliko o postoupení nepravomocného rozsudku žadateli o prostou informaci (a contrario jeho zveřejnění v novinách, čehož se týkal citovaný rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku). Na aplikovatelnosti některých názorů vyslovených v rozsudku ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku (které Ústavní soud citoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10), tedy názorů obecnějšího a metodologického charakteru, přirozeně nic nemění okolnost, že uvedený rozsudek nepojednával přímo o povinnosti státu poskytovat nepravomocné rozsudky třetím osobám v neskončeném soudním řízení. Jako na použitelné nález poukázal především na názory v citovaném rozsudku, že nelze mít a priori za to, že záležitosti projednávané soudy nemohou být předmětem dřívějších či současně probíhajících debat jinde (srov. bod 36 a 41 citovaného nálezu); na nutnost zkoumat v každém konkrétním případě (podle okolností dané věci) splnění podmínky nezbytnosti omezení základního práva a svobody jednotlivce v demokratické společnosti upozorňuje nález pléna Ústavního soudu i v bodu 36 ve spojení s bodem 33.

Pokud tedy bude příslušný orgán veřejné moci zamýšlet odepřít poskytnutí nepravomocného rozsudku právě ve jménu ochrany nezávislosti či nestrannosti soudní moci, bude muset předtím pečlivě analyzovat okolnosti konkrétního případu a zvažovat, zda je takový zásah do základního práva v demokratické společnosti absolutně nezbytný. Tedy musí pečlivě vyargumentovat existenci tak vysokého stupně rizika zásahu případné diskuse - na podkladě poskytnutého nepravomocného rozsudku - do nezávislosti či nestrannosti soudní moci, který neposkytnutí nepravomocného rozsudku spravedlivě opodstatní. Přitom bude muset reflektovat úvahy vyslovené v bodu 42 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10, že "veřejná diskuse o věci řešené soudem bez dalšího (tj. automaticky) nemusí zasahovat do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí presumpce, že soudce (např. rozhodující v odvolací instanci o dosud nepravomocně skončené věci) oplývá dostatečnými osobnostními kvalitami (jinak by nebyl soudcem jmenován) garantujícími jeho schopnost rozhodnout věc nezávisle a nestranně, tedy i nezávisle na eventuálním názoru vysloveném ve veřejném prostoru.". Platí i úvaha uvedená v bodě 45 citovaného nálezu: "případná veřejná diskuse (zejména odborná), nikoli bezdůvodně kritizující nepravomocné rozsudky, může jistě svou argumentační fundovaností přispět ke spravedlivému výsledku v pokračujícím soudním řízení. V tom lze stěží rozumně vidět zásah do nezávislosti a nestrannosti soudní moci.". Příslušný orgán veřejné moci bude rovněž muset uvážit odkaz nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (v bodě 42 in fine) na rozsudek ve věci Campos Daâmaso proti Portugalsku, deklarující, že fakt rozhodování kariérním soudcem snižuje riziko zásahu do nezávislosti a nestrannosti soudní moci, a že vláda neupřesnila, jak by uveřejnění sporného článku bývalo mohlo narušit nepravomocně skončené řízení. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že zde nelze a priori presumovat "vinu", tj. předpokládat, že po poskytnutí předmětného údaje bude svoboda projevu zneužita - v rámci veřejné diskuse - zásahem do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Platí naopak presumpce "neviny", a to analogicky jako v mnoha jiných sférách, ať již jde o presumpci neviny v trestním řízení, presumpci ústavně souladného postupu zákonodárce či o morální presumpci dobrých úmyslů počínání jednotlivce ve společenských vztazích (v této souvislosti lze poukázat i na nezbytný respekt veřejné moci k svobodné sféře jednotlivce). Příslušný orgán veřejné moci tedy bude muset přihlížet i k případně již probíhající veřejné diskusi, tedy zda ta sama již nese určité prvky zvýšeného rizika, že by v případě poskytnutí nepravomocného rozsudku mohla zasáhnout do nezávislosti či nestrannosti soudní moci. Rovněž bude muset být reflektována intenzita naplnění zájmu na poskytnutí pravomocného rozsudku. Tento zájem nemusí být dán pouze při rozhodování věci veřejnoprávní, ale i soukromoprávní; jak bylo konstatováno již nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (v bodě 52), "Smyslem a účelem práva na informace je totiž veřejná kontrola výkonu státní (tedy i soudní) moci; ta je z logiky věci realizována - a tím i způsobilá podléhat legitimní kontrole - nejen v rozhodování o veřejnoprávních věcech, ale i v rozhodování ve sporech soukromoprávních (i v tomto posledně uvedeném případě jde o autoritativní rozhodování o právech a povinnostech osob, které může být kupř. zneužito aj.). Z hlediska teleologie čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy může rozdíl mezi rozhodováním soukromoprávních sporů a veřejnoprávních věcí spočívat toliko v míře (nikoli v principu) zájmu veřejnosti, neboť ta může být často vyšší v případě projednávání věci veřejného zájmu ...".

Z uvedených argumentů - a nejen z nich - plyne, že odepření poskytnout nepravomocný rozsudek se zřetelem na ochranu nezávislosti a nestrannosti soudní moci bude moci být spíše výjimkou, než pravidlem. Existenci takové výjimky bude zapotřebí - jak již bylo uvedeno - přesvědčivě odůvodnit; jednotlivci pak je zajištěna ochrana ve správním, případně v ústavním soudnictví.

VIII.

Pokud tedy Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele z důvodu aplikace protiústavního ustanovení (zrušeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/10), tedy a priori (paušálně) vyloučil možnost poskytnout stěžovateli nepravomocný rozsudek, porušil tím jeho základní právo garantované čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej zrušil.

Jak plyne již z odůvodnění tohoto nálezu v bodě VII, Ústavní soud tímto nálezem nepředjímá závěr Nejvyššího správního soudu, zda stěžovatelem požadovaný(é) rozsudek(ky) musí být poskytnuty (tedy nepředjímá ani vyhovění kasační stížnosti), čili zda jde v konkrétním případě o ústavně konformní výjimku z povinnosti poskytovat informace o své činnosti či nikoli. Nejvyšší správní soud totiž v napadeném rozsudku nepoměřoval v kolizi stojící ústavní hodnoty a pouze paušálně poskytnutí nepravomocných rozsudků vyloučil, čímž ústavně nepřípustně upřednostnil a priori jednu ústavní hodnotu před druhou. Tedy otázka poměřování v rozporu stojících hodnot v dosavadním řízení zatím vůbec nebyla posuzována, takže Ústavní soud nemá v tomto směru - z hlediska ústavnosti - co hodnotit; svým případným vyjádřením k této otázce by předbíhal její posouzení obecným soudem. Je nyní na jiných orgánech veřejné moci než na Ústavním soudu, aby se touto otázkou zabývaly (srov. metodologicky obdobně judikaturu Ústavního soudu, např. nález sp. zn. I. ÚS 260/06 - viz výše). Zde platí subsidiarita ústavněprávního přezkumu. Je ovšem možné, že v mezidobí už požadované rozsudky nabyly právní moci, čímž by celá - ústavní stížností předestřená otázka - odpadla.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.