I. ÚS 1883/13
I.ÚS 1883/13 ze dne 28. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele UNICAMPUS, o.s., se sídlem Praha 3, Kubelíkova 1224/42, zastoupeného Mgr. Ing. Michaelou Šafářovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Záběhlická 3262/88, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, č.j. 21 Co 210/2013-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2013, se stěžovatel, jímž je občanské sdružení založené za účelem provádění kolektivní ochrany zájmů spotřebitelů, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

II. 2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vydání rozsudku, jímž by soud uložil vedlejšímu účastníku, obchodní společnosti Aminostar s.r.o., povinnost ukončit a zároveň se dále zdržet protiprávního jednání vůči spotřebiteli, jež mělo dle žalobního tvrzení stěžovatele spočívat v nabízení, prodeji či uvádění na trh výrobku BETA KAROTEN 25 000 I.U. 60 kapslí, na jehož obalu jsou uvedena zdravotní tvrzení, jež jsou v rozporu s nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 1924/2006 ze dne 20. 12. 2006, o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin (dále jen "nařízení č. 1924/2006"). Stěžovatel se rovněž domáhal zveřejnění rozhodnutí v určených periodikách.

3. Přílohou žaloby byl také návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, jímž by soud uložil vedlejšímu účastníku povinnost do 14 dnů od jeho vydání ukončit veškerou obchodní prezentaci, prodej a uvádění předmětného výrobku, na jehož obalu budou uvedena zdravotní tvrzení, která dle názoru stěžovatele odporují shora uvedenému nařízení, na trh, příp. povinnost do 28 dnů zajistit výměnu obalů předmětného výrobku.

4. O návrhu na vydání předběžného opatření bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 28. 3. 2013, č.j. 11 C 98/2013-28, tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut, a to mj. s odůvodněním, že rozhodnutím o předběžném opatření nelze dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nahrazovat rozhodnutí ve věci samé.

5. Proti tomuto usnesení se stěžovatel odvolal. Ve svém odvolání pak poukázal především na skutečnost, že předmětná ustanovení občanského soudního řádu byla soudem prvního stupně interpretována způsobem, který svými důsledky odporuje právu EU, když prakticky znemožňuje v praxi efektivně dosáhnout jeho zamýšlených účinků. Stěžovatel v této souvislosti upozornil na skutečnost, že jedním z deklarovaných cílů unijního práva je mj. efektivní ochrana zájmů spotřebitelů [výslovně deklarovaná např. ve směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2009/22/ES ze dne 23. 4. 2009, o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (dále jen "směrnice č. 2009/22/ES)]. S ohledem na právě uvedené tak měl soud prvního stupně dle tvrzení stěžovatele aplikovat příslušné procesní předpisy způsobem, jenž nebude shora naznačenému cíli unijního práva odporovat. Pokud takový výklad občanského soudního řádu není možný, neměla být dle názoru stěžovatele jeho ustanovení upravující vydání předběžného opatření soudem prvního stupně vůbec aplikována.

6. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2013, č.j. 21 Co 210/2013-52, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření potvrdil, neboť neshledal, že by byly naplněny podmínky pro vydání předběžného opatření vymezené v ustanovení § 102 občanského soudního řádu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ve věci dosud nebylo vydáno rozhodnutí, jehož pozdější výkon by mohl být ohrožen, ani zde nejsou žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly obavu, že by v budoucnu mohl být ohrožen výkon rozhodnutí dosud nevydaného. Odvolací soud nedospěl ani k závěru, že by bylo třeba zatímně upravit poměry účastníků. V tomto bodě odvolací soud - shodně jako soud prvního stupně - poukázal na to, že předběžné opatření nelze vydat tam, kde by nešlo o úpravu dočasnou, ale ve svých důsledcích o úpravu konečnou, čímž by soud nepřípustně předjímal rozhodnutí ve věci samé, což však zásadně možné není.

III. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, jež splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této stížnosti uvedl, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele se měl odvolací soud dopustit tím, že v rozporu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU") předběžnou otázku ohledně eurokonformního výkladu a použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Stěžovatel upozorňoval na to, že odvolací soud se na SDEU neobrátil přesto, že zde "nejasnosti ohledně výkladu a použití ustanovení občanského soudního řádu zcela zjevně vznikly" a stěžovatel na ně ve svém odvolání explicitně upozorňoval, když ve svém odvolání uvedl, že "opačný výklad o.s.ř. (opačný od interpretace podané žalobcem) by poté bylo nutné označit za právní předpis bránící svými účinky zamýšlenému účinku unijního práva." Tímto způsobem dal stěžovatel dle svého názoru odvolacímu soudu zcela jednoznačně najevo, že se eurokonformního výkladu občanského soudního řádu domáhá. Přesto odvolací soud ve svém rozhodnutí nevěnoval obsahu, zásadám a cílům práva EU žádnou pozornost, když nikterak neodůvodnil, proč předběžnou otázku SDEU nepoložil. Toto jednání pak stěžovatel ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2504/10, označil za protiústavní.
IV. 8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Podle čl. 267 odst. 1 SFEU má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv a platnosti či výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud podle odst. 3 téhož ustanovení povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie.

10. Otázkou, zda a za jakých podmínek může být nepoložení předběžné otázky SDEU považováno za porušení ústavně garantovaných práv jednotlivce, se již Ústavní soud zabýval ve svých nálezech ze dne 8. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57), ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11 (N 202/63 SbNU 357), a posledně též v nálezu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2504/10. V těchto nálezech pak Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by neměl vznést předběžnou otázku k SDEU a její nepoložení řádně neodůvodnil, je postupem svévolným, který porušuje pravidla spravedlivého procesu. Jinými slovy, o porušení práva na spravedlivý proces půjde tehdy, kdy soud vůbec nevezme v potaz pro něj závaznou existenci kogentní úpravy obsažené v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie.

11. O takový případ se však v posuzované věci dle názoru Ústavního soudu nejedná, neboť na něj shora citované ustanovení čl. 267 odst. 3 SFEU nedopadá. Stěžovateli lze sice dát za pravdu v tom ohledu, že odvolací soud je v daném případě orgánem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva (neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, není v souladu s ustanovením § 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu přípustné dovolání). Jako takový by byl odvolací soud povinen obrátit se na SDEU, pokud by při jeho rozhodování vyvstala otázka týkající se výkladu Smluv či platnosti a výkladu sekundárních aktů. Taková situace však dle názoru Ústavního soudu při rozhodování odvolacího soudu nenastala. Nelze totiž odhlédnout od toho, že ačkoli je meritum sporu (v němž jde o to, zda jednání vedlejšího účastníka je protiprávním jednáním proti spotřebiteli, jež porušuje podmínky předepsané nařízením č. 1924/2006, či nikoli) výrazně spojeno s unijním právem, ústavní stížností napadené rozhodnutí je toliko procesním rozhodnutím o návrhu na vydání předběžného opatření, při jehož posuzování však unijní právní předpisy aplikovány nebyly.

12. Při posuzování a rozhodování o návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření byly soudy naopak povinny posoudit především naplnění podmínek vymezených v ustanovení § 102 občanského soudního řádu, tj. vnitrostátního právního předpisu, což také učinily, přičemž své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily. Stěžovatel ve své stížnosti namítal toliko to, že při rozhodování obecných soudů o předběžném opatření vznikly nejasnosti ohledně výkladu a použití občanského soudního řádu jakožto práva vnitrostátního (nikoli tedy ohledně výkladu a použití práva EU). Tyto nejasnosti pak měly být dle tvrzení stěžovatele s ohledem na znění čl. 267 SFEU odstraněny položením předběžné otázky SDEU. S tímto názorem stěžovatele se však Ústavní soud neztotožňuje. Naopak je třeba upozornit na skutečnost, že SDEU nemá v rámci řízení o předběžné otázce pravomoc podrobit výkladu či přezkumu platnosti ustanovení práva členského státu, což ostatně sám ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval (viz např. usnesení Soudního dvora ze dne 21. 12. 1995 ve věci C-307/95 Max Mara). Výjimku z tohoto pravidla mohou představovat pouze případy, kdy právní řád členského státu obsahuje přímý odkaz na unijní právní normy a předvídá aplikaci těchto norem i v případech čistě vnitrostátních (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 10. 1990 ve spojené věci C-297/88 a C-197/89 Dzodzi v. Belgie). O takovou výjimku se však v posuzované věci nejedná, neboť občanský soudní řád odkaz na unijní právo v otázce vydání předběžného opatření neobsahuje a aplikaci unijního práva v této oblasti nepředvídá.

13. S ohledem na tuto skutečnost tak nelze než uzavřít, že odvolací soud nepochybil, když se neobrátil na SDEU s žádostí o zodpovězení předběžné otázky ohledně výkladu vnitrostátního práva, neboť tato povinnost pro něj z žádného právního předpisu nevyplývala. Za pochybení nelze ve světle uvedeného považovat ani to, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal s tím, proč nebyla předběžná otázka SDEU položena.

V. 14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh, který mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.