I. ÚS 1881/12
I.ÚS 1881/12 ze dne 13. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Kara-Ivanski, advokátem se sídlem v Praze 7, Letohradská 44, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012 č. j. 1 Cmo 195/2011-288, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010 č. j. 52 Cm 164/2006-235, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující.

Napadené rozsudky byly vydány v řízení o žalobě Ministerstva průmyslu a obchodu proti žalovanému stěžovateli o zaplacení částky 182.700,- Kč s příslušenstvím.

Městský soud rozhodl takto:

"I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku Kč 50.731,- se 14,8% úrokem z prodlení od 5. 8. 1995 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení částky Kč 131.969,- spolu s 19% úroky z prodlení se zamítá. III. Žaloba na zaplacení 4,2% úroků z prodlení z částky Kč 50.731,- se zamítá. IV. Žalobce je povinen zaplatit českému státu náklady znaleckého posudku ve výši Kč 4.380,-, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. V. Žalovaný je povinen zaplatit českému státu náklady znaleckého posudku ve výši Kč 3.489,-, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. VI. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši Kč 36.517,- k rukám právního zástupce žalobce a to do tří dnů od právní moci rozsudku. VII. Žalobce je povinen zaplatit českému státu náklady znaleckého posudku ve výši Kč 4.811,- , a to do tří dnů od právní moci rozsudku. VIII. Žalovaný je povinen zaplatit českému státu náklady znaleckého posudku ve výši Kč 3.852,-, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.".

Podle napadeného rozsudku soudu prvního stupně se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení žalované částky s odůvodněním, že mezi ním a žalovaným byla uzavřena dne 21. 11. 1994 mandátní smlouva, dle které měl žalovaný vykonávat pro žalobce činnost technického dozoru investora při realizaci stavby "rekonstrukce kuchyně a jídelny". Ke smlouvě byl dne 18. 7. 1995 uzavřen dodatek č. 1, kterým byla původně sjednaná odměna ve výši 620.000 Kč zvýšena na částku 708.000 Kč. Žalobce nekvalitní provedení díla reklamoval. Žalovaný se bránil především tvrzením, že nezapříčinil destrukci podlahových konstrukcí a namítl též promlčení nároku uplynutím tříleté lhůty dle § 101 obč. zák.

Soud prvního stupně vydal nejprve mezitímní rozsudek ze dne 14. 1. 2008, který nabyl právní moci dne 3. 1. 2009; jím bylo rozhodnuto o právu žalobce na vrácení odměny vyplacené žalovanému na základě mandátní smlouvy z 21. 11. 1994. V odůvodnění mezitímního rozsudku soud uvedl, že má prokázáno, že mezi žalobcem jako objednatelem a společností V.M.-Real, spol. s r. o., jako zhotovitelem byla uzavřena smlouva o dílo a v souvislosti s ní byla uzavřena mandátní smlouva mezi žalobcem a žalovaným, jíž se žalovaný zavázal provádět technický dozor investora. Za vykonanou činnost dostal žalovaný od žalobce zaplaceno tak, jak bylo sjednáno mandátní smlouvou a cenovou nabídkou. Stavba byla zhotovitelem předána žalobci v červenci 1995, v květnu 1996 byly zjištěny vady. Žalobce u zhotovitele vady reklamoval, reklamačních jednání se účastnil i žalovaný. Ze znaleckého posudku, který žalobce nechal zpracovat, vyplývá i to, že žalovaný nezajistil řádné dodržení stavebního postupu dle projektu. Dopisem ze dne 24. 7. 1998 pak žalobce na žalovaném uplatnil vrácení částky vyplacené úplaty. Soud námitku promlčení nároku žalobce oprávněnou neshledal.

Soud prvního stupně se v dalším řízení zabýval toliko zkoumáním výše částky, která měla být žalobci vrácena. Za tím účelem zadal zpracování znaleckého posudku a vycházeje z jeho závěrů, uzavřel, že žaloba je oprávněná pouze do částky 50.731 Kč s příslušenstvím.

Vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodl následovně.

"I. Rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I., ve které byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 50.731,- Kč s úrokem z prodlení z této částky v sazbě 14,8 procent p. a. od 7.8.1998 do zaplacení a v části výroku II., ve které byla žaloba do částky 13.958,- Kč s 19 procentním úrokem z prodlení zamítnuta, potvrzuje. II. V části výroku I., ve které byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci úrok z prodlení v sazbě 14,8 procent p. a. z částky 50.731,- Kč od 5.8.1995 do 6.8.1998, se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá. III. V části výroku II., ve které byla žaloba do částky 118.011,- Kč s příslušenstvím zamítnuta a ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen."

Následně vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního i druhého stupně.

V odůvodnění napadeného rozsudku vrchní soud především uvedl, že při řešení otázky výše neoprávněně vyplacené úplaty za vadně provedenou činnost TDI zadal soud prvního stupně zpracování znaleckého posudku. Znalecký posudek výši neoprávněně vyplacené úplaty za vadně provedenou činnost žalovaného stanovil částkou 59.254 Kč a při objektivizování této ceny dle uzavřené mandátní smlouvy částku snížil na 50.731 Kč. Tento závěr znaleckého ústavu se účastníkům nepodařilo zpochybnit, když nelze souhlasit s námitkou žalobce, že znalec řešil otázku výlučně právní, nikoliv odbornou. Odvolací soud důvody pro zpochybnění odbornosti znaleckého ústavu neshledal. Dále odvolací soud uvedl - pokud jde o úroky z prodlení - že při řešení otázky počátku prodlení žalovaného s vrácením neoprávněně vyplacené úplaty je třeba aplikovat § 340 odst. 2 obch. zák. Žalobce žalovaného poprvé vyzval k vrácení úplaty dopisem ze dne 27. 7. 1998. Tedy, žalovaný se mohl dostat do prodlení až k datu 7. 8. 1998 (lhůtu 10 dní považuje odvolací soud za přiměřenou). Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak je ve výroku jeho rozsudku uvedeno.

II.

Stěžovatel se - s odkazem na zásah do svého práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. V konkrétnostech hlavně namítl nesprávné poučení ze strany odvolacího soudu, že dovolání přípustné není. Dle stěžovatele "V době zahájení řízení byl platný a účinný občanský soudní řád č. 99/1963 ve znění novel a doplňků č. 91/1998 , kde v ustanovení § 237 odst. 2 byla stanovena hranice pro dovolání v obchodních věcech, 50.000,- Kč. Podle navrhovatele bylo tedy dovolání přípustné, neboť řízení by splňovalo podmínku výše podle předpisů platných v době zahájení řízení.". Dále stěžovatel prohlásil, že "rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 1 Cmo 195/2011-288 v části výroku I. je nesrozumitelný a nejasný. Rozsudek I. instance rozhodl ve výroku II, že žaloba na zaplacení částky 131.969 Kč spolu s 19% úroky z prodlení se zamítá, avšak Vrchní soud ve výroku I. potvrzuje výrok II. rozsudku I. instance do částky 13.958,- Kč, aniž by tuto změnu zdůvodnil.". Stěžovatel konečně uvedl, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami spočívající v tom, že se soud I. stupně nezabýval podstatou sporu, že nebyl stanoven rozsah činností, které vykonat měl a nevykonal a jaké činnosti z titulu mandatáře porušil.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že odvolací řízení v předmětné věci proběhlo již za účinnosti zák. č. 7/2009 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2009 novelizován občanský soudní řád. Podle platného znění ust. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 100.000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Vrchní soud prohlásil, že ústavní stížnost za důvodnou nepovažuje.

Stěžovateli bylo zasláno vyjádření Vrchního soudu v Praze (k ústavní stížnosti) k případné replice, ovšem stěžovatel práva repliky nevyužil.
III.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další opravnou instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů uvedené v rozhodnutí soudu prvního stupně a v rozhodnutí odvolacího soudu považuje za logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné. Rozhodnutí obecných soudů představují za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a pro stručnost lze na jejich odůvodnění odkázat.

V konkrétnostech se sluší uvést především následující.

Stěžovatel namítá hlavně nesprávné poučení odvolacím soudem o nepřípustnosti dovolání.

Zákonem č. 7/2009 Sb. (bod 96.) bylo s účinností od 1. 7. 2009 zakotveno, že "V § 237 odst. 2 písm. a) se částka "20 000 Kč" nahrazuje částkou "50 000 Kč" a částka "50 000 Kč" se nahrazuje částkou "100 000 Kč".". Stěžovatel je názoru, že se tato změna na jeho případ nevztahuje, neboť "V době zahájení řízení byl platný a účinný občanský soudní řád č. 99/1963 ve znění novel a doplňků č. 91/1998...". Tu však stěžovatel přehlíží obsah přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb. ("1. Není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád, ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona..."). Z nich plyne, že se zákon č. 7/2009 Sb. - i ve vztahu k přípustnosti dovolání - použije i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pouze bod 12 přechodných ustanovení stanoví, že "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů..."; toto ustanovení však na nyní posuzovaný případ nedopadá, protože odvolací soud rozhodl až dne 24. 1. 2012. Dovolací soud tak stěžovatele o nepřípustnosti dovolání poučil správně.

Dále stěžovatel namítl, že "rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 1 Cmo 195/2011-288 v části výroku I. je nesrozumitelný a nejasný. Rozsudek I. instance rozhodl ve výroku II, že žaloba na zaplacení částky 131.969 Kč spolu s 19% úroky z prodlení se zamítá, avšak Vrchní soud ve výroku I. potvrzuje výrok II. rozsudku I. instance do částky 13.958,- Kč, aniž by tuto změnu zdůvodnil.".

Tu Ústavní soud dovozuje, že na výroku I. napadeného rozsudku vrchního soudu nic nejasného není. Totiž, je třeba reflektovat i výrok III. napadeného rozsudku vrchního soudu, který v kombinaci s výrokem I. tvoří: částky 13.958 + 118.011 = 131.969. Jinými slovy, vrchní soud důsledně vzato potvrdil výrok I. soudu prvního stupně v celé částce 131.969 Kč (na kterou právě poukazuje stěžovatel), pouze tuto částku rozdělil a hovoří o ní ve výroku I. a III.; to zřejmě proto, že žalobce navrhl v odvolání, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalobci přiznává právě další částka 13.958,- Kč (srov. str. 3 a 4 rozsudku vrchního soudu).

Stěžovatel konečně tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami spočívajícími v tom, že se soud prvního stupně nezabýval podstatou sporu, že nebyl stanoven rozsah činností, které vykonat měl a nevykonal a "jaké činnosti z titulu mandatáře porušil".

Stěžovateli však již soud prvního stupně v napadeném rozsudku vysvětlil (str. 4 nahoře), že o uvedených otázkách bylo již v podstatě pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, do kterého stěžovatel podal odvolání opožděné; proto soud tyto otázky v napadeném rozsudku věcně neposuzoval. Ani v tomto směru Ústavní soud nic protiústavního neshledává.

IV.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, jichž se dovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ostatně, ve vztahu k těm výrokům napadených usnesení, v nichž bylo stěžovateli v podstatě dáno za pravdu, by ústavní stížnost mohla být odmítnuta i jako podaná osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.