I. ÚS 1871/17
I.ÚS 1871/17 ze dne 29. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Ing. Petera Kozmy, DrSc., zastoupeného JUDr. Filipem Princem, advokátem, se sídlem V Zátiší 520/23, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. července 2015 č. j. 14 C 278/2010-229, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2016 č. j. 29 Co 323/2015-259 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. března 2017 č. j. 30 Cdo 301/2017-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se jako žalobce domáhal po České republice náhrady škody, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, jež skončilo vyhlášením pravomocného zprošťujícího rozsudku. Tvrzenou škodu stěžovatel vyčíslil na částku 8 112 730 Kč, přičemž 5 726 957 Kč dle něj tvořila skutečná škoda, která vznikla tím, že v důsledku trestního stíhání odstoupili jeho obchodní partneři od uzavřených smluv a on musel pořízené zboží vynuceně prodat. Na žalované částce se podílel také ušlý zisk ve výši 2 315 773 Kč, který by stěžovatel získal, kdyby byly nasmlouvané prodeje realizovány. Poslední položku žalované částky tvoří částka 70 000 Kč, kterou stěžovatel vynaložil na obhajobu v trestním řízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 7. 2015 rozhodl, že je dán základ žalobního nároku stran náhrady škody ve výši 5 726 957 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do ušlého zisku ve výši 2 315 773 Kč s příslušenstvím (výrok II), stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 36 739,50 Kč s příslušenstvím (výrok III), zastavil řízení co do částky 33 260,50 Kč (výrok IV) a dále uvedl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí konečném (výrok V).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 5 726 957 Kč s příslušenstvím zamítá. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil. Výrokem III rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a V zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Stěžovatel následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej napadeným usnesením tříčlenného senátu ze dne 21. 3. 2017 odmítl pro vady. Dle názoru Nejvyššího soudu dovolání neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř..), neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání totiž uvedl, že "rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci" a že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", aniž by specifikoval, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle něj odvolací soud odchýlit. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13 ze dne 21. 1. 2014). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1816/15 ze dne 11. 8. 2015).

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že odpovědnost státu je v daném případě dána, neboť podmínky stanovené ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 4. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4039/2010 nebo usnesení ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. 28 Cdo 598/2012) jsou splněny. V dané věci bylo trestní stíhání zahájeno, vedeno a skončeno vyhlášením zprošťujícího rozsudku. Ohledně příčinné souvislosti se stěžovatel domnívá, že tato vyplývá z dokazování, konkrétně ze smlouvy uzavřené jím jako prodávajícím v roce 2005, kterou se zavázal dodat zboží svému obchodnímu partnerovi.

6. Stěžovatel tvrdí, že v řízení prokázal, že na pořízení zboží vynaložil náklady v určité výši a v důsledku vedeného trestního stíhání je musel prodat se ztrátou. V důsledku této ztráty mu nepochybně vznikla škoda v příčinné souvislosti s trestním stíháním jeho osoby. Stejně je tomu i v otázce ušlého zisku, neboť smlouvy byly uzavřeny, a pokud by proti němu nebylo zahájeno trestního stíhání, které jej hrubě poškodilo na jeho pověsti u obchodních partnerů, zboží by bylo dodáno a odběrateli zaplaceno a on by dosáhl výše uvedeného zisku. V původním řízení přitom soud prvního stupně shledal uplatněný nárok opodstatněným. Až odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl po odstoupení obchodního partnera vycházet z uzavřených kupních smluv či právního předpisu a domáhat se svých nároků po kupujícím.

7. Tímto mělo dle stěžovatele dojít k porušení principu právní jistoty a zásady předvídatelnosti práva, které jsou odvozeny od principu právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

9. V projednávané věci Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

10. Ústavní soud nejprve konstatuje, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání pro vady (nedostatek zákonných náležitostí), konkrétně pro nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti nevznáší proti usnesení Nejvyššího soudu žádné konkrétní námitky, závěry tohoto soudu nerozporuje a netvrdí, že by jeho dovolání uvedenými vadami netrpělo. V této situaci nelze než konstatovat, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně a srozumitelně odůvodněno, odkazuje na dostupnou judikaturu a jeho požadavky nejsou nijak excesivní. Nic tudíž nenasvědčuje tomu, že by tímto usnesením bylo zasaženo do základních práv stěžovatele (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1539/15 ze dne 8. 1. 2016 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2147/16 ze dne 27. 7. 2016); v této části je tedy třeba posuzovanou ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel dále napadal rozhodnutí Městského soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2. K tomu však Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí Městského soudu a Obvodního soudu pro Prahu 2 zhodnotil jako nepřípustnou. Nad rámec tohoto posouzení lze uvést, že stěžovatel v této části pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především uplatněním námitek na úrovni podústavního práva obdobných těm, jež uplatňoval v průběhu řízení, a že tato jeho argumentace postrádá jakoukoliv ústavněprávní relevanci.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.