I. ÚS 187/05
I.ÚS 187/05 ze dne 29. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. B., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2005, čj. 5 Afs 86/2004 - 66, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení čl. 2 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Uvedla, že žalobou ze dne 4. 12. 2001 navrhla zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 27. 9. 2001, čj. 7658/01/110, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Kladně (dále "správce daně") ze dne 12. 12. 2000 za zdaňovací období 1997. Správce daně stanovil stěžovatelce daň podle pomůcek ve smyslu § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2004, čj. 38 Ca 642/2001 - 34, zamítnuta a označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla následně zamítnuta i její kasační stížnost. Ústavní stížnost obsahuje obsáhlou polemiku stěžovatelky s napadenými rozhodnutími. Nejvyšší správní soud podle ní hodnotil jiný rozsah námitek než ten, který uplatnila. Výklad § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "ZSDP"), ze strany Nejvyššího správního soudu není podle ní v souladu s ústavním pořádkem, protože správce daně může stěžovatelku vyzývat jen k tomu, k čemu je oprávněn podle konkrétního ustanovení zákona. Tak tomu ovšem při výkladu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., provedeném Nejvyšším správním soudem, není. Stěžovatelka tvrdí, že správce daně, stejně jako obecné soudy, musí při výkladu daňových předpisů vždy použít restriktivní výklad ve prospěch daňového poplatníka.

K žádosti Ústavního soudu o vyjádření sdělilo Finanční ředitelství v Praze, že obdobné důvody již stěžovatelka uplatnila v žalobě proti jeho rozhodnutí a následně v kasační stížnosti. Navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti s tím, že výklad § 31 odst. 9 ZSDP tak, jak jej podává stěžovatelka, by zcela popřel smysl institutu daňové kontroly.

Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost jen opakuje důvody uplatněné již v kasační stížnosti, se kterými se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí vypořádal. Ve své výzvě správce daně vyzval stěžovatelku pouze k prokázání toho, co sama uvedla, a stěžovatelka proto měla výzvě správce daně vyhovět.

V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatelka obsáhle ocitovala dotčená ustanovení § 16, § 31 odst. 9 ZSDP a předložila svou interpretaci těchto ustanovení podústavního práva, která je jiná, než kterou zvolil Nejvyšší správní soud.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nemohl pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Argumenty stěžovatelky v obecné rovině jsou ostatně z ústavněprávního pohledu neudržitelné, neboť bezvýjimečná přednost výkladu restriktivního v jakémkoliv možném případě by znemožnila efektivní výběr daní jako jeden ze základních cílů daňového řízení.

V rozsudku, jehož zrušení stěžovatelka navrhla, Nejvyšší správní soud zejména uvedl, že v zásadě jde o výklad § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Podle tohoto ustanovení daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Nejvyšší správní soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu a dovodil, že citované ustanovení tedy neupravuje to, co může správce daně požadovat, ale kdo nese důkazní břemeno. Státní úředník nemůže vyzvat daňový subjekt k prokázání "čehokoliv", ale jen toho, co daňový subjekt sám tvrdí. Pokud stěžovatelka podala daňové přiznání za rok 1997, v němž uvedla jen příjem z převodu nemovitostí v částce 1 200 000,-- Kč, výdaje ve výši 1 201 788,-- Kč a žádné jiné příjmy, a pokud správce daně zjistil při daňové kontrole společnosti KOP Tuchlovice, s. r. o., že této společnosti stěžovatelka poskytla v letech 1997 a 1998 finanční půjčku v celkové výši 3 250 000,-- Kč, vznikly z toho logicky pochybnosti o údajích stěžovatelky v jejím daňovém přiznání. Správce daně proto zahájil daňovou kontrolu stěžovatelky, přičemž při ústním jednání u správce daně dne 2. 2. 2000 byla stěžovatelka dotázána na příjmy v uplynulých deseti letech, které by nepodléhaly dani z příjmů, event. jiné dani. Stěžovatelka do protokolu uvedla, že v uplynulých deseti letech neměla žádné takové příjmy. Půjčky KOP Tuchlovice, s. r. o., byly poskytnuty z jejích vlastních prostředků. Na to byla vyzvána, aby prokázala, že příjmy použité na půjčku KOP Tuchlovice, s. r. o., byly zdaněny daní z příjmů, event. jinou daní, event. že se jedná o prostředky neuváděné v daňovém přiznání. Na tuto otázku odmítla stěžovatelka odpovědět s tím, že žádné takové údaje netvrdila. Podle Nejvyššího správního soudu z daňového řízení vyplynula povinnost stěžovatelky prokázat původ 2 200 000,-- Kč, poskytnutých v roce 1997 jako půjčka KOP Tuchlovice, s. r. o., s tím, že pokud tak neučinila, byla daň řádně určena správcem daně podle pomůcek.

Stěžovatelka ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistence Ústavou ČR předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 35/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 45; sp. zn. III. ÚS 142/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 131 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence skončila faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu.

V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. V tomto ohledu postačí na toto rozhodnutí odkázat a je nadbytečné závěry tam blíže rozvedené opakovat.

Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17).

Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2005


Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.