I. ÚS 1869/09
I.ÚS 1869/09 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Praha 2, Mikovcova 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, čj. 25 Co 70/2009 - 52, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 12. 2008, čj. 16 C 29/2008 - 36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností V. F. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky ve výši 18.000,- Kč. Jednalo se o náhradu škody představující náklady obhajoby, které stěžovateli vznikly poté, co bylo usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství Praha 4, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality ze dne 7. 9. 2006, ČTS: OR IV-1690/SKPV-OOK2-2006, zahájeno jeho trestní stíhání pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), výtržnictví podle § 202 odst. 1 TrZ, spáchané dne 11. 11. 2005 ve spolupachatelství s P. S. podle § 9 odst. 2 TrZ.

Trestní stíhání stěžovatele bylo ukončeno zproštěním obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 1 T 200/2006, který nabyl právní moci dne 14. 8. 2007. Nebylo totiž prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. Soud prvního stupně žalobu stěžovatele zamítl z důvodu, že nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání a stížnost jeho obhájce byla podána opožděně. Tím nesplnil obligatorní podmínku pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím [§ 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu")]. Soud rovněž neshledal, že by šlo o případ zvláštního zřetele hodný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal průběh občanskoprávního řízení o náhradě škody s tím, že obecné soudy neuznaly jeho nárok proto, že nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Rigidní trvání soudů na podání takové stížnosti považuje za přepjatý formalismus a nesprávný výklad § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Je problematické, zda obhájce i obviněný má či nemá každý samostatnou lhůtu k podání opravného prostředku a zda má usnesení o zahájení trestního stíhání charakter rozhodnutí ve věci.

Obecné soudy, v rámci svých vyjádření k ústavní stížnosti, odkázaly na závěry v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 200/2006 a sp. zn. 51 T 1/2008, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání shora označených trestných činů, kterých se měl dopustit společně s obviněným P. S. tím, že fyzicky napadli poškozeného P. N. (dále jen "poškozený"). Oba byli právně zastoupeni týmž obhájcem, přičemž stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání podal obhájce pouze v případě stěžovatele, ale opožděně. Po podání obžaloby byl vydán trestní příkaz a stěžovatel i obviněný P. S. byli uznáni vinnými uvedenými trestnými činy a odsouzeni k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací. Následně podali proti trestnímu příkazu odpor. Poté byl zrušen pouze trestní příkaz ohledně stěžovatele a ve vztahu k P. S. nabyl právní moci. Po nařízení hlavního líčení byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Po stížnosti obhájce a vyloučení soudce rozhodujícího ve věci stěžovatele z vykonávání úkonů v této trestní věci byla věc přidělena k rozhodnutí a projednání jinému soudci, který trestní příkaz ve vztahu k P. S. zrušil. Po hlavním líčení a výslechu klíčových osob jej uznal vinným a odsoudil k peněžitému trestu. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu vyplývá, že se odsouzený P. S. dopustil trestných činů ve spolupachatelství s původně obžalovaným stěžovatelem, který však byl, v důsledku neúplného dokazování, obžaloby zproštěn.
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 16 C 29/2008, a spisů Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 1 T 200/2006 a sp. zn. 51 T 1/2008, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je především nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy, který je založen na tvrzení, že nesprávně a formalisticky vyložily ustanovení § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud zjistil, že stěžovateli nebylo odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V samotné skutečnosti, že stěžovatel ve sporu o náhradu škody neuspěl, pak nelze spatřovat porušení uvedeného práva.

Na ústavně právní úrovni je, v českém právním řádu, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zajištěno v čl. 36 odst. 3 Listiny. Podmínky a podrobnosti jsou svěřeny zákonu (čl. 36 odst. 4 Listiny). Z této konstrukce je zřejmé, že pokud takový zákon byl vydán a je in concreto aplikovatelný, musí obecné soudy zkoumat naplnění podmínek pro přiznání takového nároku. Z této konstrukce vyplývá pro zákonodárce postulát, aby zákonná úprava respektovala ústavně zakotvené právo poškozeného činností veřejné moci na odškodnění, které nemůže být zákonem omezeno. Jinými slovy, podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody musí být v souladu s ústavními předpisy, musí být "rozumné". Za takové podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody lze považovat i požadavek, aby poškozený využil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (viz též § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2564/08, http://nalus.usoud.cz.).

Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí správně poukázaly na to, že právo na náhradu škody je vždy spojeno s existencí všech kumulativně předepsaných předpokladů, mj. i splnění podmínky obsažené v § 8 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, tzn. podmínky vyčerpání řádných opravných prostředků. Tato podmínka vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody.

Jedná se o změnu v posílení povinnosti poškozeného (účastníka řízení) předcházet vzniku škody všemi dostupnými procesními prostředky, kterou přinesla novela provedená zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006. Zákon tedy i nadále vychází z předpokladu, který je nyní ještě zvýrazněn, tedy že je věcí účastníka každého řízení, aby nejprve využil prostředky, které mu procesní předpis dává (v dané věci stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání). Z hlediska nároku na náhradu škody proti státu jde k jeho tíži, pokud tak neučinil, ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné důvody (za které nelze považovat stěžovatelem uváděné "hledání" obhájce). Pouze tehdy, postupoval-li uvedeným způsobem, je namístě, aby stát odpovídal za škodu, vyšlo-li následně najevo, že jde o rozhodnutí nezákonné. Výjimku z tohoto pravidla představují případy zvláštního zřetele hodné, které soudu umožňují zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout. Avšak povinnost tvrzení i důkazní břemeno o okolnostech zvláštního zřetele hodných zatěžuje v soudním řízení o náhradu škody poškozeného - žalobce (viz též JUDr. Petr Vojtek: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, Praha 2007, str. 63 - 69).

V projednávané věci bylo důvodem pro zamítnutí žaloby stěžovatele (na náhradu nákladů) nepodání, resp. opožděné podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního řízení. Přesto obecné soudy rovněž zkoumaly, zda nejde o případ zvláštního zřetele hodný, ač tuto skutečnost stěžovatel netvrdil. Naplnění této zákonem dané výjimky neshledaly. Nutno dodat, že návrh stěžovatele na zastavení trestního stíhání, o který opírá oprávněnost svého nároku, není trestním řádem aprobovaný opravný prostředek.

Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná. Není zřejmé, že by právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, vybočoval z mezí zákona. Naopak, právní závěry obecných soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z toho důvodu postačí na jejich obsah, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

V této souvislosti Ústavní soud připomíná např. nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 153/02, sp. zn. II. ÚS 429/01, sp. zn. II. ÚS 136/02, sp. zn. III. ÚS 165/02, sp. zn. II. ÚS 236/03 (http://nalus.usoud.cz), z nichž vyplývá, že ne každé usnesení o zahájení trestního stíhání (vznesení obvinění), které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, by bylo možno paušálně považovat za nezákonné, a ani to, že by právo na bezplatnou právní pomoc, resp. právo na náhradu nákladů vynaložených na obhajobu, měl mít každý, kdo byl zproštěn obžaloby.

Pro úplnost je vhodné dodat, že usnesení o zahájení trestního stíhání je rozhodnutím podle zákona o odpovědnosti státu, které je napadnutelné řádným opravným prostředkem - stížností, a to ve lhůtě tří dnů od oznámení doručením, o níž rozhoduje dozorující státní zástupce. V daném případě se nejednalo o nutnou obhajobu a stěžovatel neměl zvoleného obhájce. Proto bylo usnesení doručeno pouze stěžovateli, a to dne 12. 9. 2006. Ten si dne 21. 9. 2006, tj. po uplynutí zákonné lhůty, zvolil obhájce, který podal proti usnesení stížnost, jež byla usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 10. 2006, KZT 2297/2006 - 9, zamítnuta pro opožděnost. Státní zástupkyně podrobně zdůvodnila, proč byla stížnost podána opožděně, když se nejednalo o nutnou obhajobu a třídenní lhůta k podání stížnosti běžela pouze od oznámení usnesení doručením stěžovateli. Obecné soudy rozhodující o žalobě stěžovatele na náhradu škody byly povinny tento závěr akceptovat.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.