I. ÚS 1867/13
I.ÚS 1867/13 ze dne 4. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Anny Letenské 34/7, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 3 PP 47/2012, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 14 To 121/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2013, tedy ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, směřuje proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 3 PP 47/2012, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 14 To 121/2013.

Z bodu II. ústavní stížnosti zaregistrované pod sp. zn. I. ÚS 1867/13 vyplývá, že se jedná o doplnění již dříve podané ústavní stížnosti, ke kterému došlo na základě rozhodnutí České advokátní komory o určení advokáta. Dříve podaná ústavní stížnost proti totožným rozhodnutím, která byla podána samotným stěžovatelem a zaregistrována pod sp. zn. III. ÚS 1455/13, byla však již dne 3. 6. 2013 odmítnuta pro neodstraněné vady. Stěžovatel totiž nebyl, ani přes opakovaná poučení o nutnosti právního zastoupení vyplývající z jeho předchozích podání, ani v tomto případě zastoupen advokátem. V přípisu doručeném Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2013 pak advokát stěžovatele tvrdí, že v důsledku jeho pochybení, které spočívalo v neuvedení spisové značky, došlo k duplicitnímu zaregistrování ústavní stížnosti. Zároveň také uvádí, že "podání zaregistrované sp. zn. I. ÚS 1867/13 dne 17. 6. 2013 není novou ústavní stížností".
Navzdory tomu, že ústavní stížnost byla ve svém textu označena coby doplnění ústavní stížnosti dřívější, nemohla tak být Ústavním soudem chápána, jelikož předchozí ústavní stížnost byla v mezidobí již rozhodnuta a daná věc tak byla před Ústavním soudem skončena. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost zaregistrovaná pod sp. zn. I. ÚS 1867/13 byla Ústavnímu soudu doručena ještě ve lhůtě pro podání ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než tuto posoudit jako novou ústavní stížnost a jako o takové o ní také rozhodnout.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník). Rovněž se také stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, jímž tento soud zrušil zmiňované rozhodnutí okresního soudu a žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítnul podle § 88 odst. 1, 4 trestního zákoníku. Soudy přitom podle stěžovatelova názoru porušily "stěžovatelovo právo vyjádřené v článku 36 odst. 1, 2, ve spojení s článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nadto stěžovatel tvrdí, že shora uvedeným usnesením byla porušena práva, která vyplývají z čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod."

Podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Podle § 88 odst. 4 trestního zákoníku může být osoba odsouzená za trestný čin vraždy podmíněně propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouzena, a povahu její osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Ústavním soudu), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Otázkou aplikace ustanovení trestních zákonů o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limity ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a konstantní judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. II. ÚS 28/13 ze dne 23. 5. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 1874/13 ze dne 26. 6. 2013 a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz). Ve svých rozhodnutích dal Ústavní soud opakovaně najevo, že v systému ochrany základních práv a svobod nefiguruje základní právo na vyhovění žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je mimořádným benefitem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Užití tohoto dobrodiní tedy není nárokové a automatické pro každého vězněného.

Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je tak plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1346/13 ze dne 8. 7. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Za důvod svého zásahu považuje Ústavní soud až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zřejmé interpretační libovůle, zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009, usnesení sp. zn. III. ÚS 1152/11 ze dne 23. 8. 2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.

Rozsudkem ze dne 18. 12. 2003, vydaným Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 T 22/2003 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2004 vydaným pod sp. zn. 8 To 13/2004, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 roků, pro jehož výkon byl odsouzený zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Výkon trestu započal dne 9. 7. 2003, konec trestu je stanoven na 9. 7. 2017, stěžovatel tedy dne 15. 12. 2012 vykonal z uloženého trestu dvě třetiny. Stěžovatel proto podal dle § 88 odst. 4 trestního zákoníku žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

V žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stěžovatel argumentuje tím, že dosavadním chováním a plněním povinností si již vytvořil takové podmínky, aby mohl soud požádat o podmíněné propuštění. Je přesvědčen, že je na svobodě schopen žít tak, aby se nedopouštěl žádné protispolečenské činnosti, má zajištěno zaměstnání i ubytování. Ve výkonu trestu odnětí svobody byl třináctkrát kázeňsky odměněn, avšak nikdy kázeňsky trestán. V textu ústavní stížnosti pak s ohledem na splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatel v podstatě opakuje uvedenou argumentaci, kterou doplňuje o svůj špatný zdravotní stav.

Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatoval, že Okresní soud v Nymburce i Krajský soud v Praze postupovaly podle ustanovení § 88 trestního zákoníku, zvažovaly splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, své závěry podložily dostatečně provedeným dokazováním a svá rozhodnutí srozumitelně zdůvodnily.

Okresní soud v Nymburce si v souvislosti s posuzováním žádosti stěžovatele opatřil potřebné listinné důkazy, zejména zprávu z Věznice Jiřice, výpis z rejstříku trestů, zprávu z místa bydliště a zprávu probační a mediační služby střediska Nymburk. Uvedené soudy shodně konstatovaly, že stěžovatel splnil ve vztahu k nyní vykonávanému trestu odnětí svobodu formální podmínku (výkon dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody). Neshledaly však splnění podmínky polepšení a pozitivní prognózy jeho budoucího chování.

Podle krajského soudu z hodnocení odsouzeného vyplývá, že ze zdravotních důvodů není pracovně zařazen, zapojil se do vzdělávacích kurzů i pracovních aktivit. Přesto je dle názoru krajského soudu důvodný závěr okresního soudu, že odsouzený dosud neprokázal polepšení. K tomu krajský soud uvádí, že počet třinácti kázeňských odměn nelze považovat za vysoký, neboť stěžovatel v letech 2010 - 2012 dosáhl vždy tří kázeňských odměn za rok, trest odnětí svobody však vykonává již od roku 2004. Pokud má odsouzený za to, že má vytvořeny podmínky pro život na svobodě, je podle krajského soudu třeba toto tvrzení považovat za lehkovážné. Odsouzený má totiž pouhý příslib bydlení od známé, se kterou se blíže nezná a podmínky pro podnikání se také nejeví jako reálné, když společnost, pro kterou chtěl pracovat a kde byl před výkonem trestu jednatelem, je v likvidaci. Krajský soud také uvedl, že stěžovatel byl již z výkonu trestu podmíněně propuštěn a ve zkušební době se dopustil činu, za který byl znovu odsouzen k trestu, který nyní vykonává. Podle krajského soudu se stěžovatel dopustil trestné činnosti již čtyřikrát a z charakteru odsouzení vyplývá zejména neochota respektovat právní normy. V důsledku toho má krajský soud za to, že není možno učinit závěr, že by již nyní bylo možné důvodně očekávat, že v tomto případě na odsouzeného vykonaný trest zapůsobil tak, že míra rizika, že se dopustí další trestné činnosti, není vyšší, než je obvyklé.

Vzhledem k tomu, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je namístě pouze tehdy, pokud vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy, dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí obecných soudů, které postupovaly v souladu se zákonem a svá rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnily, lze chápat jako ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených zásad spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.