I. ÚS 1855/17
I.ÚS 1855/17 ze dne 16. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Olgy Wernerové a Eduarda Černíka, zastoupených Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou, sídlem Matoušova 515/12, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 22 Cdo 5375/2016-467, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 č. j. 72 Co 238/2015-376, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016 č. j. 72 Co 238/2015-380, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. srpna 2014 č. j. 5 C 48/2010-284, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Petra Neliby, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. června 2017, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

II. Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem existuje spor o vlastnictví části pozemku parc. č. X1 o výměře 499 m2, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. Y1 pro k. ú. Košíře, obec Praha, vedeném Katastrálním úřadem pro hl. město Prahu, katastrální pracoviště Praha (dále jen "sporná část pozemku").

3. Kdysi byla sporná část pozemku součástí pozemku parc. č. X3, který na základě trhové smlouvy ze dne 11. června 1941 uzavřené s "Lidodružstvem" nabyla Marie Nováková, babička stěžovatelů, společně s na tomto pozemku existujícím domem č. p. Y2, jenž stál zčásti právě na sporné části pozemku. Vedlejší pozemek parc. č. X1 a dům č. p. Y3 nabyl na základě trhové smlouvy ze dne 7. července 1941 Otakar Ráž. Poloha hranice mezi pozemky parc. č. X1 a X2 a pozemky parc. č. X3 a X4 byla zaměřena v roce 1942. Při grafickém zpracování polního náčrtu však došlo k chybě, kvůli níž byla sporná část pozemku pod budovou č. p. Y2 přisloučena k pozemku parc. č. X1. Takto vyhotovený polní náčrt byl podkladem pro vyhotovení obnovené katastrální mapy v měřítku 1:1000, přičemž z provedených zákresů pozemků par. č. X1 až X4 byly graficky určeny nové výměry parcel. V období od 1. ledna 1947 do 1. června 2009 platilo, že parcela č. X3 byla o výměře 334 m2, zatímco parcela č. X1 o výměře 977 m2. Posledně uvedená parcela zahrnovala i spornou část pozemku o výměře 499 m2. Vlastnictví k uvedeným nemovitostem bylo ze strany obou vlastníků nejpozději v 60. letech převedeno na československý stát. V případě Marie Novákové se tak stalo jejím darovacím prohlášením ze dne 26. června 1961 a rozhodnutím finančního odboru Obvodního národního výboru v Praze 5 ze dne 26. července 1961 č. j. Fin 3 dar 601/61.

4. Stěžovatelé byli zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci - každý z nich jedné ideální poloviny - budovy č. p. Y2, postavené na parc. č. X3 a pozemku parc. č. X3 - zastavěná plocha a nádvoří o zapsané výměře 339 m2 v roce 1993, a to na základě dohody o vydání věci ze dne 11. února 1992, uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Vedlejší účastník je výlučným vlastníkem budovy č. p. Y3, postavené na parc. č. X1, a pozemku parc. č. X1- zastavěná plocha a nádvoří o zapsané výměře 975 m2 na základě kupní smlouvy z roku 1996. I v tomto případě se ovšem osoby, od nichž nemovitosti koupil, staly jejími vlastníky na základě smlouvy o vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. prosince 2015 č. j. 72 Co 238/2015-376, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. ledna 2016 č. j. 72 Co 238/2015-380, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. srpna 2014 č. j. 5 C 48/2010-284, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi na určení, že jsou vlastníky sporné části pozemku. Městský soud konstatoval, že podle § 7 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích byly nemovitosti vydány oprávněným osobám ve stavu, v němž se nalézaly ke dni doručení písemné výzvy k jejich vydání povinné osobě. Na základě dohody o vydání věci ze dne 11. února 1992 tak byly stěžovatelům vydány kromě domu č. p. Y2 též v ní označené pozemky, avšak pouze ve stavu evidovaném ve veřejných knihách, byť v důsledku historických pochybení provázejících úřední evidenci těchto pozemků takovýto stav nekorespondoval s původními nabývacími tituly restituentů či jejich právních předchůdců. Z dohody již ale nevyplývá, že by se stěžovatelé stali vlastníky i sporné části pozemku. Za toho je naopak třeba považovat vedlejšího účastníka, který ji získal kupní smlouvou od osob, které na podkladě obdobné dohody o vydání věci nabyly vlastnictví k sousednímu domu č. p. Y3 a současně k celému pozemku parc. č. X1, jenž byl v důsledku chybného zaměření hranic mezi pozemky v roce 1942 zvětšen na úkor pozemku parc. č. X3.

6. Obecné soudy se zabývaly i otázkou, zda stěžovatelům nemohlo vzniknout vlastnické právo ke sporné části pozemku vydržením. V obecné rovině uvedly, že pouhý nesoulad skutečného stavu se stavem evidovaným v katastru nemovitostí nevylučuje dobrou víru držitele, že je vlastníkem užívaného pozemku. Za oprávněného držitele tedy může být považován i ten, kdo nabude pozemek a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného například tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousední parcely. V dané věci však nebyla splněna jiná podmínka vydržení podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Dobrá víra stěžovatelů totiž zjevně trvala méně než 10 let. Zanikla nejpozději v květnu 1998, kdy byli stěžovatelé informováni o tom, že za vlastníka sporné části pozemku se na základě již zmíněné kupní smlouvy považuje vedlejší účastník a že sporná část pozemku není v katastru nemovitostí evidována jako součást jejich pozemku parc. č. X3, o čemž byli do té doby údajně přesvědčeni. Počátek běhu promlčecí doby zároveň nemohl připadnout na okamžik před rokem 1991. Do této doby byl vlastníkem pozemků parc. č. X1 a X3 stát, který nemohl vydržet vlastnické právo proti sobě.

7. Dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 22 Cdo 5375/2016-467 jako nepřípustné. Důvodem byla skutečnost, že městský soud se jako odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pročež nebyly dány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Z usnesení dovolacího soudu vyplývá, že v tzv. rozhodné době (letech 1948 až 1990) přešly obě sousední nemovitosti na stát, čímž zanikly původní vlastnické poměry. V restituci pak byly vydány stěžovatelům dům č. p. Y2 a parcely parc. č. X3 a X4, avšak vždy jen v rozsahu, který byl uveden v dohodách o vydání věci. Protože v dohodě ze dne 11. února 1992 byla uvedena jen parcelní čísla převáděných pozemků (výměra parcel zde uvedena nebyla), oprávněná osoba mohla získat nemovitosti jen v těch hranicích, které byly obsaženy v operátu evidence nemovitostí [§ 2 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve spojení s § 1 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí]. Tento závěr ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004 sp. zn. 22 Cdo 356/2004. Uvedené znamená, že stěžovatelé mohli nabýt od státu vydávané pozemky označené parcelními čísly jen v hranicích parcel, vyznačených v pozemkové mapě, v důsledku čehož jim bylo vydáno méně, než na co měli nárok. Bylo jejich věcí, aby si ověřili obsah dohody o vydání věci a srovnali jej se skutečným stavem.

8. Stěžovatelé podle dovolacího soudu utrpěli újmu v důsledku pochybení při obnově katastrálního operátu. To ale neznamená, že by jim vzniklo vlastnické právo i k těm pozemkům, resp. jejich částem, které nebyly součástí restituovaných parcel, a to navzdory tomu, že z dohody je zřejmé, že jim měly být vydány pozemky, které vlastnila jejich předchůdkyně. Vzniklý problém však nelze řešit na úkor vedlejšího účastníka, který nabyl pozemky (včetně sporné části pozemku) až v roce 1996 na základě kupní smlouvy. Sporná část pozemku byla rovněž oceněna znalkyní, přihlíželo se k ní při stanovení kupní ceny a byla za ni zaplacena daň. Kupní smlouva vycházela ze stavu katastru nemovitostí a také z nabývacích titulů, kterými byly dohody o vydání nemovitosti. Zatímco stěžovatelé by při porovnání skutečného a knihovního stavu museli zjistit, že jim není vydáváno vše, co jejich předchůdkyně vlastnila, vedlejší účastník mohl právem vycházet z toho, že stěžovatelům patří jen to, co jim bylo vydáno, a to v hranicích daných zobrazením parcel v pozemkové mapě. I při porovnání oprávněných zájmů obou stran je tak třeba dát přednost vedlejšímu účastníkovi, který se na vyvolání tohoto stavu nijak nepodílel a na rozdíl od stěžovatelů neměl možnost jej ovlivnit. Nicméně okolnosti vedoucí k současnému stavu je podle názoru dovolacího soudu třeba zhodnotit při vypořádání vztahů účastníků, vyplývajících z toho, že stavba stěžovatelů částečně stojí na pozemku vedlejšího účastníka.

III. Argumentace stěžovatelů

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že dohoda o vydání věci kromě specifikace vydávaných nemovitostí stanoví, že jsou jí vydány nemovitosti, které přešly do vlastnictví československého státu darovacím prohlášením jejich babičky, Marie Novákové. Ta přitom tímto prohlášením darovala právě ty nemovitosti, které nabyla podle trhové smlouvy. Stěžovatelé měli nabýt spornou část pozemku do svého vlastnictví dohodou o vydání věci v dobré víře, neboť jim byla fakticky vydána do užívání v požadovaném rozsahu, tedy jak nemovitosti zakoupila, vlastnila a užívala jejich právní předchůdkyně.

10. Napadenými rozhodnutími měl být porušen zákaz libovůle. Podle stěžovatelů vycházely obecné soudy při svém rozhodování pouze z dobré víry vedlejšího účastníka v pravdivost zápisu v katastru nemovitostí, aniž by dále zkoumaly a hodnotily existenci dobré víry s ohledem na veškeré okolnosti daného případu, které vyšly v řízení najevo. Obecné soudy nezohlednily a nikterak se nevypořádaly s absolutní absencí jakékoliv vědomosti vedlejšího účastníka, či jeho právního předchůdce, o existenci a umístění sporné části pozemku, kterou tito nepovažovali za své vlastnictví, k níž se nikdy jako k věci vlastní nechovali, neužívali ji a nedrželi. Naopak ji považovali za vlastnictví stěžovatelů, jejichž domem je pozemek zastavěn. Dobrou víru stěžovatelů má opodstatňovat i skutečnost, že nemovitosti nabyly bezúplatně, zatímco vedlejší účastník je nabyl úplatným převodem, při němž se předpokládá podstatně větší bdělost, než při bezúplatných převodech. Vedlejší účastník v době uzavření kupní smlouvy a ještě dva roky poté nevěděl, že v katastru nemovitostí je k jeho pozemku parc. č. X1 chybně připsána i výměra 499m2 sporné části pozemku. Stěžovatelé rovněž upozorňují, že zápisem polního náčrtu v roce 1947 s chybně zakreslenou slučkou nedošlo ke změně vlastnictví ke sporné části pozemku.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatelů byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

V. Vlastní posouzení

12. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů a napadenými rozhodnutími, zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

14. Ústavní soud zdůrazňuje, že z hlediska posouzení, zda stěžovatelům vzniklo vlastnické právo ke sporné části pozemku, nebylo rozhodující, zda na její vydání měli nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ale zda k jejímu vydání skutečně došlo dohodou o vydání věci ze dne 11. února 1992. Předpokladem vydání přitom bylo, aby tato dohoda obsahovala jednoznačnou specifikaci sporné části pozemku. Žádné takovéto ujednání v ní však obsaženo není. Jak již podrobně uvedly obecné soudy, pozemek parc. č. X3 byl stěžovatelům vydán ve výměře aktuální v době uzavření dohody, tedy bez sporné části pozemku, která byla tou dobou součástí pozemku parc. č. X1. Nic na tom nemění ani výslovný poukaz na to, že tato dohoda slouží vydání nemovitostí, jež byly v 60. letech předmětem darovacího prohlášení babičky stěžovatelů, neboť tento pouze objasňuje důvod, který vedl k uzavření dohody.

15. Pakliže sporná část pozemku nebyla dohodou vydána, není dán ani žádný jiný právní titul, na jehož základě by obecné soudy mohly určit vlastnické právo stěžovatelů k ní, a to přestože tito patrně měli na její vydání nárok podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Jakkoliv lze mít pochopení pro jejich úsilí zvrátit stávající právní stav, jehož prvotní příčinou byla chyba při grafickém určení výměry pozemku, jeho nápravy nelze dosáhnout tím, že by vlastnické právo stěžovatelů dodatečně konstituovaly obecné soudy bez zákonného titulu, navíc na úkor vedlejšího účastníka. K takovémuto rozhodnutí jim zákon nedává žádný prostor.

16. Za této situace nemůže Ústavní soud právnímu hodnocení, jež v posuzované věci provedly a logicky a věcně přesvědčivě odůvodnily obecné soudy, z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nelze v něm spatřovat svévoli ani jakýkoli jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možno spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jejich práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.

17. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2017

David Uhlíř v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.