I. ÚS 1852/07
I.ÚS 1852/07 ze dne 4. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Č., zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem v Praze 2, Moravská 52, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 63/2007-783 ze dne 3. dubna 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 15 P 9/2001-745 ze dne 27. listopadu 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 63/2007-783 ze dne 3. dubna 2007, jímž byl ve výroku o styku otce s nezletilým a ve výroku o nákladech státu a nákladech řízení potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 15 P 9/2001-745 ze dne 27. listopadu 2006 ve výrocích V, VI a VII. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o výkon rozhodnutí (výrok I), zamítnut návrh matky na zákaz styku otce s nezletilým (výrok II), zamítnut návrh otce na změnu výchovy (výrok III), určena povinnost otce přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 3.000,- Kč a povinnost doplatit dlužné výživné (výrok IV), určeno, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým vždy každý pátek sudého týdne v roce od 15:00 hodin do 16:00 hodin a dále vždy každý čtvrtek lichého týdne v roce od 14:00 hodin do 15:00 hodin vždy na půdě Fondu ohrožených dětí za přítomnosti sociální pracovnice Fondu a psycholožky Fondu a bez přítomnosti matky nezletilého (výrok V). Ve výroku VI a VII pak soud prvního stupně nepřiznal státu a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a svým postupem jí fakticky znemožnily či velmi výrazně redukovaly její možnost domoci se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého soudu. Poukazuje na to, že postupem soudů nemohly být spolehlivě zjištěny skutečnosti, které byly mezi účastníky sporné. Obecné soudy si - podle jejího názoru - nepočínaly tak, aby byl dodržen princip rovnosti účastníků, akcentovaly bez dalšího tvrzení otce a důkazy jím navrhované a důkazy předkládané stěžovatelkou nebyly v řízení v mnoha případech provedeny a soudy se s důvody jejich neprovedení nezabývaly.

Stěžovatelka rovněž tvrdí, že napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně byla postižena vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívala na nesprávném právním posouzení věci a vycházela ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Obecným soudům - jak je výše uvedeno - vytýká především neúplné zjištění skutkového stavu, protože nebyly provedeny jí navrhované důkazy, a tam, kde tyto důkazy provedeny byly, soudy dospěly ke zcela nesprávným skutkovým zjištěním. Městský soud v Praze pak ignoroval "nově předložené důkazy ohledně vzájemného vztahu znalců", kteří poskytli znalecké posudky, a znalce k odstranění těchto pochybností nevyslechl. Obecné soudy podle jejího názoru také nesprávně znalecké posudky hodnotily.

Stěžovatelka rovněž zpochybnila některé závěry obecných soudů o tvrzeních otce nezletilého, protože - podle jejího názoru - nemají oporu v provedeném dokazování.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 6 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím - nepřinášelo.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 P 9/2001 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 6. Ze spisu zjistil, že rozsudkem uvedeného soudu sp. zn. 12 Nc 200/99 ze dne 18. 10. 1999 byl nezletilý pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřen do výchovy matce a otci byla určena vyživovací povinnost ve výši 2.000,- Kč měsíčně; rozsudkem téhož soudu sp. zn. 12 Nc 200/99 ze dne 11. 9. 2000 bylo rozhodnuto o styku otce s nezletilým vždy každou lichou sobotu v době od 15:00 do 17:30 hodin za přítomnosti matky a každou sudou středu v době od 15:00 do 16:00 hodin rovněž za přítomnosti matky (soudem byla schválena dohoda rodičů).

Následně bylo u soudu prvního stupně k návrhu otce vedeno řízení o změnu výchovy nezletilého a k návrhu matky řízení o zákaz styku otce s nezletilým. Obě řízení byla spojena ke společnému projednání a současně byl podán ještě návrh matky na zvýšení výživného, protože v mezidobí se potřeby nezletilého zvýšily. Otec dále podal návrh na výkon rozhodnutí, neboť matka nerespektuje pravomocný rozsudek ohledně styku otce s nezletilým. Soud prvního stupně rozsudkem č. j. P 9/2001-265 ze dne 23. května 2002 návrh otce na změnu výchovy zamítl, styk otce s nezletilým byl zakázán a současně byla vyslovena předběžná vykonatelnost rozsudku. K odvolání otce Městský soud v Praze usnesením č. j. 14 Co 297/2003-297 ze dne 31. 7. 2003 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným pokynem vypracovat na členy rodiny znalecký posudek, neboť znalecký posudek, o který se soud prvního stupně opíral, nebyl v procesním slova smyslu znaleckým posudkem, ale listinou, kterou stěžovatelka zakládala jako důkaz.

Po doplnění dokazování soud prvního stupně ve věci rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 15 P 9/2001-745 ze dne 27. listopadu 2006 tak, že zastavil řízení o výkon rozhodnutí (výrok I), zamítl návrh matky na zákaz styku otce s nezletilým (výrok II), zamítl návrh otce na změnu výchovy (výrok III), určil povinnost otce přispívat na výživu nezletilého měsíčně částkou 3.000,- Kč a povinnost doplatit dlužné výživné (výrok IV), určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým vždy každý pátek sudého týdne v roce od 15:00 hodin do 16:00 hodin a dále vždy každý čtvrtek lichého týdne v roce od 14:00 hodin do 15:00 hodin vždy na půdě Fondu ohrožených dětí za přítomnosti sociální pracovnice Fondu a psycholožky Fondu a bez přítomnosti matky nezletilého (výrok V). Ve výroku VI a VII pak soud prvního stupně nepřiznal státu a žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že byly splněny podmínky pro novou úpravu styku nezletilého s otcem. Konstatoval, že vztahy v rodině jsou trvale napjaté a situace se nezklidňuje, ale naopak vyhrocuje. Nezletilý neviděl svého otce prakticky řadu let, nepočítaje setkání v rámci vyšetření u znalce. Vztah nezletilého k otci je silně negativní. Situace v rodině nezletilého silně traumatizuje a lze stěží odhadnout, jaké následky bude mít pro dítě v budoucnu, pokud jde o jeho psychickou rovnováhu, vztah k manželství a rodině. Podle závěrů znalců nelze realizovat styk tak, jak bylo původně pravomocně upraveno, byla však jednoznačně zdůrazněna nutno realizovat tzv. asistovaný styk za přítomnosti odborníka. Styk otce s nezletilým přitom byl doporučen, neboť v obecné i konkrétní rovině platní jednoznačně nutnost být v průběžném kontaktu s oběma rodiči. Soud prvního stupně dále uvedl, že byla zvažována i změna výchovného prostředí, ale s ohledem na závěry odborníků k ní přistoupeno nebylo, protože znalci se shodli jednoznačně v tom, že takový násilný zásah by byl neúnosnou zátěží do psychiky dítěte s těžko odhadnutelným následkem.

Ve vztahu k výživnému vycházel soud prvního stupně z toho, že v mezidobí od poslední úpravy vzrostly potřeby nezletilého (zejména nástup do 1. třídy základní školy), a proto bylo nutné výši výživného upravit.

K odvolání matky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 63/2007-783 ze dne 3. dubna 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o úpravě styku otce s nezletilým (výrok V) a ve výrocích o náhradě nákladů státu a náhradě nákladů řízení (výrok VI a VII). Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro změnu rozhodnutí o styku otce s dítětem a je namístě upravit styk otce s nezletilým soudně. Městský soud se velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatelky směřujícími vůči znaleckým posudkům se zřetelem na vzájemný vztah mezi znalci. Dospěl k závěru, že znalecké posudky jsou logicky odůvodněny a nejsou ani v příkrém rozporu s dalšími četnými důkazy. Neměl rovněž pochybnosti o nepodjatosti znalců, které také odůvodnil. V této souvislosti pak uvedl, že není nutné provádět doplňující výslech znalců, což navrhovala stěžovatelka v odvolání. Zabýval se i návrhem stěžovatelky na prozkoumání vhodnosti výchovného prostředí a širší rodiny otce, což odmítl vzhledem k úpravě styku nezletilého s otcem na neutrální půdě. Podrobně se zabýval i dalšími námitkami stěžovatelky.

Ze spisu rovněž vyplývá, že stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu i dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 321/2008-932 ze dne 5. března 2008 odmítnuto, protože směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné.
IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními a skutkovými závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů tak, jak je provedly obecné soudy a namítá, že nepřihlédly k jí navrhovaným důkazům a přiklonily se k tvrzením otce nezletilého. Ústavní soud těmto námitkám přisvědčit nemohl. Ze spisu i z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy (zejména pak soud prvního stupně) prováděly rozsáhlé dokazování a provedené důkazy také řádně hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vymezenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Nelze přisvědčit stěžovatelce ani v tom, že by se obecné soudy nevypořádaly s tím, proč některé důkazy neprovedly. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje především na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde je zcela dostatečně a přesvědčivě vyjádřeno hodnocení znaleckých posudků, postoj a vztah znalců i odůvodněno, proč nepovažoval odvolací soud za potřebné konat ve věci další výslech znalců. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces ani porušení rovného postavení účastníků řízení v něm nespatřuje.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování (jde zejména o závěr soudů, že otec podal četné návrhy na výkon rozhodnutí), nepovažuje ji Ústavní soud ve vztahu k jádru věci za tak podstatnou, aby byla způsobilá porušit základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Nicméně ze spisu obecného soudu je patrno, že návrh na výkon rozhodnutí otcem podán byl. V dalším kontextu napadených rozhodnutí pak z ústavní stížnosti nevyplývá, které konkrétní závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Sám Ústavní soud však na základě soudního spisu a napadených rozhodnutí usoudil, že ve věci nelze dovozovat rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry a jejich hodnocením tak, jak to obecné soudy učinily.

Ústavní soud se s obecnými soudy shoduje v tom, že pro zdravý vývoj dítěte je nutno budovat vztah k oběma rodičům. Všichni jsou povinni jednat tak, aby právo dítěte na budování vazby na oba rodiče nebylo narušováno.

Ústavní soud konečně poukazuje i na to, že při změněných podmínkách lze znovu otázku styků nezletilého s otcem řešit, čehož - jak vyplývá ze spisu - si jsou účastníci vědomi.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2010

Vojen Guttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.