I. ÚS 1842/16
I.ÚS 1842/16 ze dne 18. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatelky E. M., zastoupené Mgr. Davidem Valouchem, advokátem se sídlem Šafaříkova 635/24, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 7 C 331/2010-24 ze dne 16. 3. 2011, za účasti Okresního soudu v Klatovech jako účastníka řízení a společnosti Marsa Limited, se sídlem Belmont Chambers, P.O.BOX 3443, VG111, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, jako vedlejší účastnice, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 6. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech (dále též "okresní soud") s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, chráněných čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a současně byl porušen čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky.

Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvedla, že napadeným rozsudkem jí bylo uloženo zaplatit žalobci - Plzeňským městským dopravním podnikům, a. s. - částku odpovídající jízdnému a přirážce k jízdnému za porušení přepravní smlouvy ve výši 1 006 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 8 520 Kč. O existenci daného rozhodnutí se však stěžovatelka podle svých slov dověděla až v roce 2015 v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením, resp. se samotným exekučním titulem se měla poprvé možnost seznámit dne 7. 4. 2016 po nahlédnutí do příslušného soudního spisu.

Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala v nesprávném postupu okresního soudu, v jehož důsledku jí byla odňata možnost jednat před soudem, účastnit se na řízení a domoci se v něm svých práv, uvádět skutková tvrzení ve svůj prospěch, navrhovat k jejich prokázání důkazy a vyjadřovat se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům. Dle jejího názoru okresní soud pochybil, když v průběhu řízení jednal toliko s její matkou jako zákonnou zástupkyní, přestože soudu musely být známy okolnosti, které zastoupení matkou vylučovaly. Jednak zde existoval střet zájmů, který pramenil z toho, že to byla právě matka, kdo zavinil vznik dluhu, když neposkytla stěžovatelce finanční prostředky na úhradu jízdného a následně neuhradila přirážku k němu. O nedostatečnosti zastoupení stěžovatelky v řízení svědčil i přístup její matky, která se soudem nekomunikovala a práva a zájmy nezletilé stěžovatelky nijak nehájila. Jak stěžovatelka dodala, její matka nebyla s to zajistit ani její základní potřeby, což vedlo nakonec k tomu, že stěžovatelka byla svěřena do péče své babičky. Na podkladě řečeného stěžovatelka proto dovozovala, že soud neměl v řízení pokračovat beztoho, aniž by jí byl ustanoven opatrovník dle § 29 odst. 1, event. § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Závěrem pak stěžovatelka namítla neúčelnost vedlejší účastnicí vynaložených a soudem přiznaných nákladů řízení.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost okresnímu soudu a společnosti Marsa Limited jakožto právní nástupkyni původního žalobce (dále jen "vedlejší účastnice") s výzvou, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Této možnosti využila pouze vedlejší účastnice, která prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že je při znalosti rozhodných skutečností, o nichž se dozvěděla až z obsahu ústavní stížnosti, připravena uzavřít se stěžovatelkou dohodu. Na jejím základě se vzdá všech nároků, které vůči ní má z titulu napadeného rozsudku okresního soudu.

Stěžovatelka reagovala přípisem ze dne 16. 2. 2017, v němž na podané ústavní stížnosti setrvala. Svůj postoj odůvodnila tím, že vedlejší účastnicí předložený návrh mimosoudního vyřízení věci nepamatuje na úhradu nákladů exekučního řízení, nákladů spojených s převzetím právního zastoupení stěžovatelky pro účely řízení o ústavní stížnosti a konečně pomíjí i další nemajetkovou újmu, která její rodině vznikla v důsledku postupu soudního exekutora. Stěžovatelka vedle toho vyjádřila domněnku, že bude-li Ústavním soudem opakovaně rozhodováno ve prospěch nezletilých dlužníků, přispěje to ke zlepšení povědomí obecných soudů o nutnosti zvýšené ochrany procesních práv nezletilých v řízení.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání návrhu, je povinen zkoumat, zda tento splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud v minulosti judikoval, že takto určený počátek běhu lhůty je třeba vykládat způsobem, který nebude bránit věcnému projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu, jestliže jí stěžovatel namítá porušení práva jednat v řízení před soudem v důsledku takového postupu, který z povahy věci vylučoval, aby mu bylo napadené rozhodnutí doručováno. Pokud by za dané situace měly právní účinky doručení nastat doručením jiné osobě, resp. osobě, která měla v řízení stěžovatele zastupovat, avšak zůstává sporné, zda tuto svoji činnost vykonávala řádně, pak nelze pod pojmem "doručení" ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumět skutečnost, s níž příslušné procesní předpisy spojují účinky doručení. Za rozhodný tudíž v tomto případě Ústavní soud považuje až okamžik, kdy se stěžovatel o rozhodnutí poprvé dozvěděl nebo mohl dozvědět, a od kterého tak měl reálnou možnost tento právní prostředek využít [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013 (N 106/69 SbNU 733), či nález sp. zn. I. ÚS 1775/14 ze dne 15. 2. 2017, dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Uvedená východiska se uplatní i v nyní projednávané věci.

Z vyžádaných spisů Ústavní soud zjistil, že po celou dobu řízení u Okresního soudu v Klatovech nebylo se stěžovatelkou, jež byla tou dobou nezletilá, jednáno přímo, nýbrž bylo jednáno s její matkou jakožto její zákonnou zástupkyní, které bylo také doručováno. Ústavní soud tak nemá důvod nevěřit tvrzení stěžovatelky, že se o existenci napadeného rozhodnutí dozvěděla až v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením. Na druhou stranu stěžovatelce nelze přisvědčit, že se s rozsudkem okresního soudu poprvé seznámila až dne 7. 4. 2016, kdy jí, resp. její babičce bylo umožněno nahlédnout do spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 331/2010. Napadený rozsudek okresního soudu je založen rovněž v exekučním spisu, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 27 EXE 2225/2011, do kterého T. M., babička stěžovatelky, nahlédla již dne 30. 3. 2016. Tento den byl z pohledu Ústavního soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti. Pokud byla tato podána k poštovní přepravě až dne 7. 6. 2016, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle výše citovaného § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Z důvodů shora naznačených Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelce je nadále ponechán prostor pro mimosoudní řešení věci v souladu s návrhem předloženým vedlejší účastnicí, případně doplněným o další sporné nákladové položky, za kterýmžto účelem je nutno ovšem vstoupit do jednání s vedlejší účastnicí. Ukončení sporu mimosoudními prostředky ostatně považuje Ústavní soud z hlediska efektivnosti a hospodárnosti za variantu pro účastníka příznivější než vedení zdlouhavého a nákladného soudního řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.