I. ÚS 1840/17
I.ÚS 1840/17 ze dne 9. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Emila Yordana Marinova, zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Lipová 5a, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1476/2016-80 ze dne 4. 4. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 399/2015-60 ze dne 27. 1. 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 95/2014-40 ze dne 31. 7. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 domáhal zadostiučinění ve výši 2 500 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného v prvém stupni u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 148/2003, dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 630 500 Kč a náhrady škody ve výši 184 790 Kč, způsobených mu vazbou vykonanou v rámci trestního stíhání, a omluvy za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním, vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Namítl, že závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je formalistický. Dovolacímu soudu především vytkl právní závěr o nemožnosti přímé aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatel uvedl, že za rozhodující je třeba považovat výsledek trestního stíhání, který dle něj v jeho případě znamená, že trestný čin nespáchal. V souvislosti s tím se domnívá, že výluka z odškodnění pro případ zastavení trestního stíhání následkem amnestie je v zákoně koncipována ústavně nekonformně, stejně tak jako třídenní lhůta, kterou má obviněný na to, aby se rozhodl, zda setrvává na projednání své trestní věci. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by soudy jakkoli zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní stížnost je pouhým opakováním polemiky se závěry, k nimž v daném řízení dospěly obecné soudy. Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení ozřejmil, proč stěžovatelem vznesené právní otázky nemohly založit přípustnost dovolání. Ty totiž již byly v jeho judikatuře vyloženy. Její nosné důvody pak Nejvyšší soud stěžovateli připomněl, zejména v rovině kritérií, k nimž je třeba při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet. Své úvahy zde opřel také o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jež se k ní vztahuje. Tyto obecné závěry posléze vztáhl na konkrétní věc stěžovatele. Dospěl-li za této situace, ve shodě s rozsudky soudů prvního a druhého stupně, k závěru, že zastavení trestního stíhání stěžovatele následkem amnestie bylo adekvátním a dostatečným odčiněním průtahů v trestní věci, nelze v tom spatřovat jakékoliv prvky svévole či libovůle, jež by odůvodnily zásah Ústavního soudu. Námitce stěžovatele ohledně právního závěru Nejvyššího soudu o nemožnosti přímé aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny nemohl Ústavní soud přisvědčit, protože dovolací soud ve svém výkladu nepřímo poukazuje na čl. 36 odst. 4 Listiny, dle něhož podmínky pro realizaci práva na odškodnění, jakož i další podrobnosti, stanoví zákon. Z jeho výkladu je rovněž patrné, že jím chtěl dovolací soud zdůraznit, že úvaha o odškodnění a jeho konkrétní formě (způsobu) se z deklarace o předmětném základním právu nepodává, ale je třeba k ní dospět s přihlédnutím poměrů každého případu zvlášť. Se zbývajícími argumenty stěžovatele se obecné soudy ve svých rozhodnutích již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud nepokládá za nutné je opakovat a pro stručnost na ně odkazuje.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.