I. ÚS 1838/13
I.ÚS 1838/13 ze dne 13. 5. 2014

K náležitému odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; účelnost nákladů vynaložených státem na zastoupení advokátem

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudkyně Ivany Janů a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové ve věci ústavní stížnosti společnosti BaTR, s. r. o., se sídlem Poděbradova 909/41, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 28 Cdo 1105/2011-83, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 č. j. 30 Co 360/2010-57 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2010 č. j. 18 C 222/2009-25, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastníce řízení, takto:
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2010 č. j. 18 C 222/2009-25, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 č. j. 30 Co 360/2010-57 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 28 Cdo 1105/2011-83 bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2010 č. j. 18 C 222/2009-25, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 č. j. 30 Co 360/2010-57 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 28 Cdo 1105/2011-83 se ruší.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka se žalobou podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným postupem, domáhala náhrady škody ve výši 6 500 000 Kč způsobené nesprávným úředním postupem, který měl podle stěžovatelky spočívat v tom, že Středisko cenných papírů (dále také jen "Středisko") v roce 1998 umožnilo převod cenných papírů majitelky Alexandry Forstové na třetí osobu, ačkoli mu bylo rozhodnutím soudu nařízeno tento převod blokovat. V důsledku toho pak stěžovatelka nemohla z majetku Alexandry Forstové uspokojit svou pohledávku.

3. Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu stěžovatelky zamítl. Podle nalézacího soudu Středisko nerozhodovalo autoritativně o právech a povinnostech majitelů a emitentů cenných papírů, nýbrž jim pouze poskytovalo služby podle obchodního zákoníku a zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále převážně jen "zákon o cenných papírech"). Z těchto důvodů proto nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Úspěšné vedlejší účastnici, která byla zastoupena advokátem, nalézací soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 201 840 Kč. Podle nalézacího soudu byly s ohledem na složitost věci náklady na externí právní zastoupení vynaloženy účelně, ačkoli má vedlejší účastnice k dispozici samostatné právní oddělení.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ve věci samé se zcela ztotožnil s názory soudu prvního stupně. Pokud jde o náklady řízení, zabýval se odvolací soud judikaturou Ústavního 18. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje veškeré procesní požadavky zákona o Ústavním soudu.

5. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Podle dovolacího soudu nemělo napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, jak bylo vyžadováno občanským soudním řádem ve znění do 31. prosince 2012. Dovolání proti výroku o nákladech řízení bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, jelikož nesměřovalo proti výroku ve věci samé. Pokud jde o náklady dovolacího řízení, postupoval Nejvyšší soud podle § 150 občanského soudního řádu a náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici nepřiznal.

6. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní argumentuje, že Středisko cenných papírů bylo orgánem státu, který registrací převodu cenných papírů vykonával veřejnoprávní kompetence mu svěřené zákonem v souladu s ustanoveními § 55 70a zákona o cenných papírech. Registrace převodu cenných papírů mělo konstitutivní právní účinky a Středisko tímto postupem autoritativně a konstitutivně rozhodovalo o tom, zda se určitá osoba stane vlastníkem zaknihovaných cenných papírů. Stěžovatelka navíc poukazuje na ustanovení § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech, podle něhož stát ručil za závazky Střediska a závazky právnických osob pověřených vedením části evidence střediska. Závěr soudů, podle nichž nebyla činnost Střediska úředním postupem, nebyl podle stěžovatelky řádně odůvodněn.

7. Stěžovatelka dále s poukazem na judikaturu Ústavního soudu zpochybňuje rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu stran náhrady nákladů řízení. Podle stěžovatelky Ministerstvo financí zaměstnává k výkonu právní agendy odborné pracovníky, Českou republiku navíc může před soudy zastupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není proto důvod, aby si vedlejší účastnice sjednala zastoupení advokátem. Pokud tak přesto učinila, neměly být náklady za toto zastoupení uznány jako účelně vynaložené ve smyslu § 142 občanského soudního řádu. Stěžovatelka připouští, že za určitých okolností mohou být i náklady státu na právní zastoupení uznány jako účelné, v takovém případě však soudy musí svůj závěr dostatečně odůvodnit, což se v projednávané věci nestalo.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud vyzval účastníky i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření odkázal na argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích a dále uvedl, že v projednávané věci nedošlo ke svévolné aplikaci norem, jelikož se nalézací soud neodklonil od ustálené judikatury a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Nalézací soud konečně uvedl, že k námitkám stěžovatelky stran rozhodnutí o nákladech řízení se nevyjadřuje a rozhodnutí ponechává zcela na úvaze Ústavního soudu.

9. Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatelka pouze polemizuje s názorem soudu na povahu činnosti Střediska, přičemž odvolací soud neshledává důvod na svých názorech cokoli měnit. Pokud jde o námitky týkající se náhrady nákladů řízení, je soud přesvědčen, že své rozhodnutí dostatečně vysvětlil.

10. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že stěžovatelka pouze opakuje argumentaci uplatněnou v řízení před obecnými soudy, a domáhá se tak přezkumu správnosti napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost tak postrádá ústavní rozměr. Nejvyšší soud dále odkázal na své rozhodnutí s tím, že ani ve světle argumentace obsažené v ústavní stížnosti neshledává důvod ke změně v něm učiněných závěrů.

11. Vedlejší účastnice řízení taktéž poukázala na to, že stěžovatelka pouze opakuje již přednesené argumenty, pročež i ona odkázala na svá předchozí vyjádření ve věci. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka požaduje meritorní přezkum napadených rozhodnutí, ke kterému ovšem není Ústavní soud povolán. Napadená rozhodnutí jsou navíc řádně a přesvědčivě odůvodněna. Pokud se týče rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, ani zde vedlejší účastnice nesouhlasí, že by její přiznání nebylo dostatečně odůvodněno, jelikož nalézací soud zohlednil, že vedlejší účastnice disponuje vlastním odborným aparátem, avšak náhradu přiznal s ohledem na složitost věci.

12. Vyjádření byla zaslána stěžovatelce k replice. V té stěžovatelka uvádí, že odpovědnost státu za závazky Střediska vyplývala přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech. Pokud jde o náklady řízení, stěžovatelka považuje tvrzení vedlejší účastnice, podle níž byly náklady na právní zastoupení účelné z důvodu složitosti věci, za účelové, jelikož Ministerstvo financí i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových disponují zcela dostatečným odborným aparátem. Stěžovatelka uzavírá, že pokud Ministerstvo financí mohlo rozhodovat o oprávněnosti nároku na náhradu škody uplatněném stěžovatelkou, pak byl jeho odborný aparát nepochybně schopný jej zastupovat i v řízení před soudy.

13. V doplnění repliky stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecnými soudy splnila povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Není však povinností účastníka podřadit skutkový stav pod na něj dopadající hmotněprávní normu, tato povinnost stíhá s ohledem na zásadu iura novit curia soudy. Z ustanovení § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech vyplývá, že stát ručí za závazky Střediska, soudy tedy měly bez ohledu na stěžovatelčinu argumentaci posoudit pasivní legitimaci státu podle § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013. Této povinnosti však nedostály, čímž porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva.

14. Ústavní soud zaslal repliku stěžovatelky ostatním účastníkům na vědomí s tím, že i k ní mohou podat vyjádření. Této možnosti využil Nejvyšší soud, který uvedl, že ani argumenty uvedené v replice nemohou na závěrech učiněných v napadeném usnesení nic změnit. Napadená rozhodnutí jsou podle Nejvyššího soudu založena na argumentaci, podle níž nelze upínat vzniklý následek k činnosti Střediska, jehož deliktní způsobilost vzhledem k platné právní úpravě nebyla shledána. K replice se vyjádřila také vedlejší účastnice, která se zaměřila na výklad ustanovení § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech. Jak uvádí, účelem citovaného ustanovení bylo zajistit náhradu škody způsobené Střediskem, jelikož to jako příspěvková organizace nemělo vlastní majetek. Předpokladem uplatnění náhrady škody podle § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech však bylo prokázání a řádné uplatnění této škody. Cílem tedy nebylo stanovit veřejnoprávní odpovědnost státu za škodu způsobenou Střediskem, nýbrž pouze stanovit, jak se prokázaná škoda hradí. Pokud stěžovatelka s žalobou podle zákona č. 58/1969 Sb. neuspěla, nebyla škoda prokázána a nelze ji uplatňovat podle § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech. K zásadě iura novit curia vedlejší účastnice konstatuje, že tato zásada nezbavuje žalobce ve sporném řízení břemena tvrzení a břemena důkazního. Stěžovatelka řadu let lpěla na chybné právní kvalifikaci a toto své pochybení nemůže přenášet na obecné soudy.

15. V reakci na uvedená vyjádření stěžovatelka uvedla, že výklad § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech nelze provádět v kontextu obecných ustanovení občanského práva o ručení. S odkazem na § 32 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), podle něhož Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními předpisy stanoveno, nebo tehdy, když se k tomu zaváže, stěžovatelka argumentuje, že ustanovením § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech je výslovně a přímo stanovena odpovědnost státu za veškeré závazky Střediska, jakožto příspěvkové organizace státu. Pasivní legitimace státu tedy byla v řízení dána. Pokud jde o zásadu iura novit curia, stěžovatelka opakuje, že tvrdila a prokázala všechny rozhodné skutečnosti, občanský soudní řád však žalobci neukládá povinnost svůj nárok hmotněprávně kvalifikovat.

16. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., bez jeho konání.

17. S ohledem na zánik mandátu soudce Vojena Güttlera byl tento soudce v souladu s rozvrhem práce v dané věci nahrazen soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Soudce Jaroslav Fenyk byl v souladu s rozvrhem práce nahrazen soudcem Ludvíkem Davidem. Soudce Ludvík David byl usnesením Ústavního soudu ze dne 19. září 2013 z projednávání věci vyloučen, v souladu s rozvrhem práce jej proto nahradila soudkyně Ivana Janů.

III. Procesní předpoklady projednání návrhu

18. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje veškeré procesní požadavky zákona o Ústavním soudu.

IV. Vlastní posouzení

19. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
IV./a Námitky proti rozhodnutím obecných soudů ve věci samé

20. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhala zrušení napadených rozhodnutí z důvodu, že jimi mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Mezi aspekty tohoto práva náleží také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553) ze dne 28. května 2009 či nález sp. zn. IV. ÚS 2468/11 ze dne 21. ledna 2014]. Obecné soudy se musejí adekvátně, tedy co do myšlenkových konstrukcí racionálně a logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení [srov. nález sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691) ze dne 23. března 2006 nebo nález sp. zn. II. ÚS 207/11 (N 115/61 SbNU 689) ze dne 16. června 2011]. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě akceptovatelná. Zmíněným pojmem adekvátně se z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování rozumí požadavek přiměřené míry odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) ze dne 25. října 1999 nebo nález sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565) ze dne 22. září 2009; srov. též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. dubna 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, § 61, a ze dne 9. prosince 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, § 29].

21. Ústavní soud předně nesouhlasí se stěžovatelkou v tom, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily svůj závěr, podle něhož činnost Střediska při registraci převodu cenných papírů není úředním postupem. Soudy se naopak aplikací zákona č. 58/1969 Sb. podrobně zabývaly, rozhodnutí jsou v tomto směru přesvědčivá a odkazují i na relevantní judikaturu.

22. Z vyžádaného spisu nicméně vyplývá, že již v žalobě stěžovatelka poukazovala také na existenci ručitelského závazku státu plynoucí z ustanovení § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech, podle něhož stát ručil za závazky Střediska a za závazky právnických osob pověřených vedením části evidence Střediska v mezích tohoto pověření. Toto ustanovení bylo sice zrušeno ke dni 1. května 2005, ručení státu za závazky příspěvkových organizací však zůstalo zachováno v ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). S možností existence ručitelského závazku státu a s jejími případnými dopady na oprávněnost stěžovatelčiny žaloby se však soudy nikterak nevypořádaly. Za situace, kdy se stěžovatelka po státu domáhala náhrady škody způsobené činností Střediska, přičemž zákonem byl výslovně stanoven ručitelský závazek státu za závazky Střediska, se přitom podle názoru Ústavního soudu jeví nezbytné, aby obecné soudy posoudily, zda lze citovaná ustanovení na projednávaný případ aplikovat, a případně stěžovatelce vysvětlily, proč její nárok vůči státu nezakládají. Z požadavků kladených na řádné odůvodnění rozhodnutí (viz bod 20) vyplývá, že potřebná míra podrobnosti, s jakou se soud vypořádá s jednotlivými argumenty, se odvíjí mimo jiné od relevance konkrétního argumentu. V daném případě soudy námitku týkající se existence ručení zcela ignorovaly, ačkoli se podle Ústavního soudu nejednalo o námitku s věcí nikterak nesouvisející či zcela zjevně neopodstatněnou. Jak už bylo řečeno, ustanovení § 55 zákona o cenných papírech stejně jako ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb. zakládalo ručení státu za závazky Střediska. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1104/2005 ze dne 9. listopadu 2006 vyplývá, že v případě zákonného ručení státu za závazky příspěvkových organizací se pojmu ručení musí přikládat ten smysl a význam, jaký mu přikládá soukromoprávní úprava, neboť jiné než soukromoprávní předpisy pojem ručení nevymezují a blíže neupravují. Jedním z právních důvodů vzniku závazku je i porušení právní povinnosti. Podle § 89 zákona o cenných papírech se odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností podle tohoto zákona řídila úpravou náhrady škody podle obchodního zákoníku, pokud tento zákon nestanovil něco jiného. Ve smyslu § 261 odst. 4 obchodního zákoníku se ručení za závazky, jež se řídily obchodním zákoníkem, řídilo také obchodním zákoníkem. Podle § 306 obchodního zákoníku byl věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku na ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání však nebylo třeba, jestliže je věřitel nemohl uskutečnit nebo jestliže bylo nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, tedy např. tehdy, pokud dlužník neměl žádný majetek.

23. Ústavní soud konstantně uvádí, že mu výklad podústavního práva nepřísluší, a ani v nyní projednávaném případě nebude posuzovat, zda by stěžovatelka mohla být s ohledem na citovaná zákonná ustanovení úspěšná, či nikoli. Posouzení této otázky je především úkolem obecných soudů. Ústavní soud nevylučuje, že obecné soudy, které jsou primárně povolány k výkladu podústavního práva, dojdou k takovému výkladu výše citovaných ustanovení, který pasivní legitimaci státu nezaloží. Je ovšem jejich povinností, aby takový výklad dostatečně odůvodnily. V nyní projednávané věci této povinnosti nedostály, neboť z napadených rozhodnutí není vůbec patrné, jak soudy možnou existenci ručitelského závazku státu posoudily, jaký význam citovanému ustanovení zákona o cenných papírech (případně i zákona č. 218/2000 Sb.) přikládají a proč tato zákonná ustanovení nemají na oprávněnost stěžovatelčina nároku vliv. Ačkoli stěžovatelka v žalobě i v dovolání na existenci ručitelského závazku státu odkazovala, přičemž tento argument se vzhledem k výše uvedené právní úpravě jeví a priori jako logický, ani jeden z ve věci rozhodujících soudů se s touto námitkou nevypořádal. Napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná, v rozporu se zákazem libovůle v soudním rozhodování, a tedy i v rozporu s právem na spravedlivý proces garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny.

24. Na výše řečeném pak nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka spojovala existenci ručitelského závazku a ustanovení § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech především s odpovědností státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2443/08 (N 259/55 SbNU 499) ze dne 29. prosince 2009 s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 ze dne 31. července 2003) konstatoval, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Stěžovatelka v žalobě tvrdila vznik škody způsobené Střediskem, poukazovala na zákonné ručení státu a domáhala se po něm náhrady této škody. Nebyl tudíž důvod, aby soudy posoudily stěžovatelčin nárok pouze podle zákona č. 58/1969 Sb., aniž by se zabývaly možnou pasivní legitimací státu plynoucí z existence ručitelského závazku, na který stěžovatelka ostatně výslovně upozorňovala.

25. V novém řízení obecné soudy posoudí nárok stěžovatelky i s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 zákona o cenných papírech, ve znění do 30. dubna 2004, a ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb. Pakliže dojdou k závěru, že tento nárok není oprávněný, svůj názor náležitě odůvodní. Pokud bude k posouzení nároku nutno doplnit tvrzení uvedená v žalobě, obecné soudy o tom stěžovatelku poučí. Konečné posouzení oprávněnosti nároku je ovšem plně v rukou obecných soudů.

IV./b Námitky proti výrokům o nákladech řízení

26. Porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv Ústavní soud spatřil také v rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze o nákladech řízení.

27. Žalovanou v řízení před obecnými soudy byla Česká republika - Ministerstvo financí. Jde o jeden z ústředních orgánů státní správy, který má k výkonu právních agend příslušné právní útvary zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl navíc zřízen uvedený úřad, který je povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu.

28. Již ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07, který byl východiskem i pro další judikaturu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 38/56 SbNU 449) ze dne 17. srpna 2009, nález sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) ze dne 24. listopadu 2009 či nález sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449) ze dne 2. 3. 2010], plyne, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt. Pokud tak přesto učiní, pak zpravidla není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

29. Nelze samozřejmě vyloučit, že předmětem sporu může být i právní problematika velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, účelným. Za takové situace však obecné soudy stíhá povinnost závěr o účelnosti nákladů vynaložených státem na zastoupení advokátem řádně odůvodnit, tj. uvést, jaké okolnosti věci výjimečné prolomení Ústavním soudem postulovaného pravidla odůvodňují.

30. V posuzované věci soudy podmínku řádného odůvodnění nesplnily. Nalézací soud se spokojil se strohým a blíže nerozvedeným konstatováním, že právní zastoupení vedlejší účastnice bylo důvodné s ohledem na složitost věci. Nelze však přehlédnout, že veškeré námitky, které vedlejší účastnice ve věci uplatnila (pomineme-li argumentaci týkající se právě účelnosti vynaložených nákladů řízení), se týkaly posouzení, zda lze na daný případ aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., případně zákon č. 58/1969 Sb. Tohoto posouzení by přitom v zásadě měli být schopni i zaměstnanci vedlejší účastnice, neboť o nárocích na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem rozhoduje vedlejší účastnice pravidelně. Pokud zákon počítá s tím, že Ministerstvo financí posuzuje některé nároky fyzických a právnických osob na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, lze zároveň předpokládat, že bude schopno svůj postoj kvalifikovaně hájit také v soudním řízení. Opačný závěr by proto měl být důkladně argumentačně podpořen, přičemž pouhé konstatování obtížnosti věci se s ohledem na okolnosti projednávaného případu dostatečným nejeví. Ve vyjádření vedlejší účastnice k podané žalobě je ostatně konstatováno, že k postavení Střediska cenných papírů a právní povaze jeho úkonů se již dříve vyjádřil Městský soud v Praze i Ústavní soud, na jejichž závěry se ve vyjádření odkazuje. Nad rámec citace rozhodnutí uvedených soudů se vyjádření vedlejší účastnice omezuje na sotva půlstránky právní argumentace. K problematice řešené v části IV./a tohoto nálezu se pak vedlejší účastnice v rámci řízení před obecnými soudy nevyjádřila vůbec. Z podání vedlejší účastnice adresovaných obecným soudům tak ona obtížnost věci, kterou nalézací soud letmo zmiňuje, nevyplývá.

31. Výrok o nákladech řízení řádně neodůvodnil ani soud odvolací. Ten ve svém rozhodnutí odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 986/09 ze dne 17. 7. 2009 a uvedl, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 byl Ústavní soud veden snahou napravit ojedinělý exces, přičemž k takovému excesu nyní nedošlo. Tento názor však neodpovídá výše citované nálezové judikatuře Ústavního soudu, podle níž náklady státu na zastoupení advokátem zpravidla nelze považovat za účelné a která stanovila najisto, že nepřiznání náhrady nákladů řízení státu v takových případech není výjimkou, nýbrž pravidlem. Pakliže odvolací soud i přes námitky stěžovatelky vycházel z opačné premisy - tedy že vedlejší účastnici a priori náleží náhrada jejích nákladů řízení bez ohledu na předmět sporu a bez patřičné relevance okolností konkrétního případu - postupoval v jednoznačném rozporu s citovanými nálezy Ústavního soudu. Na tom nic nemění ani argumentace odvolacího soudu (kterou uplatnila i vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti) poukazující na právo na právní pomoc v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť právo nechat se v řízení před soudy zastupovat advokátem nezaručuje uhrazení nákladů na toto zastoupení, pokud je soud neuzná účelnými.

32. Rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu o nákladech řízení tedy nejsou řádně odůvodněna a nereflektují judikaturu Ústavního soudu, čímž došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

33. V případě, že stěžovatelka nebude ani v novém řízení úspěšná, soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlední bohatou judikaturu Ústavního soudu týkající se náhrady nákladů řízení státu za zastupování advokátem a důkladně posoudí účelnost takto vynaložených nákladů. Ústavní soud nepředjímá, jak by měly obecné soudy o náhradě nákladů rozhodnout, zdůrazňuje však povinnost soudů zohlednit veškeré okolnosti posuzovaného případu a své závěry přesvědčivě odůvodnit.

IV./c Závěr

34. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2010 č. j. 18 C 222/2009-25, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2010 č. j. 30 Co 360/2010-57 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 č. j. 28 Cdo 1105/2011-83 bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a všechna napadená rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. května 2014

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.