I. ÚS 1825/07
I.ÚS 1825/07 ze dne 25. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 4 To 711/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 6 T 122/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 4 To 711/2006, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 6 T 122/2004.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Teplicích, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista a pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi roků, byl - ve vztahu ke stěžovateli - uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen.

Krajský soud znovu shledal stěžovatele vinným tím, že s již odsouzeným J. I. dne 26. 2. 2003 kolem 21,30 hod. v Dubí, okr. Teplice, pod záminkou vzkazu od přítele si vyžádali od poškozené Š. H. otevření vstupních dveří bytu, kterou poté stěžovatel udeřil otevřenou dlaní do obličeje a požadoval po ní vydání peněz a když mu je poškozená odmítla vydat s tím, že žádné nemá a ustoupila do ložnice, stěžovatel ji tam následoval, stále po ní peníze žádal a opětovně ji uhodil, poté místo prohledal a odcizil poškozené 10.000,- Kč na hotovosti, které našel ve skříni, a mobilní telefon zn. Siemens, přičemž I. stál u dveří bytu, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 1994, č. j. 1 T 47/93-80, odsouzen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, z jehož výkonu byl dne 23. 6. 1999 podmíněně propuštěn. Tím spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi roků.

II. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že ačkoli mu bylo usnesení o zahájení trestního stíhání doručeno 9. 4. 2003 (a s ohledem na právní kvalifikaci trestného činu tak byly dány důvody nutné obhajoby), měl obhájce až od 17. 7. 2003, kdy udělil plnou moc Mgr. K. Tento advokát prý nebyl v přípravném řízení vyrozuměn o výslechu spoluobviněného I. Poté, co mu Mgr. K vypověděl plnou moc, mu byl 8. 3. 2005 znovu soudem ustanoven do doby, než stěžovatel udělil plnou moc Mgr. K. 22. 3. 2005, což považuje za nesprávné.

Stěžovatel rovněž namítá, že se žádného násilí vůči poškozené nedopustil a nejednal v úmyslu zmocnit se cizí věci, což je potvrzováno např. výpovědí spoluobviněného I. Protestuje i proti posouzení svého jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Dále tvrdí, že soud prvního stupně neprovedl důkazy k osobě poškozené, k její věrohodnosti a pověsti, a to přesto, že i z její výpovědi vyplývá, že v době spáchání skutku užívala omamné a psychotropní látky a léčila se v centru pro drogově závislé; obdobně tomu bylo zřejmě i u dalších osob, které měly být s poškozenou v bytě. Pokud soud prvního stupně hodnotí výpověď svědka K., pak prý účelově uvádí pouze vybrané části jeho výpovědi z hlavního líčení, a to zvláště, pokud jde o mobilní telefon. I co se týče dalších svědků (svědek A. a svědkyně T.), hodnotil soud jejich výpovědi podle názoru stěžovatele nesprávně. Všechny tyto chyby podle něj vedly k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Proto navrhl, aby byly napadené rozsudky zrušeny.
III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem je nutno z procesního hlediska vyslovit, že pokud se stěžovatel domáhá též zrušení rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 6 T 122/2004, je z výše uvedeného zřejmé, že ke zrušení tohoto rozsudku již došlo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 4 To 711/2006, a tento soud sám znovu ve věci rozhodl. Ústavní stížnost tedy zcela zjevně může směřovat jen do tohoto rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek soudu prvního stupně však byl krajským soudem zrušen jen z formálních důvodů a je proto pochopitelné, že se stěžovatel ve své argumentaci vymezuje vůči řízení jako celku (před oběma obecnými soudy), jelikož těžiště dokazování spočívalo v řízení před okresním soudem. I Ústavní soud proto posoudil průběh celého procesu, vedeného proti stěžovateli, neshledal však, že by v něm došlo k jakémukoli pochybení, které by mohlo zasahovat do stěžovatelových základních práv a svobod. Nicméně, z procesního hlediska je patrno, že nelze zrušit rozsudek již dříve vyšším soudem zrušený; ve vztahu k napadenému rozsudku okresního soudu je tedy třeba ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout (§ 43 odst. 1 písm. e/, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Pokud jde o věc samotnou, Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.

Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za takového stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.

Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména a do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením sám, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší (čl. 83 Ústavy). V tomto směru jde zejména o stěžovatelem uváděné výpovědi výše jmenovaných svědků nebo spoluobviněného.

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel toliko opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání. S těmi se však odvolací soud přehledně a řádným způsobem vypořádal. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním námitkám stěžovatele je nutno především konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu podložen řádnými skutkovými zjištěními.

Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

K námitce nutné obhajoby odvolací soud prohlásil, že je sice skutečností, že po sdělení obvinění obžalovanému pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. doručením usnesení o zahájení trestního stíhání dne 9. 4. 2003 důvod nutné obhajoby vznikl a obžalovaný stěžovatel si zvolil obhájce až o tři měsíce později, kdy udělil plnou moc Mgr. Š. K. Na druhé straně však v tomto mezidobí nebyly prováděny žádné úkony trestního řízení, s výjimkou ohledání místa činu - bytu užívaného poškozenou a ohledání vozidla řízeného obžalovaným, v němž byl nalezen mobilní telefon zn. Siemens. Tyto jediné dva úkony byly však provedeny nejen předtím, než měl obžalovaný v daném řízení obhájce, ale i před zahájením |trestního stíhání a před sdělením obvinění obžalovanému doručením usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť nepochybně je nutno oba tyto úkony považovat za neodkladné ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. V případě nutné obhajoby má sice obžalovaný právo na to, aby měl obhájce od zahájení trestního stíhání, avšak zjištěná časová prodleva, k níž v tomto směru v daném případě došlo, se podle odvolacího soudu nikterak neodrazila na zákonnosti opatřených důkazů a zákonnosti jejich provedení v hlavním líčení. Pokud jde o další námitku, která se týká vypovězení plné moci Mgr. K., kterou mu obžalovaný ke své obhajobě udělil a následného ustanovení Mgr. K. obhájcem obžalovaného soudem, pak ani v tomto postupu nelze podle odvolacího soudu spatřovat porušení zákonných procesních pravidel a práva obžalovaného na obhajobu. Mgr. K. vypověděl obžalovanému plnou moc dne 24. 1. 2005 s tím, že následujících patnáct dnů poté, co obžalovaný tuto výpověď obdrží, bude ještě úkony jeho obhajoby provádět. Důvod výpovědi plné moci, jak je z obsahu tohoto písemně vypracovaného úkonu, zřejmé, byl veskrze ekonomický. Mgr. K. sice v písemném vyhotovení výpovědi plné moci také konstatuje, že mu není obžalovaným poskytována součinnost, ale tato poznámka nemění nic na tom, že nedošlo - a nic nesvědčí o opaku - k narušení důvěry mezi ním a obžalovaným. Kromě toho, že i po výpovědi plné moci obžalovanému stěžovateli vykonával Mgr. K. dále úkony obhajoby po určitou ochrannou dobu, byl bezprostředně poté dne 8. 3. 2005 ustanoven jako obhájce obžalovaného stěžovatele soudem. Na tomto základě obhajoval stěžovatele dalších čtrnáct dnů, do doby, než si týž dne 22. 3. 2005 zvolil nového obhájce udělením plné moci Mgr. L. K. Během této doby byl proveden jediný úkon, kterého byl také Mgr. K. účasten, a to výslech obžalovaného v souvislosti s rozhodnutím o jeho vazbě. Z tohoto důvodu namítané úkony, tedy výpověď plné moci Mgr. K., jeho následné ustanovení soudem a jeho účast při jediném provedeném úkonu, nelze podle odvolacího soudu považovat za skutečnost, která by ve svém důsledku mohla znamenat porušení práva obžalovaného na jeho obhajobu.

K další námitce procesní povahy, týkající se nepřítomnosti jeho obhájce u výslechu tehdy spoluobviněného J. I. v přípravném řízení, odvolací soud uvedl, že tehdejší obhájce stěžovatele Mgr. K. se účastnil nebo měl možnost se účastnit všech úkonů trestního řízení, neboť o všech byl řádně a včas vyrozuměn, s jedinou výjimkou, a to výslechu tehdy spoluobviněného J. I., jemuž byla přítomna pouze obhájkyně tohoto spoluobviněného. Je však skutečností, že při tomto úkonu se nejednalo ani o výslech stěžovatele, klienta Mgr. K., ani o výslechy svědků, nýbrž o výslech spoluobviněného. Zatímco v případě svědeckých výslechů byl obhájce o jejich konání vyrozumíván tak, aby je případně bylo možno v hlavním líčení provést podle ustanovení § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., když podmínkou takového postupu je možnost obhájce (nebo obviněného) zúčastnit se výslechu, není taková podmínka stanovena v případě výslechu spoluobžalovaného (§ 211 odst. 2 tr. ř.). Navíc spoluobžalovaný (nyní již odsouzený) J. I. byl podrobně vyslechnut v hlavním líčení. Vypovídal před soudem velmi detailně a natolik v souladu se svou výpovědí z přípravného řízení, že soud nemusel přistoupit k odstraňování rozporů mezi oběma výpověďmi postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně tak mohl vycházet z podrobné výpovědi obžalovaného J. I., kterou učinil v hlavním líčení.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl k objasnění věci dokazování v potřebném a dostatečném rozsahu, v zásadě vyčerpávajícím způsobem, a do určité míry i nad rámec potřebný ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ani stěžovatel, s výjimkou požadovaných důkazů listinných k osobě poškozené, nenamítal neúplnost dokazování; soudu prvního stupně především vytýkal, že nesprávně zhodnotil provedené důkazy, pokud neuvěřil jeho verzi a jeho obhajobě, která byla podle něj podporována výpovědí již odsouzeného J. I. a že naopak uvěřil poškozené H. Podle odvolacího soudu nelze akceptovat ani tvrzení, že tato svědkyně je nevěrohodná jen proto, že v minulosti fetovala, že mohla být v době činu pod vlivem drog a že touto skutečností je obsah jejího svědectví ovlivněn. Samotné chování poškozené a řada údajů, které uvádí jak k trestné činnosti, tak i k vlastní osobě, z nichž některé osobní údaje rozhodně nejsou v její prospěch, svědčí podle soudu o tom, že vypovídala objektivně, což podporuje její věrohodnost. Výpověď poškozené přitom není jediným a osamoceným důkazem, neboť je podporována i výpovědí svědků A. a T. D. A. jako přímý svědek potvrdil fyzické napadení poškozené, které sledoval; ostatně ani stěžovatel nepopřel fyzické napadení poškozené v jí užívaném bytě, kam bez jejího souhlasu neoprávněně vnikl. Fyzické napadení nepřímo potvrdila i svědkyně A. T. Verze poškozené pak není v rozporu ani s výpovědí svědka K., kterého se obžalovaný dovolává, a jenž připustil, že mobilní telefon mohl být ve vozidle již předtím, než jej obžalovanému půjčil. Výpověď tohoto svědka, který tvrzení obžalovaného v tomto směru nepotvrdil ani nevyloučil, nelze podle odvolacího soudu pokládat za důkaz, jenž by podporoval obhajobu a vyvracel verzi poškozené. Nelze se - podle názoru tohoto soudu - ztotožnit ani s námitkou, že obhajoba obžalovaného je podporována výpovědí již odsouzeného J. I.; při hodnocení věrohodnosti výpovědi odsouzeného I. nelze prý totiž mj. opominout, že ji neučinil v postavení svědka, v jehož případě je křivá výpověď přísně sankcionována, nýbrž v postavení obžalovaného, který se může hájit způsobem, jaký uzná za vhodný.

K námitce směřující proti posouzení stěžovatelova jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy pak - podle přesvědčení Ústavního soudu - nezbývá než rovněž poukázat na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle kterého není pochybnosti o tom, že obžalovaný se činu dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 1994, č. j. 1 T 47/93-80, za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a že tak znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový trestný čin potrestán. Tato skutečnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, z jehož spáchání byl obžalovaný napadeným rozsudkem uznán vinným. Není přitom podle odvolacího soudu rozhodující, že předchozí zvlášť závažný trestný čin spáchal stěžovatel už v roce 1993; podstatné je, kdy byl za tento trestný čin potrestán. Uváží-li se, že z předchozího výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn 23. 6. 1999 a že se tak do čtyř let dopustil znovu stejného zvlášť závažného trestného činu, pak po posouzení všech uvedených skutečností i odvolací soud akceptoval závěr, že znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplnil obžalovaný svým jednáním nejen po stránce formální, nýbrž i po stránce materiální.

S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze znovu jen připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem krajského soudu k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Proto byla ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Teplicích odmítnuta jako nepřípustná (viz výše) a proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2009

František Duchoň v.r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.