I. ÚS 1823/13
I.ÚS 1823/13 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Magdaleny Jiříkové, zastoupené JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 15, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012-20, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, č. j. 44 A 71/2011-50, za účasti Městského úřadu Říčany - stavební úřad, se sídlem Melantrichova 2000, 251 01 Říčany, a Ing. Jiřího Jiříka, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených zejména v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v záhlaví označená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že oba v záhlaví uvedené soudy se ve svých napadených rozhodnutích dopustily nepřípustně extensivního výkladu zákona, a to k tíži účastníka řízení, když naopak prioritu má mít jeho ochrana před excesem vrchnostenského výkonu veřejné správy. Konkrétně tyto soudy podle stěžovatelky pochybily, pokud považovaly její žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu za podanou až po uplynutí lhůty pro podání této žaloby ve smyslu § 80 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením odmítl jako opožděnou žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala ochrany proti nečinnosti Městského úřadu Říčany jako stavebního úřadu, jež měla spočívat v tom, že tento správní orgán nerozhodl o žádosti stěžovatelky o vydání rozhodnutí o umístění stavby a o stavebním povolení, která byla tomuto správnímu orgánu podána dne 19. 10. 2009. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení připomněl, že podle § 80 odst. 1 soudního řádu správního lze žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem vůči žalobci učiněn poslední úkon, přičemž podle § 80 odst. 2 soudního řádu správního zmeškání této lhůty nelze prominout. Podle krajského soudu se tedy pro určení lhůty, k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v posuzované věci uplatní § 71 odst. 3 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého zákonem stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí správního orgánu v dané věci uplynula po 60 dnech od podání žádosti, tj. dne 18. 12. 2009. Krajský soud dále konstatoval, že pokud Městský úřad Říčany přerušoval předmětné řízení až po uplynutí uvedené lhůty pro vydání svého rozhodnutí, nemůže již tato skutečnost mít vliv na běh lhůty pro podání nečinnostní žaloby. Krajský soud tak napadeným usnesením dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v posuzované věci uplynula již dne 18. 12. 2010, žaloba byla ovšem podána až dne 15. 7. 2011, a je tedy opožděná.

Jako nedůvodná byla posouzena kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala a kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž navrhuje zrušení § 80 odst. 2 soudního řádu správního, kterým se stanoví, že zmeškání lhůty k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 80 odst. 1 soudního řádu správního, nelze prominout (dále jen "napadené ustanovení"). Stěžovatelka má za to, že nepominutelnost lhůty k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, zakotvená v napadeném ustanovení, brání účastníkům řízení před orgány veřejné moci, konkrétně pak i stěžovatelce jako účastnici řízení, která je předmětem ústavní stížnosti, v uplatnění práva vyplývajícího z článku 6 Úmluvy.
II. Meritum ústavní stížnosti představuje otázka dodržení lhůty stanovené v ustanovení § 80 odst. 1 soudního řádu správního pro podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu, kdy oba obecné soudy shledaly, že předmětná žaloba byla podána opožděně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím vytýká chybnou aplikaci § 80 odst. 1 a násl. soudního řádu správního a snáší argumenty na podporu svých tvrzení odůvodňujících včasnost její žaloby. Zejména pak podle názoru stěžovatelky, na rozdíl od právního názoru, k jakému dospěly v napadených rozhodnutích oba obecné soudy, mělo přerušení řízení před správním orgánem, ke kterému došlo poté, co již uplynula lhůta k vydání rozhodnutí, vliv na běh lhůty k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, však v projednávané věci nenastala.

Dle § 80 odst. 1 soudního řádu správního lze podat žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. Ve věci stěžovatelky je to ustanovení § 71 odst. 3 písm. a) správního řádu, které Městskému úřadu Říčany stanovilo lhůtu pro vydání rozhodnutí v délce 60 dnů od podání žádosti.

Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgán oznámil přerušení řízení až po uplynutí této pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí, nemohlo mít takové přerušení vliv na její běh. Ústavní soud se přitom ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že opačný výklad by ve svém důsledku znamenal zásah do právní jistoty účastníka správního řízení, neboť by mohl účastníkovi přivodit překvapivou situaci, kdy teprve následně, po přerušení správního řízení, k němuž by došlo již po uplynutí lhůty pro vydání správního rozhodnutí, a tedy již za běhu lhůty pro podání nečinnostní žaloby, by došlo k jakémusi "obnovení" pořádkové lhůty, která by podle tohoto výkladu teprve začala běžet po skončení přerušení správního řízení, což by mohlo vést k závěru, že nečinnostní žaloba případně již řádně podaná před přerušením správního řízení, má být nyní hodnocena jako předčasná.

Stran námitky stěžovatelky, že byla v řízení před správním orgánem donucena podat samostatnou žádost o stavební povolení, kterou následně správní orgán spojil s již probíhajícím řízením a tím přesunul běh lhůty pro vydání rozhodnutí k této samostatné žádosti, lze uspokojivě odkázat na odůvodnění Nejvyššího správního soudu, ve kterém tento soud dospěl k závěru, že je-li z obsahu podání zjevné, že jím účastník žádá o vydání územního rozhodnutí či o stavební povolení, je třeba ho za takovou žádost považovat, byť není podána na stanoveném formuláři; jedná se totiž o žádost sice vadnou, ale přesto způsobilou zahájit správní řízení.

Ústavní soud má tedy za to, že výklad a aplikace ustanovení § 80 odst. 1 soudního řádu správního byly provedeny oběma obecnými soudy v odůvodnění napadeného rozhodnutí v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Postup obecných soudů, které měly žalobu stěžovatelky za podanou po uplynutí zákonné lhůty, dle Ústavního soudu tedy nikterak nevybočuje z mezí ústavnosti.

Ústavní soud tak uzavírá, že způsob aplikace příslušných ustanovení a jejich interpretaci obecnými soudy v napadených rozhodnutích považuje za ústavně konformní a aniž by zpochybňoval existenci neodůvodněných průtahů v daném řízení před správním orgánem, důvod pro svůj zásah z toho důvodu, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatelky, neshledal. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Proto tuto část ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Pokud jde o návrh na zrušení napadeného ustanovení soudního řádu správního, Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.