I. ÚS 1819/17
I.ÚS 1819/17 ze dne 19. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti R. M., zastoupeného Mgr. Renatou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Špitálská 11, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 93/2017-689 ze dne 15. března 2017, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) M. M., 2) nezl. D. M. a 3) nezl. R. M., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Vedlejší účastnice 1) se v řízení před Okresním soudem v Mělníku mimo jiné domáhala zrušení povinnosti složit zálohu na výživné splatné v budoucnu, která jí byla uložena Okresním soudem v Přerově ve prospěch vedlejších účastníků 2) a 3). Okresní soud v Mělníku návrh zamítl s tím, že vedlejší účastnice 1) chtěla zálohu původně složit po prodeji nemovitých věcí. K prodeji ovšem nedošlo a záloha složena nebyla. Vedlejší účastnice 1) sice zaplatila část dlužného výživného pod vlivem trestního stíhání, jinak je hradí nedostatečně a ani exekučně strhávaná částka nestačí k jeho plnému placení. Nemovité věci jsou předlužené, z jejich případného prodeje vedlejší účastnice nic mít nebude. Její finanční situace tak neodůvodňuje zrušení povinnosti složit zálohu, naopak pro případ exekuce nemovitých věcí bude záloha složena jako přednostní pohledávka.

2. Krajský soud toto rozhodnutí změnil tak, že povinnost složit zálohu na výživné zrušil. Zdůraznil, že na nemovité věci ve vlastnictví vedlejší účastnice 1) je nařízena exekuce k upokojení pohledávky vedlejších účastníků 2) a 3) na výživném. K uložení povinnosti složit zálohu došlo za situace, kdy vedlejší účastnice 1) byla vazebně stíhána a bez prostředků k hrazení výživného. V době rozhodování již nízký pravidelný příjem měla a výživné je hrazeno exekučně právě z nemovitých věcí, jejichž prodej měl původně sloužit k získání prostředků na zálohu na výživném. To lze považovat za podstatnou změnu poměrů, která odůvodňuje změnu rozhodnutí.

3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a práva vedlejších účastníků 2) a 3) na výživu a péči rodičů v době, kdy nejsou sami schopni se živit. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že závěry krajského soudu nevyplývají z provedeného dokazování a že jde o nesprávné posouzení podmínek pro zrušení povinnosti složit zálohu na výživném. Není pravda, že by vedlejší účastnice 1) pravidelně hradila výživné prostřednictvím exekučních srážek, neboť ty probíhají k uspokojení dlužného výživného z předchozích období. Exekučně zatížené nemovité věci se vedlejší účastnice také snaží prodat způsobem, kterým by se vyhnula zaplacení zálohy. Změna v poměrech tak neměla vliv na plnění vyživovací povinnosti. Ve věci mělo být též hodnoceno, zda změna poměrů povede k řádnému plnění vyživovací povinnosti. V předložené věci změna poměrů k takovému závěru nevede. Výživné mělo být zajištěno zálohou uhrazenou z prodeje nemovitých věcí, zrušením povinnosti složit zálohu tato jediná možnost úhrady výživného pominula.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Stěžovatel v posuzované věci předložil argumentaci zpochybňující správnost závěrů krajského soudu při výkladu § 918 občanského zákoníku z roku 2012 a § 475 zákona o zvláštních řízeních soudních. Ústavní soud je však soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv prosté zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Pro jeho rozhodování jsou proto významná především kvalifikovaná pochybení při posuzování ústavně zaručených práv a svobod jednotlivců. Ústavní soud není oprávněn vykládat podústavní právo na úkor Nejvyššího soudu, který je ex constitutione vrcholným soudem pro civilní soudnictví (čl. 92 Ústavy), což platí i v případech, kdy je sjednocovací činnost Nejvyššího soudu v této otázce omezena [srov. však nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07 ze dne 6. 2. 2008 (N 32/48 SbNU 415)]. Absenci dovolání k Nejvyššímu soudu tudíž zásadně nelze nahrazovat ústavní stížností.

6. Samotné námitky vůči nesprávnosti napadeného rozhodnutí z hlediska hodnocení možnosti uložit a následně zrušit povinnost složit zálohu na výživné pro rozhodování v řízení o ústavní stížnosti významné nejsou. Prostý nesprávný výklad nevede k porušení ústavně zaručených práv a svobod, a to ani k porušení práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Procesní záruky čl. 36 odst. 1 Listiny slouží především k ochraně samotných hmotných subjektivních práv, nikoliv procesu jako takového [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Napadené rozhodnutí srozumitelným a logickým způsobem vysvětlilo výrok rušící povinnost složit zálohu na výživné, nejde tak o ústavně významný exces v podobě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován.

7. Jedinou konkrétní ústavně významnou námitkou je tvrzení, že závěry krajského soudu nemají oporu v provedeném dokazování, neboť exekučními srážkami není hrazeno aktuálně splatné výživné, jak soud uvedl, ale výživné z předchozích období. I kdyby napadené rozhodnutí touto vadou trpělo, Ústavní soud ji nepovažuje za ústavně významnou natolik, že by v předložené věci mohla odůvodnit kasaci napadeného rozhodnutí.

8. K procesní stránce řízení o ústavní stížnosti lze jen stručně uvést, že se stěžovatel svým jménem domáhal ochrany práva na výživné, které svědčí vedlejším účastníkům 2) a 3) a nikoliv jemu. Přes tuto skutečnost Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v senátu, neboť tak v procesně obdobné situaci učinil již dříve (srov. již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1181/07).

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.