I. ÚS 1819/12
I.ÚS 1819/12 ze dne 26. 6. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 18, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2012 č. j. 71 Co 242/2011-202, a to "v rozsahu, kterým byl potvrzen rozsudek prvého stupně (Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 5. 2011 č. j. 17 C 181/2009-121) i ve výroku o náhradě nákladů řízení a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, kterým prý došlo k porušení jejích základních práv a svobod, garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Stěžovatelka nedala Ústavnímu soudu na vědomí, že současně s ústavní stížností podala proti v záhlaví citovanému (a napadenému) rozsudku Krajského soudu v Ostravě i dovolání. To zjistil Ústavní soud až z informace Okresního soudu v Opavě a ze spisu Okresního soudu v Opavě 17 C 181/2009 (č. l. 212 a násl.).

O tomto dovolání nebylo v době vydání tohoto usnesení Ústavního soudu Nejvyšším soudem rozhodnuto, neboť spis nebyl dosud Nejvyššímu soudu k projednání a rozhodnutí o dovolání zaslán.

Jak plyne z poučení napadeného rozsudku odvolacího soudu, z relevantní právní úpravy i z obsahu dovolání stěžovatelky, přípustnost podaného dovolání závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy že jde o dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, která se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje; jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v projednávaném případě v úvahu.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatní mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podá-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v novelizovaném znění; dle něho platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli zůstává v takovém případě zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné (z důvodů závisejících na jeho uvážení), nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost. Výše uvedené platí přirozeně za předpokladu, že bylo dovolání stěžovatelem uplatněno řádně.

V dané věci stěžovatelka podala dovolání prakticky souběžně s ústavní stížností. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o řádně podaném dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Ostatně, i z pouhé skutečnosti, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že napadené rozhodnutí obecného soudů lze reparovat v rámci řízení dovolacího. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak Ústavní soud řízení přerušil a rozhodl se vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; k tomu však, jak je popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, protože pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky řízení dovolacího. Podmínkou je pouze to, aby byl mimořádný opravný prostředek uplatněn řádně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", a je proto zcela na stěžovateli, jaké procesní prostředky, i s ohledem na další možné procesní dopady, k ochraně svých práv zvolí.

Je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Na uvedeném nic nemění to, že zatímco v dovolání stěžovatelka brojí proti celému napadenému rozhodnutí, ústavní stížností se vymezuje toliko proti nákladovým výrokům. Totiž, pokud by Nejvyšší soud stěžovatelce vyhověl, nelze a priori vyloučit, že by jí posléze mohlo být vyhověno i v nyní napadnutých výrocích nákladových.

Za tohoto stavu soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2012

Vojen Güttler soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.