I. ÚS 1807/13
I.ÚS 1807/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora se sídlem Evropská 663/132, 160 00 Praha 6, zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu jako soudu kárného ze dne 8. 4. 2013, č. j. 15 Kse 5/2012-195, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Včas podanou ústavní stížností napadá stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jako soudu kárného), a to co do jeho výroků části I., s tvrzením o porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a na účinné opravné prostředky ve smyslu ustanovení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, byl jím kárně obviněný stěžovatel dne 8. 4. 2013 kárným soudem v řízení o kárné žalobě podané ministrem spravedlnosti uznán vinným kárnými proviněními podle § 116 odst. 2 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") a podle § 116 odst. 6 písm. a) téhož zákona mu kárný soud uložil napomenutí (výroky v části I.). Dále napadeným rozhodnutím kárný soud stěžovatele zprostil kárné žaloby ministra spravedlnosti specifikované v části II. výroku a ve zbytku kárné žaloby ministra spravedlnosti kárný soud kárné řízení proti stěžovateli, podle § 14 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů a § 121 odst. 1 exekučního řádu, zastavil (výroky v části III.).

II. Proti tomuto rozhodnutí kárného senátu směřuje ústavní stížnost, v jejímž odůvodnění, zdůrazňujícím povahu kárného řízení, stanoveného zákonem o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, jako řízení trestního, neboť má zřetelné rysy trestního postihu, stěžovatel namítá, že dokazování v předmětném kárném řízení nebylo řádně skončeno, neboť nebylo vydáno usnesení o skončení dokazování a strany byly rovnou vyzvány k přednesu závěrečných řečí. Stěžovatel přitom v kárném řízení navrhoval k předmětnému skutku, specifikovanému ve výroku části I. napadeného rozhodnutí, vyslechnout předsedu Městského soudu v Praze, předsedkyni Krajského soudu v Praze a předsedy obecných soudů v Praze, aby těmito výslechy svědků prokázal svůj správný postup ve věci žalovaného skutku popsaného ve výroku části I. napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítá nedostatek relevantního zdůvodnění a řádného vypořádání se s jeho námitkou stran přiměřenosti lhůty 6 měsíců k odstranění vad v návrhu na nařízení exekuce, specifikovaný ve výroku v části I. napadeného rozhodnutí, kterým jej Nejvyšší správní soud uznal vinným tím, že nepostupoval v řízení rychle a účelně, aniž napadené rozhodnutí obsahuje dostatek důvodů a úvah o závěru stupně závažnosti žalovaného skutku, jakožto kárného provinění.

Právo stěžovatele na spravedlivý proces a účinné opravné prostředky mělo být dle názoru stěžovatele porušeno tím, že dle ustanovení § 21 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů mu nebylo umožněno podat proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odvolání, pročež s ústavní stížností spojil návrh na zrušení tohoto ustanovení. Stěžovatel uvedl, že jednostupňový proces kárného řízení ve věcech exekutorů, které má výrazný sankční charakter, je v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy a s právem na řádné opravné prostředky dle článku 13 Úmluvy.
III. Ústavní soud si k posouzení námitky stěžovatele o tom, že dokazování v předmětném kárném řízení nebylo řádně ukončeno, vyžádal spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 15 Kse 5/2012. Z protokolu o jednání kárného soudu, obsaženém v tomto spisu, zjistil, že předsedkyně kárného senátu před zahájením dokazování sdělila důvody, pro které kárný soud zamítl návrh stěžovatele na provedení dokazování výpověďmi jím navržených svědků (č. l. 187). Po provedeném dokazování předsedkyně senátu vyzvala obě procesní strany, zda ještě něco mají k některému z projednávaných skutků a následně položila dotaz soudcům kárného senátu, zda mají otázku. Poté po takto ukončeném dokazování bylo přistoupeno k závěrečným řečem (č. l. 190).

Ústavní soud především předesílá, že jeho úkolem není korekce v tomto případě kárného řízení před kárným senátem Nejvyššího správního soudu na úrovni jednoduchého práva. Svou kasační pravomoc Ústavní soud neužívá k tomu, aby již pravomocně skončené kárné řízení perfekcionisticky vylepšoval, případně aby svými zásahy "trestal" soud za porušení procesních přepisů. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je zde rozhodující spravedlnost kárného řízení jako celku (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 191/05, č. 161, sv. 42 Sb. nálezů a usnesení, str. 327, případně též nález sp. zn. III. ÚS 256/01, č. 37, sv. 25 SbNU., str. 287).

Ústavní soud připomíná, že kárné řízení není totéž co řízení trestní; ustanovení trestního řádu se použijí pouze přiměřeně, což znamená, že se použijí s přihlédnutím ke smyslu a podstatě kárného řízení.

Pro posouzení spravedlnosti posuzovaného kárného řízení má stěžejní význam to, co se ve skutečnosti prokazatelně v daném řízení odehrálo. V kárné věci stěžovatele nemá Ústavní soud na základě shromážděného spisového materiálu, včetně zvukového záznamu z jednání, pochybnosti o tom, že kárný soud v posuzované věci dospěl k závěru, že byly provedeny všechny potřebné důkazy, přičemž návrh stěžovatele na provedení dalších důkazů kárný soud s odůvodněním zamítl a ještě před tím, než přešel k závěrečným řečem, nechal prostor pro vyjádření stěžovateli, resp. jeho obhájci, zda není dalších důkazních návrhů a rozhodl o ukončení dokazování (č. l. 190 spisu). Rovněž v odůvodnění písemného vyhotovení kárný soud vyložil důvody, proč řízení nebylo doplňováno dalšími svědeckými výpověďmi, které stěžovatel navrhoval. Z těchto uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným jednáním před kárným soudem nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.

Stěžovatel dále spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces především ve dvou skutečnostech. Jednak považoval závěr Nejvyššího správního soudu, že v exekučním řízení došlo jeho vinou k neodůvodněným a nepřiměřeným průtahům, za nedostatečně odůvodněný a dále brojil proti samotné zákonné úpravě, jež mu nedovolila podat proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odvolání.

Pokud jde o námitku první, Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí je odůvodněno řádně a v souladu s ústavními garancemi práva na spravedlivý proces, a to jak obecně, tak i konkrétně ve vztahu ke stěžovatelem vytýkaným skutečnostem. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, ve vztahu k jakým postupům a proč bylo lze dospět k závěru o nedůvodných průtazích zaviněných stěžovatelem (srov. napadené rozhodnutí č. l. 200) a proti jeho závěrům nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních námitek. S ohledem na uvedené může Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí - maje za nadbytečné jeho obsah reprodukovat - ve zbytku odkázat.

K těm důvodům ústavní stížnosti poukazujícím na nemožnost domáhat se přezkumu rozhodnutí vydaného v kárném řízení odkazuje Ústavní soud na odůvodnění svého plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), kterým je senát tuto věc posuzující vázán, jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění zákona č. 314/2008 Sb., v němž Ústavní soud, z důvodů, jež tam rozvedl, dospěl k závěru, že právní úprava, která kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení § 21 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů pak jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.