I. ÚS 1806/17
I.ÚS 1806/17 ze dne 28. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., Vazební věznice P. O. BOX 5, Praha 4-Pankrác, zastoupeného Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 6 Tdo 109/2017-48, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2016 sp. zn. 10 To 62/2016 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2016 č. j. 2 T 17/2015-703, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2016 č. j. 2 T 17/2015-703 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve fázi přípravy dle ust. § 20 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let.

2. Trestná činnost stěžovatele spočívala zejména v tom, že poté, co v jeho bydlišti proběhla soudem nařízená exekuce na majetek jeho manželky N. S. k uspokojení pohledávky ve výši 2 975 000 Kč se smluvní pokutou 0,5% za každý započatý den prodlení od 1. 1. 2012 do zaplacení ve prospěch poškozeného R. Müllera, začal plánovat, že se zmocní poškozeného za účelem podpisu listiny, která by potvrzovala, že tento nemá vůči manželce stěžovatele žádnou pohledávku nebo listiny, která by potvrzovala, že poškozený převádí tuto pohledávku na švagra stěžovatele. Požadoval přitom po P. Krejcarovi aby zajistil pět osob, které by to za úplatu provedly a aby byl poškozený odvezen na neustanovené místo a zde držen nejméně po dobu 15 dnů. Za tím účelem ukázal P. Krejcaroví bydliště poškozeného a dále ho upozornil, že poškozený chová psy, které bude třeba zneškodnit a proto zakoupil dne 4. 2. 2015 v obchodě Tesco v Klatovech špekáčky, které naplnil směsí mletého masa a látkou xylazin, která má sedativní vlastnosti a tyto předal P. Krejcarovi, aby byly předhozeny psům.

3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2016 sp. zn. 10 To 62/2016 zamítl odvolání stěžovatele a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 6 Tdo 109/2017-48 odmítl i stěžovatelovo dovolání.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jej soud prvého stupně odsoudil za skutek, který nelze subsumovat pod skutkovou podstatu uvedenou v ust. § 170 odst. 3 ve fázi přípravy dle ust. § 20 odst. 1 trestního zákoníku, neboť skutkový stav, který byl před soudem prvého stupně zjištěn (výše uvedené jednání stěžovatele) prý nenaplňuje zákonné znaky přípravy k trestnému činu. Krajský soud v Plzni tak odsoudil stěžovatele v rozporu s čl. 39 Listiny za jednání, které není trestným činem. Odvolací soud přes námitky stěžovatele vady odsuzujícího rozsudku nezhojil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, ač pro takové rozhodnutí prý neměl zákonný podklad. Stěžovatel konstatoval, že při posouzení objektivní stránky trestného činu, zejména pak jejího obligatorního znaku - příčinné souvislosti, je nutné důkladně odlišit samotné pojetí myšlenky pachatele a skutečný projev pachatele spáchat trestný čin v konkrétních krocích. Pojetí myšlenky trestním právem postihovat nelze. Dále uvedl, že závěr soudu o jeho úmyslu získat prospěch velkého rozsahu byl vyvozen pouze z veřejně (před další osobou) vysloveného záměru stěžovatele.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Pochybení takového charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal.

7. V daném případě se rozhodující soudy celou věcí velmi podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění i jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele při posuzování viny a trestu. Důkazy, provedené v trestním řízení, umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr o jeho vině.

8. Obhajobě stěžovatele, že chtěl pouze zachránit svědkyni K. Krejcarovou, která by mu potvrdila neexistenci pohledávky, uplatněné v exekučním řízení, soud prvního stupně neuvěřil, stejně jako další ve věci rozhodující soudy. Stejně tak nevěrohodnou se jevila stěžovatelova teorie o fiktivnosti předmětné pohledávky, která měla vzniknout kvůli údajnému vrácení daru jeho sestře. Jeho obhajoba byla vyvrácena přímými důkazy, výpovědí svědků a zvukovými záznamy, které pořídil svědek P. Krejcar i záznamem z policejního sledování. Stěžovatel zde hovořil dokonce o tom, že by R. Müllera po podpisu listin, potvrzujících splacení jeho závazku, nadopoval prášky a odvezl do lesa, kde by ho nechal zemřít; zvažoval také jeho utopení nebo spálení. Mluvil o tom, jak má být Müller za účasti pěti najatých osob chycen, držen na neznámém místě a že mají být otráveni jeho psi. K tomu stěžovatel pořídil uzeniny, do kterých vložil látku se sedativními a analgetickými účinky.

9. Hlavními námitkami stěžovatele je, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky přípravy k trestnému činu, že bylo namístě odlišit samotné pojetí myšlenky a skutečný projev spáchat trestný čin v konkrétních krocích (cogitationis poenam nemo patitur) a také že závěr soudu o jeho úmyslu získat prospěch velkého rozsahu byl vyvozen pouze z veřejně vysloveného záměru stěžovatele. Jak ale případně uvedl soud prvního stupně, byl to stěžovatel, kdo vše vymyslel, kdo vznášel konkrétní požadavky vůči svědkovi P. Krejcarovi, označil mu bydliště poškozeného Müllera, sděloval mu údaje o přístupové cestě, uváděl způsob, jakým mělo dojít ke zmocnění se poškozeného a jeho únosu. Z provedených důkazů bylo zřejmé, že stěžovatel svůj úmysl neustále rozvíjel a směřoval vše k tomu, aby jeho plán měl úspěch. Odvolací soud doplnil, že ze strany stěžovatele zjevně nešlo o jakési nevinné, trestně nepostižitelné "hloupé řeči", jak tento celou věc bagatelizoval, ale o záležitost plánovanou, a to do podrobných technických a praktických detailů. Že nešlo o hypotetický záměr, ale o jednání směřující k bezprostřednímu vykonání plánu, o tom svědčí právě existence otrávených špekáčků, tedy věci s omezenou trvanlivostí, které stěžovatel připravil. V odvolací argumentaci, stejně jako nyní v ústavní stížnosti, je přitom toto jednání účelově vytrhováno z celého kontextu případu. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že jednání stěžovatele nepochybně překročilo podstatným způsobem pouhý projev myšlenky a nabylo již takové formy, která umožnila učinit závěr o trestné činnosti. V případě skutku kvalifikovaného jako příprava je dostačujícím zjištěním, že pachatel svým úmyslným jednáním ke spáchání takového činu směřoval. Bylo prokázáno, že únos poškozeného měl být realizován za účelem vynuceného získání jeho podpisu na listině, která by deklarovala splacení předmětné pohledávky a odvrácení exekuce, tedy stěžovatel zjevně jednal v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu.

10. Jak plyne z výše uvedeného, jednání stěžovatele nepochybně bylo zvlášť závažným zločinem zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve fázi přípravy dle § 20 odst. 1 tr. zákoníku a v právní kvalifikaci tedy soudy nijak nepochybily. Žádné vady neshledal Ústavní soud ani v úvaze o trestu, když soud prvního stupně dokonce využil moderační ustanovení, umožňující trest snížit pod dolní hranici trestní sazby. Vrchní soud zde pouze doplnil, že ponechává stranou stěžovatelova slova o likvidaci poškozeného Müllera, neboť je vázán zásadou zákazu reformatio in peius a proto nepřichází v úvahu případné zpřísnění právní kvalifikace.

11. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

12. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.