I. ÚS 1806/13
I.ÚS 1806/13 ze dne 12. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Gabriely Parajové, zastoupené JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, AK se sídlem Pekárenská 12, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 25 Cdo 1368/2012-131, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2012 č. j. 21 Co 139/2010-95 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28. 7. 2009 č. j. 14 C 174/2009-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení částky 190 000 Kč s příslušenstvím.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 14 C 174/2009, vyplynulo, že k návrhu obchodní společnosti F-REALITY, s. r. o., soud vydal platební rozkaz, kterým zavázal žalovanou stěžovatelku povinností zaplatit žalobkyni žalovanou částku. Po podání odporu soud vyzval stěžovatelku, aby se k věci písemně vyjádřila a pokud dluh vůči žalobkyni neuzná, aby vylíčila rozhodující skutečnosti, na kterých staví svoji obranu, a označila listinné důkazy k prokázání svých tvrzení; stěžovatelka byla rovněž poučena o podmínkách, za kterých lze mít za to, že nárok uplatněný proti ní žalobou uznává. Po uplynutí soudem stanovené lhůty rozhodl rozsudkem pro uznání, kterým vyhověl žalobě a zavázal stěžovatelku povinností zaplatit žalobkyni žalovanou částku s vyčísleným úrokem z prodlení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 55 438 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. K odvolacím námitkám uvedl, že z obsahu stěžovatelčina podání ze dne 13. 6. 2009 (doručeného soudu dne 15. 6. 2009) vyplynulo, že uplatněný nárok neuznává, avšak její další tvrzení byla zcela obecná. Podle odvolacího soudu lze pod obecný odkaz na "právní skutečnosti, které měly nastat po uzavření smlouvy s žalovanou" a obecné tvrzení o "zjištění podstatných nedostatků při uzavírání a realizaci právních vztahů mezi účastníky" subsumovat jakoukoliv právní skutečnost nastalou v daném časovém úseku či jakýkoliv skutkový děj. Dovolání stěžovatelky opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s konstatováním, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem standardní soudní praxe a odpovídá příslušným zákonným ustanovením.

V ústavní stížnosti stěžovatelka oponovala právním závěrům obecných soudů, setrvala na tvrzení, že se k výzvě Okresního soudu ve Znojmě dostatečně vyjádřila a jasně projevila, že nárok žalobkyně neuznala, a proto soud nemohl dovodit fikci uznání nároku uplatněného žalobou. Argumentovala též, že pokud její vyjádření nebylo dostatečné, mohl ji soud vyzvat k doplnění postupem podle § 43 o. s. ř., k podmínkám pro vydání rozsudku pro uznání poukázala i na nález sp. zn. III. ÚS 454/04 ze dne 30. 3. 2006 (N 75/40 SbNU 755).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Podstata ústavně právní argumentace stěžovatelky je založena na jejím tvrzení o nenaplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání dle ustanovení § 153a o. s. ř. Ústavní soud ověřil, že Okresní soud ve Znojmě i Krajský soud v Brně věc posoudily z hlediska všech zákonných podmínek, při jejichž splnění bylo možné rozhodnout rozsudkem pro uznání, uvedly, kterými ustanoveními občanského soudního řádu se při svém rozhodování řídily, a svoje rozhodnutí náležitě odůvodnily. Jejich závěry nelze označit za nepředvídatelné, resp. nesouladné s ustálenými závěry soudní praxe, či za výraz interpretační svévole (libovůle), jemuž by chybělo smysluplné odůvodnění.

V situaci, kdy se námitky obsažené v ústavní stížnosti obsahově identifikovaly s těmi, které stěžovatelka vznesla již v odvolání, Ústavní soud též přezkoumal, zda se s nimi odvolací soud náležitým způsobem vypořádal. Zjistil, že Krajský soud v Brně srozumitelně a podrobně vyložil, proč podání stěžovatelky nebylo možné považovat za kvalifikované vyjádření ve smyslu § 114b o. s. ř. a obecná tvrzení nemohla být považována za relevantní obranu stěžovatelky, a při prověřování existence všech zákonných podmínek nutných pro možnost rozhodnout věc rozsudkem pro uznání potvrdil, že se Okresní soud ve Znojmě důsledně pohyboval v zákonném rámci a respektoval zákonem stanovené podmínky výzvy podle § 114b o. s. ř. Ústavní soud rozhodnutí odvolacího soudu akceptoval; shodně učinil i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť ve způsobu posouzení (ne)přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nenalezl nic, co by dovolacímu soudu vytknul.

K odkazu stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 454/04 označující za ústavně nekonformní postup obecného soudu, který rozhodl rozsudkem pro uznání, přestože o existenci nezpochybnitelného projevu vůle o uznání nároku byly důvodné pochybnosti, Ústavní soud konstatuje, že nosné rozhodovací důvody na projednávanou věc přímo (ve smyslu přímé závaznosti nálezové judikatury) nedopadají, neboť Okresní soud ve Znojmě neměl o existenci projevu vůle stěžovatelky žádné pochybnosti.

Ústavní soud tak uzavírá, že oproti očekávání stěžovatelky neshledal žádný důvod ke svému zásahu ve formě kasačního nálezu a jen na doplnění poznamenává, že pro stěžovatelku nepříznivý výsledek řízení nehodnotí jako protiústavní zásah do jejích ústavně zaručených práv, nýbrž jako důsledek její nedostatečné procesní "opatrnosti" při střežení práv.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. září 2013

Ludvík David, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.