I. ÚS 1803/13
I.ÚS 1803/13 ze dne 26. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Wolfganga Löffelmanna, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Broumem, advokátem se sídlem Lázeňská 15, 405 01 Děčín II, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2013, č. j. 9 Co 1458/2012-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6. odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je toho názoru, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces, resp. právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovateli, jakožto žalobci, nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Podstatou prvostupňového řízení byla žaloba stěžovatele na zaplacení částky 50 000,- Kč s příslušenstvím, která představovala nevrácenou část půjčky, jež poskytl žalované. Soud prvního stupně tuto žalobu zamítl.

II. Poté, co odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, podává stěžovatel, jakožto žalobce, v zákonné lhůtě ústavní stížnost. Spatřuje extrémní rozpory při hodnocení důkazů obecnými soudy, domnívá se, že okresní soud nedodržel při svém rozhodování zásadu rovnosti stran a že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů.

Brojí proti nestandardnímu postupu okresního soudu, spočívajícímu v tom, že podal návrh na vydání platebního rozkazu, který však nikdy nebyl vydán a bylo nařízeno soudní jednání. Žalovaná však přesto podala odpor proti platebnímu rozkazu. Namítá, že tento opravný prostředek žalované, jakož i písemné vyjádření žalované k žalobě, mu nebyl nikdy doručen. Poukazuje též na to, že v rámci řízení před prvostupňovým soudem nebyl vyslechnut ani on, ani žalovaná a nebylo mu tedy umožněno klást žalované otázky. Uvádí též rozpory ve výpovědích vyslechnutých svědků, které jsou osobními přáteli žalované.

Odůvodnění odvolacího soudu, týkající se hodnocení svědeckých výpovědí a jiných důkazních prostředků, vyvolává podle stěžovatele pochybnost, zda odvolací soud postupoval podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu.
III. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu.

V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.

K věcnému přezkumu ústavní stížnosti Ústavní soud podotýká, že je v souladu se svou rozhodovací praxí vázán petitem ústavní stížnosti (iudex ne eat ultra petitum). Petit posuzované ústavní stížnosti směřuje pouze proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakožto soudu odvolacího, čímž stěžovatel jednoznačně vymezil rámec přezkumné činnosti Ústavního soudu, i přesto, že v odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel vytýká pochybení i v rámci řízení před soudem prvního stupně. Tím se však Ústavní soud nemohl věcně zabývat.

V souladu s výše uvedeným Ústavní soud přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2013, č. j. 9 Co 1458/2012-70, a uzavírá, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele. Závěry odvolacího soudu netrpí žádnými náznaky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Běžné podústavní právo bylo v daném případě aplikováno ústavně konformním způsobem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá skutečnosti, které uváděl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a s nimiž se odvolací soud náležitě vypořádal. Odvolací soud na návrh stěžovatele opětovně provedl dokazování výslechy svědků, kteří byli přítomni hotovostnímu předání částky 50 000,- Kč stěžovateli, tyto důkazy velmi pečlivě vyhodnotil zcela v souladu s § 132 občanského soudního řádu, upravujícím zásadu volného hodnocení důkazů, podrobně vysvětlil, proč považoval výpovědi těchto svědků za věrohodné a rovněž se vypořádal i s drobnými rozpory v jejich výpovědích (viz podrobně strany 4 a 5 rozsudku). Stejně precizním způsobem postupoval i pokud jde o důkaz provedený e-mailovými zprávami mezi žalovanou a zástupcem žalobce.

Ústavní soud rovněž sdílí argumentaci odvolacího soudu, kterou se vypořádal s námitkami stěžovatele (žalobce), týkajícími se vydání platebního rozkazu, jakož i neprovedení výslechu účastníků či povinnosti doručovat vyjádření účastníků k žalobě protistraně. Ani v tomto procesním postupu odvolacího soudu neshledal Ústavní soud nic protiústavního.

Odvolací soud náležitě zjistil skutkový stav, když tento vyplývá z provedeného dokazování. Právní posouzení pak vychází ze skutkových závěrů. Krajský soud podrobně rozvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které právní normy aplikoval. Pro stručnost Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nímž se plně ztotožňuje.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.