I. ÚS 18/09
I.ÚS 18/09 ze dne 30. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, čj. 20 Co 326/2008 - 66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jeho základních práv, zakotvených čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2007, čj. 96 Nc 5714/2007 - 5, byla proti stěžovateli nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu, vydaného rozhodcem JUDr. Milanem Kocourkem v Praze, dne 1. 10. 2007. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Petr Kocián, Exekutorský úřad Brno - venkov. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 10. 2008, čj. 20 Co 325/2008 - 61, potvrdil usnesení soudu I. stupně a nařídil exekuci pro pohledávku oprávněné RADEX, s. r. o. Řízení o dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud ČR zastavil usnesením ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 492/2010.

Dne 4. 2. 2008 podal stěžovatel u Městského soudu v Brně návrh na odklad zmíněné exekuce, na jehož základě byl usnesením téhož soudu ze dne 8. 2. 2008, čj. 96 Nc 5714/2007 - 33, výkon exekuce odložen. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2008, čj. 20 Co 326/2008 - 66, bylo toto usnesení městského soudu změněno tak, že návrh stěžovatele na odklad provedení exekuce byl zamítnut. Právě proti tomto usnesení podal stěžovatel ústavní stížnost.

Pokud jde o existenci samotného exekučního titulu, zmíněný rozhodčí nález byl, na základě žaloby stěžovatele, zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2009, čj. 21 C 303/2007 - 93. O odvolání oprávněné proti tomuto rozhodnutí nebylo Městským soudem v Praze dosud rozhodnuto.
III.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil meze své pravomoci jako orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu článku 83 Ústavy ČR. Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů, respektive v řízení mu předcházejícím, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody jeho účastníků.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR pak tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 111), ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, tedy institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má přitom jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně se tedy subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně z její materiální dimenze plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Ústavní soud je ve svých zásazích mimořádně zdrženlivý zejména za situace, kdy se návrh stěžovatele obrací proti rozhodnutí nemeritornímu, jež nepředstavuje závěr konkrétního soudního procesu, ale týká se pouze jeho průběhu, byť již proti takovému rozhodnutí není k dispozici další opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, resp. § 75 odst. 1 věty první téhož zákona. Pochybení obecného soudu musí být v takovém případě obzvlášť flagrantní a navíc v dalším řízení nezhojitelné, neboť Ústavní soud posuzuje spravedlnost řízení jako celek.

Poté co Ústavní soud, ve světle shora uvedených principů, přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Stěžovatel brojí proti usnesení, kterým byl zamítnut jeho návrh na odklad provedení exekuce za situace, kdy mezitím došlo ke zrušení exekučního titulu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 6. 2009, čj. 21 C 303/2007 - 93, a věc je v současné době předmětem odvolacího řízení. Řízení o meritu věci, vedené před obecnými soudy, není ještě s konečnou platností uzavřeno. Je tedy předčasné, aby se Ústavní soud zabýval námitkami stěžovatele proti označenému usnesení za situace, kdy shora označený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým byl rozhodčí nález (jako základ celého exekučního řízení) zrušen, je současně přezkoumáván obecnými soudy. V jeho rámci se stěžovatel může domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod. Není tedy důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů), do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci paralelně rozhodoval. Proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2010

František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.