I. ÚS 176/05
I.ÚS 176/05 ze dne 8. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZECH International, a. s., se sídlem U Pošty 2, 735 64 Havířov - Suchá, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem Na Záhonech 71, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, č.j. 5 Afs 74/2004-44, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 12. 2003, č.j. 30 Ca 468/2001-22, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 17. 7. 2001, č.j. 474/2001-01-0101/6, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. 11. 2000, č.j. 3675-0223/06/2000/CZ, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností brojí obchodní společnost CZECH International, a. s. (dále jen "stěžovatelka") proti rozhodnutím celních orgánů a správních soudů specifikovaným v záhlaví tohoto usnesení, neboť se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované normami ústavního pořádku ČR.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, převzala jako ručitel na základě záruční listiny závazek zaplatit celní dluh podle § 260 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1993 Sb."), za deklaranta Z.C. (poznámka: podnikajícího pod obchodním jménem BETON PROFI, Hostec 7, 364 61 Teplá) do výše 322.361,- Kč.

V jednotné celní deklaraci bylo zboží, za které převzala stěžovatelka záruku, označeno pod názvem "N-alkány těžké C14-C18" s poznámkou "BUDE POUŽIT JAKO ČISTÍCÍ PROSTŘEDEK". Celní úřad Břeclav - dálnice tuto záruku stěžovatelky rozhodnutím ze dne 18. 3. 1999 přijal a podle § 260 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., povolil. Celní úřad tentýž den rovněž přijal celní prohlášení a dovezené zboží propustil do režimu volného oběhu, přičemž ze základu pro výpočet daně z přidané hodnoty vyměřil DPH ve výši 61.468,- Kč.

Dne 31. 8. 2000 vydal celní úřad dodatečný platební výměr (č.j. 3675-0223/06/2000), kterým deklarantovi doměřil celní dluh ve výši 260.893,- Kč. Vzhledem k tomu, že sám deklarant celní dluh nezaplatil, vydal celní úřad rozhodnutí ze dne 28. 11. 2000, č.j. 3675-0223/06/2000/CZ, jímž uložil povinnost zaplatit dluh stěžovatelce jako ručiteli. O podaném odvolání stěžovatelky rozhodlo Celní ředitelství v Brně tak, že je ústavní stížností napadeným rozhodnutím (poznámka: tj. rozhodnutím ze dne 17. 7. 2001, č.j. 474/2001-01-0101/6) zamítlo. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom uvedlo, že na základě následné kontroly podle § 127 zákona č. 13/1993 Sb. bylo zjištěno, že údaje o sazebním zařazení zboží v celním prohlášení jsou nesprávné, neboť zboží v něm deklarované bylo prodáno jako surovina pro výrobu bionafty, pro kterou však odpovídají jiné sazby daně. Ze záruční listiny pak vyplývá jasný závazek ručitele (stěžovatelky) splnit celní dluh do výše poskytnuté záruky.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím (poznámka: tj. rozsudkem ze dne 2. 12. 2003, č.j. 30 Ca 468/2001-22) žalobu zamítl. Dále pak byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatelky, a to napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, č.j. 5 Afs 74/2004-44. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku vyšel z toho, že původní vyměření daně v nesprávné výši nemá na závazek ručitele splnit skutečně vzniklý celní dluh žádný vliv. "Skutečnost, že stěžovatel nemohl ovlivnit nesprávné celní zařazení, neboť jednal v dispozicích deklaranta, který sdělil nepravdivé údaje, je pro závěr o existenci ručitelského závazku, jakož i jeho obsahu za operaci deklarovanou v celním prohlášení, bezvýznamná. ...Vznik platební povinnosti stěžovatele není odvislý od dodatečného platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník celní dluh neuhradil a že za splnění dluhu stěžovatel, jako ručitel, odpovídá na základě záruční listiny." Vyplývá-li ze záruční listiny závazek ručitele splnit dluh ve výši poskytnuté záruky, je tak vymezen rozsah ručitelského závazku, a to bez ohledu na to, zda následně dojde ke změně celního zatřídění zboží. Celním dluhem je nutno rozumět vždy skutečný celní dluh. K výslovné námitce stěžovatelky, že bylo nejprve nutno předchozí rozhodnutí celního úřadu zrušit a znovu o daňové povinnosti rozhodnout, Nejvyšší správní soud uvedl, že právní moc rozhodnutí o původním vyměření daně není jejímu dodatečnému stanovení na překážku, a celní úřad proto nepochybil, vydal-li dodatečný výměr, aniž by zrušil rozhodnutí o původně vyměřené dani.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti - po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení - uvedla argumenty, jimiž dokládala, že z obsahu záruční listiny nelze zjistit ani dovodit vůli stěžovatelky zavázat se ručit za celní dluh jiný, než-li vztahující se ke zboží a jeho použití uvedenému v jednotné celní deklaraci. Stěžovatelka uvedla, že nemohla nijak ovlivnit, jak bylo po propuštění do režimu volného oběhu se zbožím nakládáno, a že poskytla záruku výhradně na zboží nazvané "N-alkány těžké C14-C18" s poznámkou "bude použit jako čistící prostředek". Stěžovatelka se domnívá, že rovněž celní úřad převzal označení zboží a jeho zařazení do svého rozhodnutí, jestliže celní prohlášení přijal a propustil do navrhovaného režimu. Celní úřad pak také povolil svým rozhodnutím ze dne 18. 3. 1999, aby stěžovatelka ručila za toto zboží s tímto sazebním zařazením.

Stěžovatelka dále poukázala zejména na nesprávný postup celních orgánů při opravách celního prohlášení, na vady dodatečného platebního výměru, který považuje za paakt, a na porušení ustanovení § 257 odst. 1 písm. a) celního zákona. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na judikaturu Ústavního soudu obsaženou v rozhodnutích I. ÚS 107/2000 a I. ÚS 445/2000, ve kterých se Ústavní soud zabýval obsahovými náležitostmi rozhodnutí vydaných v daňovém řízení. Stěžovatelka se domnívá, že její případ je obdobou neoprávněně vybrané daně, kterým se již Ústavní soud zabýval v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 460/2000.

S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že se obsahově zcela identickými ústavními stížnostmi stěžovatelky již zabýval ve svých usneseních ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 171/05, ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 172/05, sp. zn. IV. ÚS 175/05 a ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 173/05. Proto i v daném případě první senát Ústavního soudu neshledal důvodů, proč závěry obsažené v předchozích rozhodnutích třetího a čtvrtého senátu měnit.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s interpretací institutu ručení aplikovanou správními a poté soudními orgány. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení, zda tento výklad představuje namítané porušení práva na soudní ochranu.

Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti. Ústavní soud připouští, že v některých případech může být interpretace právních předpisů obecnými soudy natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného práva a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. To však případ stěžovatelky není.

Cílem zákona č. 13/1993 Sb. a jeho prováděcích předpisů je na jedné straně zjednodušení dovozu zboží do České republiky, ale současně i zajištění výběru cla (celního dluhu), které vzniká, nebo by mohlo vzniknout tímto dovozem (srov. Pl. ÚS 54/2000).

Ručení je jedním ze zajišťovacích prostředků, který má posílit možnosti věřitele, v tomto případě státu, dosáhnout splnění jeho pohledávky. Vztah případné odpovědnosti mezi stěžovatelem a deklarantem nemůže oslabovat nárok věřitele (státu). Ústavní soud považuje interpretaci institutu ručení uvedenou v rozsudku Nejvyššího správního soudu za ústavně konformní. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku se všemi námitkami stěžovatele řádně vypořádal a obsáhle vyložil, proč byl postup celních orgánů v souladu s celním zákonem, může Ústavní soud - souhlasící se závěry Nejvyššího správního soudu - na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat.

Závěrem je nutno uvést, že Ústavní soud neshledal podobnost se stěžovatelem namítanou judikaturou Ústavního soudu, a to ani s případem řešeným pod sp. zn. IV. ÚS 460/2000.


Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2005


Ivana Janů předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.