I. ÚS 1758/13
I.ÚS 1758/13 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Květoslavy Titěrové, zastoupené Mgr. Michalem Roubíčkem, advokátem Advokátní kanceláře Hladina & Roubíček, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Revoluční 8, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2013, č. j. 29 Co 116/2013-282, 29 Co 117/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je názoru, že došlo k porušení práva na soudní ochranu a zprostředkovaně též práva vlastnit majetek.

Ústavní stížností napadené usnesení odvolacího soudu potvrdilo ve výrocích V. a VI. rozsudek soudu prvního stupně. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Pod výrokem V. byla stěžovatelka jakožto žalovaná povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 60 181,39 Kč a pod výrokem VI. bylo stěžovatelce uloženo zaplatit na náhradě nákladů řízení státu spočívajících ve znalečném a svědečném částku 7 759,- Kč. Je nutno doplnit, že odvolací soud rozhodoval o odvolání stěžovatelky směřujícím pouze proti výrokům o nákladech řízení, tj. proti výroku V. a VI.

Poté, co odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v uvedených výrocích potvrdil, podává stěžovatelka, jakožto žalovaná, v zákonné lhůtě ústavní stížnost.

Domnívá se, že odvolací soud svým formalistickým přístupem upřel stěžovatelce právo na efektivní možnost dovolat se ochrany svých práv u soudu, neboť se s její argumentací řádně nevypořádal. Rozhodnutí obsahuje chabé odůvodnění, z něhož stěžovatelka není schopna dovodit, jaké konkrétní důvody odvolací soud vedly k jeho rozhodnutí. Potvrzením rozhodnutí tak odvolací soud stěžovatelku uvedl do mimořádně obtížně řešitelné situace hrozící exekucí a s tím spojenými dalšími náklady.

Stěžovatelka, jakožto starobní důchodkyně, považuje požadavek na náhradu nákladů řízení v částce téměř 70 000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí za zcela šikanozní.

Odvolací soud se nevypořádal s námitkou stěžovatelky, zda je spravedlivé, aby hradila náklady důkazu (znaleckého posudku), který byl z hlediska následného posouzení soudem irelevantní a kterým byli vedlejší účastníci usvědčeni ze lži. Takový postup považuje za vysoce nemravný.
II. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

Ústavní soud v souladu se svou rozhodovací praxí připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

K problematice nákladů řízení lze nalézt poměrně rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, z níž obecně vyplývá jeho rezervovaný postoj a omezený ústavněprávní přezkum této materie, i přesto, že může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Ústavní soud zaujímá postoj, že rozhodování o nákladech řízení před soudy je zásadně věcí těchto soudů, v čemž lze spatřovat nezávislost soudního rozhodování. Ústavní soud proto není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Je však mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávních rozměrů v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení, což může nastat např. při svévolné aplikaci příslušných ustanovení zákona.

Omezená přezkumná činnost Ústavního soudu ve věcech týkajících se nákladů řízení o to více platí pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř.

Rozhodování o nákladech civilního řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci upravenou v § 142 odst. 1 o. s. ř. Je v ní promítnuta myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníkovi, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2862/07 ze dne 5. 11. 2008 (N 189/51 SbNU 307)].

Výjimkou z tohoto pravidla je pak shora zmíněné ustanovení § 150 o. s. ř. Jeho aplikace je však výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jde o zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by to odpovídalo výsledku sporu.

Toto právo však zásadně přísluší obecnému soudu, který nejlépe zná konkrétní okolnosti daného případu, aby uvážil, zda ono výjimečné ustanovení aplikuje či nikoli (např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Ústavní soud proto není oprávněn hodnotit, zda jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).

K tomu je třeba dodat, že pakliže soud dospěje k úvaze, že se jedná o tak výjimečný případ, který si vyžaduje aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., musí na druhé straně své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Postrádalo-li by takové rozhodnutí řádné odůvodnění, šlo by o rozhodnutí obsahující prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).

Na druhou stranu však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05).

Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení uvádí následující:

Odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení. Soud rozhodoval na základě zásady upravené v § 142 odst. 1 o. s. ř. podle úspěchu ve věci. Stěžovatelka nebyla ve věci úspěšná, proto byla v rozsudku a následném potvrzovacím usnesení odvolacího soudu zavázána k úhradě nákladů řízení žalobcům, jakož i k úhradě nákladů řízení státu.

K argumentaci stěžovatelky ohledně aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že náhradu nákladů řízení nemusí zcela nebo zčásti přiznat jen výjimečně, pokud jsou k tomu dány důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud vnímá ustanovení § 150 jako výjimečné a po přezkoumání okolností samotného řízení dospěl k závěru, že nejsou dány důvody takového postupu. Tento postup odůvodnil nikoli jen majetkovými poměry, ale zkoumal též samotné předpoklady zahájení řízení, tj. kdo zavinil vznik sporu či případné smírné řešení věci.

Ačkoli si lze představit, že odůvodnění odmítnutí uplatnění § 150 o. s. ř. by mohlo být preciznější a více podrobné, nelze v něm spatřovat prvky libovůle. Odvolací soud uvedl důvody, pro které nepřihlédl k § 150 o. s. ř., do jejich závěrů nepřísluší Ústavnímu soudu nikterak zasahovat, když v jejich argumentaci Ústavní soud neshledal žádný protiústavní exces, jakož ani nadmíru formalistický přístup či extrémní rozpor s obecnými principy spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, když soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Ludvík David, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.