I. ÚS 1758/12
I.ÚS 1758/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MV PLUS s.r.o., se sídlem Podleská 550/9, 104 00 Praha 10, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem, se sídlem Nad Zátiším 22, 142 00 Praha 4, proti usnesení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení výnosů a praní peněz ze dne 9. 2. 2012, č. j. OKFK-282-69/TČ-2011-200222, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 3 To 32/2012, za účasti proti usnesení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Správy kriminální policie a vyšetřování ze dne 9. 2. 2012, č. j. OKFK-282-69/TČ-2011-200222, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 3 To 32/2012, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2012, stěžovatelka napadla usnesení Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Správy kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policie") ze dne 9. 2. 2012, č. j. OKFK-282-69/TČ-2011-200222 (dále jen "usnesení policie"), kterým byly po předchozím souhlasu státního zástupce podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zajištěny finanční prostředky na jejím bankovním účtu. Rovněž napadla usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 3 To 32/2012 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení policie.

Stěžovatelka připomíná, že zajištění peněžních prostředků na účtu u banky představuje omezení vlastnického práva stěžovatelky k její pohledávce k peněžním prostředkům na účtech u banky. Takové omezení Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 11 odst. 4 připouští, avšak jen za předpokladu, že se tak děje na základě zákona. Podle § 79a odst. 2 věty druhé trestního řádu se zajištění vztahuje na peněžní prostředky, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo bance doručeno rozhodnutí, až do výše částky uvedené v rozhodnutí o zajištění a jejího příslušenství. Napadené usnesení policie však výši částky zajištění neobsahuje. Byly tedy zajištěny finanční prostředky stěžovatelky v předem neomezené výši, což citované ustanovení trestního řádu nedovoluje.

Za druhé pak stěžovatelka namítá, že policie pouze mechanicky převzala údaje z oznámení Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ze dne 8. 2. 2012 č. j. MF-3233/2012/24-242 a z oznámení téhož orgánu ze dne 6. 2. 2012 č. j. MF-2856/2012-24-242 (viz údaj na str. 3 usnesení vrchního soudu), aniž by si skutkový stav dále sama ověřila. Policejní orgán svoje rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydal dne 9. 2. 2012, tedy bezprostředně po obdržení informace od Finančně analytického útvaru Ministerstva financí. Policejní orgán nezjišťoval, zda platby stěžovatele subjektům uvedeným v usnesení policie byly platbami za nakoupené zboží, půjčkami apod. nebo byly skutečně užity ke spáchání trestného činu. To je zřejmé z toho, že policejní orgán jistě nemohl tyto skutečnosti zjistit v průběhu jednoho dne včetně sepsání rozhodnutí. Dle stěžovatelky však rozhodnutí musí být výsledkem předtím proběhlého řízení, v němž příslušný orgán zjišťuje a ověřuje skutečnosti pro to, zda má být rozhodnutí vydáno či nikoli. Nepovažuje za přípustné, aby jeden státní orgán předal podle "svého" zákona podklady a druhý orgán státu v souladu se "svým" zákonem toliko podle nich rozhodl.

Z uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že byla porušena její práva zakotvená v čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o otázku stanovení výše zajištění, Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka obsah předmětného výroku o zajištění v usnesení policie desinterpretuje. Právní úprava stanoví, že dle § 79a odst. 2 trestního řádu se v rozhodnutí o zajištění "uvede bankovní spojení, kterým se rozumí číslo účtu a kód banky, a dále peněžní částka v příslušné měně, na kterou se zajištění vztahuje. Zajištění se vztahuje na peněžní prostředky, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo bance doručeno rozhodnutí, až do výše částky uvedené v rozhodnutí o zajištění a jejího příslušenství. Převyšuje-li částka uvedená v rozhodnutí zůstatek peněžních prostředků na účtu, vztahuje se zajištění i na peněžní prostředky, které na účet dodatečně došly, a to do výše částky uvedené v rozhodnutí, včetně jejího příslušenství. Nestanoví-li orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 jinak, zakáže se okamžikem doručení rozhodnutí jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí, až do výše zajištění, s výjimkou výkonu rozhodnutí".

Ve stěžovatelkou zpochybňovaném výroku usnesení policie je uvedeno, že "se zajišťují (...) finanční prostředky na účtu (...) ve výši 3.231.679,35 CZK, včetně peněžních prostředků na účet došlých a na účtu (...) ve výši 183.000 EUR, včetně peněžních prostředků na účet došlých (...)". Nelze tedy tvrdit, že usnesení policie výši zajištění neobsahuje, když výše zajištění je zjevně stanovena na částku 3.231.679,35 Kč u jednoho z účtů a částku 183.000 EUR u účtu druhého. Napadený výrok je samozřejmě nutno interpretovat ve světle právní úpravy, na základě které byl vydán. Proto pokud je v něm uvedena formulace "včetně peněžních prostředků na účet došlých", pak se tím pochopitelně rozumí, že tyto dodatečně došlé prostředky mají být zajištěny pouze do stanovené výše zajištění, totiž v případě, kdy by se v okamžiku, v němž bylo bance doručeno rozhodnutí, na účtech nacházely finanční prostředky v nižší výši než 3.231.679,35 Kč, respektive 183.000 EUR. To, že orgány činné v trestním řízení měly na mysli zajištění pouze v určité konkrétní výši, je ostatně zřejmé také z toho, že v daném výroku je dále uvedeno též to, že se zakazuje jakákoliv dispozice s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí, "až do výše zajištění" (tedy nikoliv snad ve výši "neomezené"). Napadená rozhodnutí neukládají a neumožňují omezení dispozice s peněžními prostředky na daných účtech nad uvedené částky. Pokud by daná banka snad přesto provedla omezení nad tento rámec, vykročila by tím mimo prostor vymezený usnesením, které obdržela, a jednalo by se tedy o pochybení z její strany a nikoliv ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Odmítnout je nutno i stěžovatelčinu argumentaci pokud jde o dostatečnost šetření policie před rozhodnutím o zajištění, kdy stěžovatelka zcela odhlíží od charakteru institutu zajištění a klade na rozhodnutí o něm nároky, které požadovat nelze.

Z § 79a a násl. trestního řádu vyplývá, že zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že předmětné majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol., Trestní řád, Komentář, I. díl, 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.