I. ÚS 1756/12
I.ÚS 1756/12 ze dne 23. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Danou Lasákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 28 Cdo 4378/2011-166, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 8. 2011, č. j. 7 Co 1477/2011-138, a proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 12. 2010, č. j. 9 C 187/2009-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces (zejména podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Konkrétní námitky stěžovatele budou reprodukovány a vypořádány v následujícím textu tohoto usnesení Ústavního soudu.

II.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích byl ve výroku I. potvrzen výrok I. napadeného usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci, kterým byl návrh stěžovatele (žalovaného) na povolení obnovy zamítnut. Ve výroku II. usnesení odvolacího soudu byl změněn výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 37.608 Kč; ve výroku III. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě byl vůči žalobkyni zavázán žalovaný a jejich výše byla vypočtena na 11.200,80 Kč.

Předmětem řízení byl návrh stěžovatele (žalovaného) na povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Původní řízení, o jehož obnovu usiluje, bylo pravomocně ukončeno dne 13. 8. 2008, a to rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5175/2007. Stěžovatel tvrdil, že existují skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení a že tyto mohou přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly o návrhu žalovaného již dříve, když odvolací soud dne 25. 8. 2010 usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 2. 2010 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, resp. k rozhodnutí o změně žaloby uplatněné žalovaným při ústním jednání dne 18. 2. 2010 a též k rozhodnutí o tom, zda byla žaloba podána v subjektivní lhůtě podle § 233 odst. 1 o. s. ř.

Soud prvního stupně v nyní posuzovaném řízení neshledal ve věci naplnění zákonných podmínek povolení obnovy řízení, neboť stěžovatel neuvedl žádný ze zákonem předpokládaných důvodů obnovy řízení a důkazy, které soudu nabídl, byly buď provedeny v původním řízení, nebo byly již známy (listiny z let 1963 až 1997). Týž závěr učinil i ohledně čestného prohlášení, resp. výslechu P. Pokud šlo o další, při jednání soudu dne 18. 2. 2010 stěžovatelem doplněné důvody obnovy řízení, soud uzavřel, že byly uplatněny po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty podle § 233 odst. 1 o. s. ř. (stěžovatel uvedl, že se o nich dozvěděl v době od 3. 7. 2009 do října 2009).

Odvolací soud poté, co doplnil dokazování ve věci, neshledal naplnění předpokladů povolení obnovy řízení a věcně správné usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil. K tomu dodal, že jediné důkazy, které žalovaný stěžovatel uplatnil (o nichž v původním řízení nevěděl) a z procesního hlediska nezavinil jejich neoznačení v rámci řízení, nebyly s ohledem na jejich obsah způsobilé přivodit pro svého příznivější rozhodnutí ve věci. Ostatní důkazy byly předloženy opožděně, po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty.

Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání stěžovatele odmítl (jako nepřípustné). V odůvodnění především uvedl, že opětovně uplatňovanými námitkami žalovaného stěžovatele se Nejvyšší soud již dříve zabýval v dovolacím řízení, jež bylo ukončeno vydáním rozsudku dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5175/2007. Stěžovatel v nyní probíhajícím řízení neuplatňuje žádné novoty, z nichž by mohlo být usuzováno o důvodnosti jeho návrhu. Pokud jde o některé jeho další námitky, dovolací soud dodává, že není soudem nalézacím a nepřísluší mu revize skutkových zjištění nalézacích soudů; odvolací soud provedl dostatečné zjištění stavu věci, neboť doplnil dokazování o výslechy navrhovaných svědků.
III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a zásadně mu nepřísluší posuzovat, zda stěžovateli navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod povolení obnovy řízení; to platí za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele.

Takové porušení ústavního práva stěžovatelů však shledáno nebylo. Obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (ust. § 228 a násl. o. s. ř.). Jde o rozhodnutí logická, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti plně akceptovatelná.

IV.

Konkrétně k námitkám stěžovatelů uvádí Ústavní soud následující.

Stěžovatel namítl, že soud prvního stupně se nevypořádal s jeho rozšířením důvodů obnovy ze dne 10. 8. 2010. Nebyl vyslechnut k některým svým tvrzením a důkazům.

Ústavní soud k tomu konstatuje, že stěžovatel opomíjí, že tyto námitky již řádně vypořádal odvolací soud. Například, podáním ze dne 10. 8. 2010 stěžovatel zaslal soudu čestné prohlášení svědkyně M. K. a požádal o její slyšení u soudu (č. l. 72). Odvolací soud k tomu uvedl následující: "Žalovaný konečně navrhl k důkazu čestné prohlášení, resp. výslech svědkyně K. a uvedl, že tato svědkyně se mu přihlásila sama dne 9.8.2010, její manžel žalovanému pomáhal při výměně turbíny. Ani u tohoto důkazu nelze dovodit, že by jej žalovaný bez své viny nemohli použít v původním řízení. Pokud manžel navrhované svědkyně pomáhal žalovanému s výměnou turbíny, nic nebránilo tomu, aby výslech svědkyně, případně jejího manžela, navrhl již v původním řízení." (str. 9 napadeného usnesení krajského soudu). Rovněž lze poukázat na to, že odvolací soud stěžovatele vyslechl (srov. např. str. 6 napadeného usnesení) a stěžovatel v ústavní stížnosti již nenamítá, že by takový výslech nebyl dostačující; nedostatečnost výslechu namítá jen ve vztahu k postupu okresního soudu.

Stěžovatel v této souvislosti uvádí, že pro něj byl kontakt ze strany M. K. překvapením, neboť nevěděl, že K. svou ženu o své pomoci stěžovateli informoval. Ihned následující den (10. 8. 2010) navrhl rozšířit důvody obnovy o důkaz výslechem této svědkyně. Stěžovatel podle svého názoru uplatnil nový důvod obnovy v řádné subjektivní i objektivní lhůtě.

Tu Ústavní soud konstatuje, že již odvolací soud se s touto námitkou řádně vypořádal; o tom svědčí citace příslušné pasáže odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, uvedená v předchozím odstavci tohoto usnesení Ústavního soudu.

Stěžovatel dále prohlásil, že jako důkazy o tom, že je turbína rozebíratelná, objednal dva znalecké posudky (N. a D.). V této souvislosti namítá, že krajský soud se v rozsudku ze dne 18. 7. 2007 dopustil "čisté spekulace, když konstatoval, že turbína je věc, kterou nelze rozebrat a má-li být vyměněna, musí být vyjmuta vcelku (jako monoblok) za pomoci těžké techniky". Závěry obou znaleckých posudků podle stěžovatele vyvrací předpoklad soudu, že turbínu nelze rozebrat, neboť zcela jednoznačně prokazují, že turbína byla vyměněna. Soudy k nim proto podle stěžovatele měly přihlédnout.

I zde Ústavní soud poukazuje (pro stručnost) na příslušnou pasáž napadeného usnesení odvolacího soudu, kde je náležitě vysvětleno, proč v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení k příslušným znaleckým posudkům nebylo možné přihlédnout. Krajský soud uvádí: "Pokud jde o znalecké posudky D. ze dne 4.8.2009 a profesora N. ze dne 3.8.2009, jde o listinné důkazy, které si žalovaný pořídil po skončení řízení, nejde způsobilé důvody obnovy ve smyslu § 228 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nad rámec relevantní argumentace odvolací soud konstatuje, že z obou znaleckých posudků vyplývá, že tyto vycházejí výhradně z údajů poskytnutých žalovaným, žádný ze znalců nebyl na místě přítomen a neprovedl ohledání turbíny." (str. 9).

V.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude ústavní stížnost bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatele zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.