I. ÚS 175/05
I.ÚS 175/05 ze dne 13. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: CZECH International, a. s., Havířov - Suchá, U Pošty 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem 141 00 Praha 4, Na Záhonech 71, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2005, čj. 5 Afs 66/2004 - 50, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2003, čj. 30 Ca 469/2001 - 29, rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 13. 8. 2001, čj. 474/2001-01-0101/V5, a rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 28. 11. 2000, čj. 3675-0223/05/2000/CZ, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), Celního ředitelství Brno (dále jen "celní ředitelství") a Celního úřadu Břeclav - dálnice (dále jen "celní úřad"). Podle stěžovatelky bylo uvedenými rozhodnutími dotčeno její základní právo na spravedlivý proces, protože jejím právům, garantovaným Ústavou České republiky, jakož i Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") nebyla poskytnuta soudní ochrana.

Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí celního ředitelství. U toho se domáhala přezkoumání rozhodnutí celního úřadu ze dne 28. 11. 2000, ukládající jí povinnost uhradit celní dluh za dlužníka - deklaranta Z. C. Dále poukázala na okolnosti, za nichž učinila prohlášení o záruce, přijaté příslušným celním úřadem k zajištění celního dluhu, tedy na podkladě celního prohlášení, podle něhož bylo dovezené zboží propuštěno do režimu volného oběhu a daň z přidané hodnoty vyměřena ve výši 58 291,-- Kč, když tuto deklarant uhradil.

Stěžovatelka tvrdí, že nebyl správný postup celního orgánu, pokud vydal dodatečný platební výměr, jímž doměřil celní dluh ve výši 247 307,-- Kč, který deklarantem zaplacen nebyl, a k jeho úhradě zavázal stěžovatelku, jako ručitelku. V této souvislosti poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 107/2000 a sp. zn. I. ÚS 445/2000. Zjištění celního dluhu považuje za jednání, které je v rozporu s § 257 odst. 1 písm. a) celního zákona. Podle stěžovatelky byla v jejím případě daň vybrána neoprávněně a odkázala na nález sp. zn. IV. ÚS 460/2000.

Z rozhodnutí, napadených ústavní stížností, bylo zjištěno, že celní úřad vydal dne 28. 11. 2000 rozhodnutí č. 3675-0223/05/2000/CZ, kterým stěžovatelce, jako ručitelce, stanovil, na základě § 260 celního zákona, povinnost zaplatit celní dluh ve výši 247 307,-- Kč. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítlo celní ředitelství rozhodnutím ze dne 13. 8. 2001, č. 474/2001-01-0101/V5.

Žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí celního ředitelství byla, jako nedůvodná, zamítnuta rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 11. 2003, čj. 30 Ca 469/2001 - 29.

Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 1. 2005, čj. 5 Afs 66/2004 - 50. V odůvodnění se, s odkazem na ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, vyrovnal s námitkou stěžovatelky o nemožnosti vydání dodatečného platebního výměru, aniž by bylo předchozí rozhodnutí celního úřadu zrušeno. Uvedl, že celní dluh vzniká přijetím celního prohlášení, kterým deklarant, ve smyslu § 105 odst. 4 celního zákona, mj. potvrzuje správnost údajů v něm uvedených a zavazuje se k plnění povinností vyplývajících z propuštění zboží. Soud se zabýval také existencí deklaranta a z toho vyplývajícími možnými důsledky pro platnost celního prohlášení. Uvedl, že stěžovatelka byla v celním řízení v postavení přímého zástupce, ve smyslu § 107 odst. 2 písm. a) celního zákona. K povinnosti uhradit celní dluh se stěžovatelka zavázala sama v záruční listině, o jejíž pravosti nevznikly pochybnosti. Skutečnost, že nemohla ovlivnit nesprávné celní zařazení, je pro závěr o existenci ručitelského závazku bezvýznamná. Vznik platební povinnosti stěžovatelky není odvislý od dodatečného platebního výměru, ale od skutečnosti, že dlužník celní dluh nezaplatil a že za splnění dluhu stěžovatelka odpovídá jako ručitelka. Rozhodné je, že rozsah ručitelského závazku je vymezen částkou uvedenou v záruční listině, bez ohledu na to, zda následně dojde ke změně celního zatřídění zboží deklarovaného v celním prohlášení. Tvrzenou majetkovou újmu, která stěžovatelce vznikla v důsledku nepravdivých informací poskytnutých deklarantem, může stěžovatelka uplatnit v občanském soudním řízení.

Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).

Námitky stěžovatelky, týkající se správnosti aplikace podústavních právních předpisů, lze rozdělit do dvou skupin - těch, které v ústavní stížnosti uvádí zcela nově, a těch, které již uvedla v řízení před správními orgány a následně v řízení před obecnými soudy.

V první skupině se jedná o námitky, týkající se postupu podle § 105 odst. 1 celního zákona, postupu celních orgánů při opravách celního prohlášení nebo porušení § 257 odst. 1 písm. a) celního zákona v tehdy platném znění. Podle principu subsidiarity, kterým se Ústavní soud řídí ve své rozhodovací činnosti, je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 ZÚS]. S odkazem na tento princip a v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) ZÚS odmítá Ústavní soud tyto stížnostní důvody jako nepřípustné. Stěžovatelka totiž nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje, protože ve svých předchozích opravných prostředcích výše zmíněné námitky nikdy neuvedla. Požadavek na vyčerpání všech opravných prostředků nelze posuzovat pouze z hlediska formálního, tj. požadovat pouhé dodržení procesního postupu vyčerpáním všech opravných prostředků, ale i z hlediska obsahového. To znamená, že stěžovatelka měla napadnout jí tvrzená pochybení celních orgánů v řízení před správními soudy, neučinila-li tak, nenaplnila podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 ZÚS.

Druhá skupina námitek je v podstatě totožná s těmi, se kterými se již zabývaly správní orgány a správní soudy (námitky týkající se správného zařazení dováženého zboží, oprávnění vydat dodatečný platební výměr a další). Argumentace stěžovatelky se odehrává pouze v rovině podústavního práva. Z toho, že správní soudy její argumentaci neakceptovaly, dovodila, že neposkytly ochranu jejím ústavně zaručeným základním právům. Stěžejní otázkou je podle stěžovatelky otázka jejího ručitelství ve vztahu k údajům uvedeným v celním prohlášení. Jediný správný a ústavně konformní výklad podle stěžovatelky je, že pokud byl do oběhu propuštěn druh zboží s jiným účelem, než který je uveden v záruční listině, stěžovatelka neručí za případný celní dluh. Správní orgány a správní soudy přinášejí interpretaci zcela odlišnou a v podstatě konstatují, že z hlediska ručitelství stěžovatelky, ke kterému se navíc zavázala dobrovolně postupem podle § 256 písm. c) celního zákona, v tehdy platném znění, je rozhodující, jaký druh zboží byl fakticky propuštěn a k jakému účelu bude použit (zboží k výrobě bionafty), a nikoli pouze (nepravdivě) uvedený účel v celním prohlášení (čistící prostředky).

Jestliže stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje, aby rozhodl, která z obou uvedených interpretačních alternativ je tou správnou, staví tím Ústavní soud do role další přezkumné instance, což je, jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 238/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 69] role, která mu zásadně nepřísluší. Ústavní soud by se mohl k interpretaci podústavního práva vyslovit pouze za výjimečných a specifických podmínek (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17]. Ty však v daném případě splněny nejsou. Obecné soudy svá rozhodnutí, nejen ve vztahu k této námitce, ale i k námitkám dalším, řádně odůvodnily, v podrobnostech lze zcela odkázat na vyčerpávající rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud dodává, že nálezy sp. zn. I. ÚS 107/2000 (kde byla mj. řešena otázka obsahu rozhodnutí v daňovém řízení) a sp. zn. I. ÚS 445/2000 (kde byla mj. řešena otázka ručitelovy povinnosti splnit dluh za dlužníka), které stěžovatelka ve stížnosti uvádí, se týkaly jiné skutkové i právní problematiky a odkaz na ně je tedy nepřípadný. Stejně tak je nepřípadný odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. IV. ÚS 460/2000.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2005

Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.