I. ÚS 174/05
I.ÚS 174/05 ze dne 12. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


I. ÚS 174/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti E. Š., E. M. a K. M., všichni zast. JUDr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec II, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne č.j. 29 Co 639/2004-152, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci, ze dne č.j. 26 C 890/2001-108, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Z. H., zast. JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem, sídlem Tovaryšský vrch 358/3, Liberec I, jako vedlejší účastníce řízení, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále jen "krajský soud"), a rozsudek Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud"), ve věci zrušení podílového spoluvlastnictví. Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatelé ve svém podání uvedli, že výrokem obou soudů bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatelů a vedlejší účastnice k individualizovaným nemovitostem v kat. úz. Liberec a byly přikázány do vlastnictví vedlejší účastnice proti její povinnosti vyplatit stěžovatelům 1 500 000,- Kč. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že obecné soudy tím, že zrušily podílové spoluvlastnictví proti vůli spoluvlastníků (byť za náhradu) a nezabývaly se nedotknutelností vlastnického práva, porušily jejich ústavní práva dle čl. 11 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zrušení podílového spoluvlastnictví přikázáním jednomu ze spoluvlastníků považují stěžovatelé za faktické vyvlastnění a obecné soudy měly za povinnost zvažovat i řešení bez zbavení vlastnického práva, např. postupem dle § 5 odst. 2 zák. č. 72/1990 Sb. (správně má být "zák. č. 72/1994 Sb."), či postupem dle § 142 odst. 2 obč. zákoníku. Rozhodnutí obou soudů, podle jejich názoru, zakládá občanskou nerovnost, neboť vylučuje z vlastnictví nemovité věci spoluvlastníka a nerespektuje nedotknutelnost vlastnictví; nabývající spoluvlastník je preferován tím, že jeho vlastnické právo je zachováno a výrokem soudu nabývá vlastnictví další proti vůli spoluvlastníků vlastnické právo ztrácející. Zásadu nedotknutelnosti vlastnického práva považují za primární i ve vztahu k § 142 odst. 1 obč. zákoníku. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.

V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé zároveň s ústavní stížností podali dovolání. Z tohoto důvodu Ústavní soud usnesením ze dne 17.5.2005, č.j. I.ÚS 174/05-12, řízení přerušil. Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.11.2005, č.j. 22 Cdo 1842/2005-179, dovolání - jako nepřípustné - odmítl, pokračoval Ústavní soud v řízení.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají je následující: Čl. 11 odst. 1: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. Čl. 11 odst. 2: Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. Čl. 11 odst. 4: Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal Ústavní soud vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti.

Krajský soud připustil, že zrušením spoluvlastnictví a přikázáním nemovitostí vedlejší účastnici skutečně došlo k odnětí vlastnického práva stěžovatelům proti jejich vůli, avšak za zákonných podmínek upravených v § 142 obč. zákoníku. Zdůraznil, že stěžovatelé se v postavení žalovaných nebránili zrušení spoluvlastnictví, s návrhem souhlasili, pouze požadovali, aby nemovitosti byly přikázány do jejich vlastnictví. Netvrdili žádné zvláštní zřetele hodné důvody, pro něž by soud neměl spoluvlastnictví zrušit a vypořádat, jak umožňuje § 142 odst. 2 obč. zákoníku; teprve v odvolacím řízení "dali na zvážení", zda by soud neměl při zrušení ideálního podílového spoluvlastnictví vypořádat jej zřízením bytových jednotek podle zák. č. 72/1994 Sb., což soud neshledal vhodným vzhledem k tomu, že by tím nebyly odstraněny spoluvlastnické rozpory, které se týkaly právě užívání společných částí domu. Konstatoval, že vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví provedl okresní soud podle hledisek uvedených v § 142 odst. 1 obč. zákoníku a odvolací soud jeho postup a rozhodnutí shledal správnými. V podrobnostech odkázal na odůvodnění obou rozsudků. Podle krajského soudu nedošlo k porušení zásady nedotknutelnosti vlastnického práva ani jiných ústavou zaručených práv stěžovatelů, a proto navrhl, aby ústavní stížnost bylo odmítnuta, příp. zamítnuta.

Okresní soud pouze stručně uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že ke zrušení podílového spoluvlastnictví došlo proti vůli účastníků, když z celého řízení je zřejmý naopak zájem obou stran na zrušení podílového spoluvlastnictví. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti okresní soud neformuloval.

Vedlejší účastnice je přesvědčena, že nedošlo k porušení žádných ústavních práv, který by měla být rozhodnutím obecných soudů jakýmkoliv způsobem krácena. Podle ní soudy rozhodovaly zcela v souladu s platnými právními předpisy a jejich závěry jsou plně odpovídající provedeným důkazům. Namítá, že z ústavní stížnosti není zřejmé, jaký konkrétní zásah do ústavních práv měl u stěžovatelů nastat, proto je přesvědčena, že ústavní stížnost je nedůvodná, a navrhla její odmítnutí.

Ze spisu okresního soudu sp.zn. 26 C 890/2001 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice podala dne 14. 5. 2001 vůči tehdejšímu druhému spoluvlastníkovi návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví k domu a souvisejícím nemovitostem v kat. úz. Liberec. Tvrdila, že poté, co se do domu nastěhovali manželé M. (tj. jedni ze stěžovatelů) nastaly problémy ve využívání spoluvlastnictví, neboť tito nerespektují pravidla občanského a sousedského spolužití. Požadovala, aby soud podílové spoluvlastnictví zrušil, a protože není možné reálné rozdělení nemovitostí, přikázání do jejího vlastnictví za náhradu stanovenou znaleckým posudkem. Posléze došlo k procesnímu nástupnictví na straně žalované, protože původní žalovaný převedl spoluvlastnický podíl na stěžovatele, a v té souvislosti vedlejší účastnice upravila žalobní návrh. V průběhu řízení byl vypracován znalecký posudek určující tržní cenu nemovitostí ve výši 3 000 000,- Kč. Stěžovatelé vyjádřili souhlas se zrušením podílového spoluvlastnictví, avšak požadovali, aby podíl vedlejší účastnice byl přikázán do spoluvlastnictví jedné z nich, a to E. Š.. Po provedeném dokazování, zejména svědeckými výpověďmi, okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelům příslušné částky na náhradu. Soud konstatoval rozpory mezi spoluvlastníky, jakož i zájem každé ze stran stát se výlučným vlastníkem. Při rozhodnutí přihlédl k tomu, že vedlejší účastnice je vlastníkem jedné poloviny, že chce nemovitosti využít pro potřeby své a své rodiny (zatímco bytová potřeby jedné ze stěžovatelek je upokojena jinde), a že předložila úvěrový příslib od bankovního domu. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž uvedli řadu námitek (odvolání podala i vedlejší účastnice, a to do výroku o náhradě nákladů řízení). Po změně právního zástupce stěžovatelé formulovali otázku, zda se soud neměl zabývat i zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví dle § 5 odst. 2 zák. č. 72/1990 Sb. (pozn. správně mělo být uvedeno "zák. č. 72/1994 Sb."), přesto se domáhali změny rozsudku a vypořádání do jejich podílového spoluvlastnictví. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně (ve správném znění), protože odvolání neshledal důvodným. Upozornil, že některé námitky podali stěžovatelé opožděně, ze stejných důvodů nebylo možno přihlédnout k tvrzenému spoluvlastnickému vztahu ke stavbě garáže; jinak potvrdil, že okresní soud učinil správné skutkové a právní závěry z tvrzení účastníků a důkazů provedených k jejich tvrzení. Krajský soud v odůvodnění též uvedl, že nelze uvažovat o vypořádání podílového spoluvlastnictví zřízením bytových jednotek. Dodal, že ustanovení § 142 odst. 1 obč. zákoníku takovou možnost nepřipouští a zdůraznil, že založení svého druhu spoluvlastnictví by neřešilo hlavní důvod zrušení spoluvlastnictví, tj. neshody spoluvlastníků. Stěžovatelé následně podali dovolání, v němž vymezili právní otázku zásadního významu, zda § 5 odst. 2 zák. č. 72/1990 Sb. (pozn. správně mělo být uvedeno "zák. č. 72/1994 Sb.") založil další způsob zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tj. způsob rozšiřující § 142 a umožňující kromě reálného rozdělení, přikázání a prodeje třetím subjektům též řešení vytvořením bytových jednotek, a vznesli další námitky. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 29.11.2005, č.j. 22 Cdo 1842/2005-179, odmítl. Řešení otázky možnosti vypořádání objektu bydlení rozdělením na bytové jednotky nečiní rozhodnutí odvolacího soudu takovým, že by mělo po právní stránce zásadní význam, rozhodnutí je v souladu se stávající judikaturou; v této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na dříve publikované rozhodnutí.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelů na ochranu jejich majetku.

V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. zákoníku, jakož i zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, týkajících se zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Je notorietou, že u podílového spoluvlastnictví je uplatňuje zásada, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen, aby setrvával v podílovém spoluvlastnictví. Z této zásady plyne právo každého ze spoluvlastníků (třeba i s nejmenším podílem) obrátit se kdykoliv na soud s návrhem na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nedojde-li k zamítnutí návrhu z důvodu zvláštního zřetele hodných, pokud nelze společnou věc reálně rozdělit (§ 142 odst. 2 obč. zákoníku, ve znění zák. č. 131/1982 Sb.). Návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je návrhem na vydání konstitutivního rozhodnutí; jde o tzv. iudicium duplex, kdy soud není vázán návrhy účastníků, tudíž může použít i jiný způsob vypořádání spoluvlastnictví než se navrhuje. V § 142 odst. 1 není stanoven pouze výčet možných způsobů vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž zároveň i pořadí, ve kterém je nutno jednotlivé možné způsoby vypořádání zkoumat. Tento výpočet způsobů i pořadí vypořádání jsou pro soud závazné. S účinností od 1.7.2000 byl zákonem č. 103/2000 Sb., novelizujícím zákon č. 72/1994 Sb. zaveden do českého právního řádu další způsob vypořádání podílového spoluvlastnictví, a to jeho transformací na spoluvlastnictví budovy ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. (viz § 5 odst. 2 tohoto zákona). Posléze uvedené ustanovení se současně dotýká úpravy postupu při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví zařazené do obč. zákoníku. Není proto vhodná formulace, kterou zvolil krajský soud (viz str. 2 verte odůvodnění napadeného rozsudku) "Nelze uvažovat o vypořádání podílového spoluvlastnictví zřízením bytových jednotek se spoluvlastnictvím ke společným částem domu a pozemkům podle zákona o vlastnictví k bytům, jak v odvolání dávali na zvážení žalovaní. Ustanovení § 142 odst. 1 obč. zákoníku takovou možnost nepřipouští ...". Vypořádání podílového spoluvlastnictví na tzv. bytové vlastnictví je nutno chápat jako způsob bezprostředně následující poté, kdy bude vyloučen první způsob vypořádání, tj. reálné rozdělení věci. Proto se soudy musí takovou možností zabývat před tím, než využijí případné přikázání za náhradu. Stěžovatelům lze dát za pravdu, že okresní soud o takové možnosti neuvažoval. Jeho pochybení však napravil krajský soud, když na stejném místě, jak výše označeno, uvedl, že "založení svého druhu spoluvlastnictví k nemovitostem (sc. bytového vlastnictví) by neřešilo hlavní důvod zrušení spoluvlastnictví, tj. neshody spoluvlastníků." Takový přístup se projevuje též v judikatuře Nejvyššího soud (viz usnesení, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů a do něj zařazený odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2004, sp.zn. 22 Cdo 559/2004). Zmíněný přístup lze považovat za ústavně konformní, a jestliže obecné soudy konstatovaly neshody mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí, nebyl dán prostor pro aplikaci § 5 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb. Z těchto důvodů není námitka stěžovatelů o faktickém vyvlastnění důvodná.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2006

František Duchoň, předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.