I. ÚS 173/05
I.ÚS 173/05 ze dne 29. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 12, Český Těšín, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.6.2004, sp. zn. 1 To 32/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2005, sp. zn. 7 Tdo 60/2005,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Návrhem podaným ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně se domáhá zrušení obou shora citovaných rozhodnutí.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 10. 2003, sp. zn. 29 T 1/2000, byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen za spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona a za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatků a podobné povinné platby podle ust. § 8 odst. 1, § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) trestního zákona, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12.5.1998, sp. zn. 40 T 8/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10.3.1999, sp. zn. 3 To 158/98, a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti nákup a prodej zboží za účelem jeho dalšího prodeje v trvání šesti roků. Bylo též rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

K odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 1 To 32/2004, rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody, a uložil obviněnému podle § 250 odst. 4 trestního zákona za použití § 35 odst. 2 trestního zákona souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť měl za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

II.

K ústavní stížnosti se vyjádřily k výzvě Ústavního soudu Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud.

Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dle jeho názoru ingerence Ústavního soudu není nezbytná, navrhl Ústavnímu soudu postup dle ust. § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší soud se k návrhu stěžovatele rozsáhle vyjádřil a své vyjádření koncipoval do tří bodů. V prvním bodě, reagujícím na námitku nesprávného právního posouzení skutku pod bodem II. rozsudku krajského soudu, uvedl, že neshledal - se zřetelem k ust. § 16 odst. 1 trestního zákona - posouzení dílčího skutku pod bodem II. výroku rozsudku krajského soudu jako trestného činu úvěrového podvodu podle ust. § 250b odst. 1, 5 trestního zákona pro obviněného příznivější. Namísto jediného trestného činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 trestního zákona s celkovou způsobenou škodou ve výši 28.459.380,- Kč by byl obviněný uznán vinným dvěma trestnými činy - a sice pokračujícím trestným činem podvodu dle ust. 250 odst. 1, 4 trestního zákona (zbývající útoky pod body I., III. - IX) s celkovou výší způsobené škody 8.459.380,- Kč a samostatným trestným činem úvěrového podvodu podle ust. § 250b odst. 1, 5 trestního zákona (bod II) se způsobenou škodou ve výši 20.000.000,- Kč, oba se stejnou trestní sazbou od 5 let do 12 let odnětí svobody. Dále v této souvislosti Nejvyšší soud uvedl, že poukaz stěžovatele na příznivější podmínky podmíněného propuštění není namístě, neboť obviněný by byl ve výkonu trestu i pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 trestního zákona, umožňujícího podmíněné propuštění až po výkonu 2/3 trestu odnětí svobody; mimo to příznivější podmínky podmíněného propuštění nejsou relevantním kritériem pro posuzování podmínek dle ust. § 16 odst. 1 trestního zákona; v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 444/01. Stěžovatel dle tvrzení Nejvyššího soudu rovněž přehlíží skutečnost, že v době rozhodování krajského soudu i vrchního soudu byl již i trestný čin úvěrového podvodu podle ust. § 250b odst. 1, 5 trestního zákona uveden v ust. § 62 trestního zákona ve výčtu trestných činů, u nichž je podmíněné propuštění možné až po výkonu 2/3 uloženého trestu.

V druhém bodu svého vyjádření reagoval Nejvyšší soud na námitku stěžovatele, že nebylo respektováno rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999; konstatoval, že v nerespektování tohoto rozhodnutí nelze spatřovat žádné porušení zákona. Toto rozhodnutí, byť vyjadřovalo právní názor, který se na řešení uvedené otázky v určité době vyskytoval, nebylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a nelze mu přikládat všeobecnou závaznost. Naopak v rozhodovací praxi postupně převládl názor opačný, což také vedlo k publikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004, které existenci složené záruky nepovažovalo za skutečnost eliminující závěr o podvodném úmyslu pachatele při uzavírání úvěrové smlouvy. Subjektivní stránkou jednání se podrobně zabývaly jak krajský a vrchní soud, tak Nejvyšší soud a dospěly ke shodnému závěru.

Nejvyšší soud neshledal ani porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, označil jeho námitky za neopodstatněné a udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání v dané věci.

Obě vyjádření byla zaslána advokátu stěžovatele k eventuální replice, leč ten nijak nereagoval.

III.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří dvojí okruh námitek.

Pokud jde o první námitku, ta je obsahově naplněna tvrzením stěžovatele, že s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona mělo být jeho jednání - popsané krajským soudem v bodě II. výroku rozsudku o vině - kvalifikováno jako úvěrový podvod podle § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona, neboť podle jeho názoru by tato právní kvalifikace (tj. úvěrového podvodu) byla pro něj příznivější, a to již z hlediska podmínek pro případné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle § 61 trestního zákona.

Podstatou ústavní stížnosti v této části návrhu stěžovatele je tak otázka právní kvalifikace výše označeného skutku popsaného krajským soudem v bodě II. výroku rozsudku z hlediska časové působnosti trestního zákona a promítnutí této právní kvalifikace do daného výroku rozsudku.

1) Podle výroku o vině krajského soudu v bodu II. spáchal stěžovatel trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona tím, že uzavřel dne 7. 8. 1992 smlouvu o úvěru s Investiční bankou, na základě které mu byl poskytnut krátkodobý úvěr ve výši 35. 000.000,- Kč na nákup potravinářského zboží, který měl vrátit třemi splátkami ve výši tam uvedené a takto jednal, ačkoli věděl, že půjčené peníze předá A. H., která je údajně měla zhodnotit obchodem s alkoholickými nápoji, což skutečně učinil dne 13. 8. 1992, přičemž věděl, že existující dluh není schopen uhradit z jiných prostředků, než z peněz, které mu měla vrátit A. H., neboť sám se nacházel ve špatné finanční situaci a okolnosti a podmínky obchodu, který měla realizovat A. H., nijak neprověřoval, takže musel být nejméně srozuměn s tím, že pokud mu A. H. peníze nevrátí, nebude schopen vrátit řádně a včas poskytnutý úvěr, což se i stalo, neboť ve lhůtě splatnosti zaplatil pouze první splátku v dohodnuté výši 15.000.000,- Kč a zbytek dluhu neuhradil a způsobil tak Investiční bance škodu ve výši nejméně 20.000.000,-Kč. Odvolací soud i dovolací soud tuto právní kvalifikaci svým usnesením potvrdil.

Ústavní soud konstatuje, že ust. § 250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona ve znění účinném v době spáchání předmětného skutku, tj. dne 7. 8. 1992, v trestním zákoně obsaženo nebylo, tzn. neexistovala skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu. K zakotvení úvěrového podvodu do trestního zákona (do ust. § 250b) došlo zákonem č. 253/1997 Sb., a to s účinností od 1. 1. 1998. Přestože tedy došlo k normativnímu zakotvení trestného činu úvěrového podvodu, ten však nebyl uveden v ust. § 62 odst. 1 trestního zákona pojednávajícím o podmíněném propuštění z výkonu trestu, ale naopak v tomto ustanovení bylo uvedeno ust. § 250 odst. 4 trestního zákona. Až zákonem č. 265/2001 Sb., došlo k včlenění ust. § 250b odst. 5 trestního zákona do ust. § 62 odst. 1 trestního zákona, a to s účinností ke dni 1. 1. 2002.

Ústavní soud se tak zaměřil, reflektuje obsah námitky stěžovatele ohledně jím tvrzené relevance právní úpravy zakotvující podmíněné propuštění z výkonu trestu, na posouzení toho, zda z hlediska trestnosti stěžovatele - ve vztahu ke skutku vymezenému v bodu II. výroku rozsudku krajského soudu - je použití ustanovení § 250b odst. 1 , 5 trestního zákona, ve znění po novele provedené zákonem č. 235/1997 Sb. (pozdějšího zákona) před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., příznivější pro stěžovatele než použití právní úpravy účinné v době spáchání skutku (ustanovení § 250 odst. 1 , 4 trestního zákona).

V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 40 odst. 6 Listiny se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Tato zásada odmítající zpětnou časovou působnost trestního zákona je rovněž promítnuta v ustanovení § 16 odst. 1 trestního zákona, podle kterého trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; pozdějšího zákona lze použít jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.

V posuzované věci je relevantní rovněž ustanovení § 61 a 62 trestního zákona o podmíněném propuštění, která umožňují zmírnění některých druhů trestů, jejichž výměra je stanovena na určité časové období. Ustanovení § 61 odst. 1 trestního zákona stanoví obecně, že k podmíněnému propuštění může dojít mj. po výkonu poloviny uloženého trestu. Ustanovení § 62 odst. 1 trestního zákona uvádí zvláštní případy odsouzení za taxativně vyjmenované trestné činy, kdy je takové podmíněné propuštění z výkonu trestu možné až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody.

Ve vztahu k časové působnosti trestního zákona je - podle dosavadní ustálené judikatury obecných soudů - rozhodujícím kritériem pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího zákona by bylo pro pachatele příznivější, celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci toho či onoho zákona dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. Použití nového práva je tedy pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek příznivější než právo dřívější (srov. např. III. ÚS 444/01). Trestnost pachatele je důsledkem jeho trestní odpovědnosti. Základem trestní odpovědnosti je pachatelovo deliktní jednání, jež naplňuje po materiální i formální stránce skutkovou podstatu trestného činu. Jednání, za které může být pachatel uznán vinným a uložen mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a o trestu. Podle toho, zda je souhrn takových norem podle pozdějšího zákona ve srovnání se souhrnem norem dřívějšího zákona jako celek pro pachatele příznivější, či nikoliv, lze rozhodnout o aplikaci pozdějšího zákona.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že ustanovení § 62 trestního zákona (však) není relevantní normou pro výrok o vině a trestu pachatele, neboť souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z toho důvodu nemůže být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestního zákona (srov. např. III. ÚS 444/01). Proto nelze brát v úvahu při řešení otázky, která právní úprava je pro pachatele příznivější, ustanovení o možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu. Námitku stěžovatele v tomto směru je z toho důvodu tedy nutné odmítnout.

Navíc, subsidiárně uvažováno, i kdyby normy týkající se podmíněného propuštění z výkonu trestu, považoval Ústavní soud za jedno z kritérií příznivosti právní úpravy pro stěžovatele, v předmětné věci by byla aplikace tohoto kritéria - ve vztahu k tvrzení stěžovatele o spáchání trestného činu dle ust. § 250b odst. 1,5 trestního zákona - irelevantní, neboť jak z interpretace ust § 62 odst. 1 trestního zákona vyplývá, v případě, že byl pachatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za více trestných činů, pak se postupuje podle § 62 odst. 1 trestního zákona, jestliže i jen jeden z nich patří do okruhu zde uvedeného. Pokud by byl tedy stěžovatel odsouzen za spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 a rovněž trestného činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, odst. 5, nelze přehlédnout, že trestný čin podvodu dle § 250 odst. 4 byl zakotven do výčtu trestných činů, u kterých může být osoba takto odsouzená podmíněně propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, již novelou trestního zákona č. 175/1990 Sb., účinnou od 1.7.1990 (tedy již v době, kdy stěžovatel spáchal trestný čin uvedený v bodě II. citovaného rozsudku krajského soudu).

2) Na otázku, zda soudy z pohledu časové působnosti trestního zákona správně přistoupily k použití jeho znění v době spáchání skutku, nalezl potom Ústavní soud odpověď v následujících úvahách. Podle ust. § 250b odst. 1 trestního zákona (ve znění po novelizaci provedené s účinností ode dne 1. 1. 1998 zákonem č. 253/1997 Sb.), se trestného činu úvěrového podvodu dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (pozn. aniž by se vyžadovalo způsobení škody na cizím majetku). Stejně tak podle ustanovení § 250b odst. 2 trestního zákona upravujícího další alternativu úvěrového podvodu, kterou naplní ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel, se nevyžaduje způsobení škody na cizím majetku. Přitom vznik škody je obligatorním zákonným znakem obecné skutkové podstaty podvodu dle ust. § 250 trestního zákona. Pokud by tedy soudy aplikovaly pozdější úpravu, jak se stěžovatel domáhá, nemusely by se vůbec zabývat otázkou vzniku škody na cizím majetku (na rozdíl od trestného činu podvodu) ve vztahu k trestní odpovědnosti stěžovatele. Absentoval by tak obligatorní zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, znamenající ve svém důsledku - pro orgány činné v trestním řízení - "jednodušší" trestní postižitelnost takového jednání.

Dále lze uvažovat i se zřetelem na smysl a účel toho, že došlo k zakotvení ustanovení o úvěrovém podvodu novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. Důvodová zpráva k zákonu č. 235/1997 Sb. v souvislosti s doplněním ust. § 250b uvádí, že tím bylo sledováno rozšíření trestního postihu na další formy podvodného jednání, které sice bylo trestné již podle stávající právní úpravy, ale zpravidla se nedokázalo. Stávající skutková podstata trestného činu podvodu totiž vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku trestného činu; pokud např. úmysl "podvést" získá až v průběhu takového jednání nebo dodatečně (např. rozhodne se úvěr použít bez souhlasu věřitele na zcela jiný účel), trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný. Protože nikoliv ve všech případech bylo možné postihovat podle stávající skutkové podstaty trestného činu podvodu i jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů v rámci jednání o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru (a obdobně i dotace nebo subvence), a tím spíše případy, kdy pachatel již poskytnutý úvěr použil na jiný než sjednaný účel, bylo navrženo zařadit mezi trestné činy proti majetku zvláštní skutkovou podstatu trestného činu podvodu postihující podvodná jednání v úvěrové oblasti.

K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ust. § 250 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 1997, spáchaného vylákáním úvěru, bylo tak - na rozdíl od stávající úpravy trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b trestního zákona - nutné prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru a při následném čerpání finančních prostředků z tohoto úvěru nejenže jednal klamavě, tedy uváděl peněžní ústav v omyl, nebo využil jeho omylu o skutečnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a byl s tím srozuměn, a že tím uvádí peněžní ústav v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 303/2000 ze dne 7.2.2001).

Výše uváděná argumentace tak podporuje závěr obecných soudů, že právní úpravu účinnou v době spáchání trestného činu lze považovat za příznivější pro stěžovatele, než úpravu pozdější ve formě úvěrového podvodu.

Dále lze v tomto směru rovněž poukázat na to - v reakci na námitky stěžovatele ohledně toho, že mělo být aplikováno ust. § 250b odst. 1, 5 trestního zákona - že v takovém případě by došlo k odsouzení stěžovatele za dva trestné činy, namísto jednoho pokračujícího trestného činu podvodu, a přestože by se v daném hypotetickém případě jednalo o trestné činy se stejnou trestní sazbou (od 5 do 12 let trestu odnětí svobody), projevil by se takový postup v aplikaci ust. § 34 písm. i) trestního zákona obecnými soudy, podle něhož při výměře trestu se jako k přitěžující okolnosti přihlédne k tomu, že pachatel spáchal více trestných činů.

V dané věci lze tedy konkludovat, že soudy postupovaly správně, jestliže aplikovaly na daný případ trestní zákon účinný v době spáchání činu stěžovatelem. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje i na vyjádření Nejvyššího soudu v tomto směru. Lze ještě dodat, že kromě argumentace ohledně podmíněného propuštění z výkonu trestu, kterou Ústavní soud již dříve označil ve vztahu k úvahám o dané problematice za irelevantní, stěžovatel v tomto směru nic dalšího nenamítal.

IV.

Pokud jde o druhou část ústavní stížnosti, stěžovatel uvedl, že již v dovolacích námitkách namítal, že nesouhlasí s názorem krajského soudu i vrchního soudu, že nelze aplikovat na jeho případ rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.11.1999, sp. zn. 8 Tz 164/99; ani dovolací soud mu však nevyhověl. Jiný právní názor, který, jak uvádí Nejvyšší soud, postupně převládl, byl obsažen až v usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 51/2004, jež bylo teprve v listopadu 2004 schváleno trestním kolegiem k publikaci ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (tedy po výše citovaných rozhodnutí krajského a vrchního soudu). Proto byly jak krajský soud, tak soud vrchní vázány právním názorem obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tz 164/1999; za té situace měl prý být stěžovatel v bodu II. výroku o vině rozsudku krajského soudu zproštěn obžaloby.

Ve vztahu k výše uvedené námitce stěžovatele, tedy že nebyl respektován právní názor obsažený v stěžovatelem označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že soud je dle ust. čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán pouze zákonem a nikoli ustálenou judikaturou; v zásadě tak nelze shledávat porušení ústavně zaručeného práva v nerespektování jiného předchozího soudního rozhodnutí (srov. ale např. ust. § 264 odst. 1 trestního řádu).

Stěžovatel se tedy v této části námitek odvolává na judikaturu Nejvyššího soudu, která však byla dalšími rozhodnutími tohoto orgánu překonána. Zde Ústavní soud konstatuje - s ohledem na rozhraničení kompetencí v rámci soudní moci - že je třeba mít na zřeteli, že nikoliv Ústavní soud, který je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nýbrž primárně Nejvyšší soud, je orgánem, jemuž ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týče výkladu jednoduchého práva (§ 14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto vymezení pravomocí vyplývá, že Ústavní soud - s odvoláním na ochranu ústavnosti - není zásadně oprávněn posuzovat důvodnost a obsah změny výkladu jednoduchého práva, leda že by tím došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. V dané věci se však o takový případ nejedná. Pokud obecné soudy vyslovily právní názor v tom směru, že trestný čin podvodu podle ust. § 250 trestního zákona, spáchaný vylákáním úvěru v době do 31. 12. 1997, je z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svého závazku z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla přinejmenším stejná, nebo i vyšší než výše poskytnutého úvěru, nelze v tom - podle přesvědčení Ústavního soudu - shledávat výklad protiústavní.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na své rozhodnutí ze dne 22. 12. 2004 v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 653/04, v rámci kterého (jiný) stěžovatel rovněž poukazoval na shora uvedenou překonanou judikaturu Nejvyššího soudu. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí vzal nový výklad obecných soudů (srov. str. 9) na vědomí, neoznačil jej za protiústavní a vyslovil - tak jako učinil i v tomto případě - že posuzovat důvodnost změny jednoduchého práva Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

V.

Za všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2006


František Duchoň v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.