I. ÚS 1724/17
I.ÚS 1724/17 ze dne 19. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Emila Votrubce, zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem Antonína Dvořáka 287, Turnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017 č. j. 28 Cdo 4835/2016-252, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2016 č. j. 20 Co 163/2016-196, rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 13. ledna 2016 č. j. 5 C 133/2014-170 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj, sp. zn. SPU 336520/2014, č. j. 1111/92, ze dne 17. července 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Semilech a Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. června 2017, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Liberecký kraj, rozhodnutím ze dne 17. července 2014 sp. zn. SPU 336520/2014, č. j. 1111/92, podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem v rozhodnutí uvedené parcely v k. ú. Turnov a nemá ani nárok žádat za uvedenou parcelu náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel k Okresnímu soudu v Semilech žalobu. Okresní soud rozsudkem ze dne 13. ledna 2016 č. j. 5 C 133/2014-170 žalobu zamítl. Okresní soud jako předběžnou otázku hodnotil, zda stěžovatel je osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb. a po provedeném dokazování dovodil, že stěžovatel nespadá do žádné ze skupin oprávněných osob uvedených v § 4 zákona č. 229/1991 Sb.

3. K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 14. června 2016 č. j. 20 Co 163/2016-196, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně ohledně základní otázky, zda je stěžovatel tzv. osobou oprávněnou, které svědčí právo domáhat se nároku podle příslušných restitučních předpisů s tím, že podmínky podle zákona č. 229/1991 Sb. stěžovatel nesplňuje, přičemž není možné nahrazovat nesplnění některé podmínky tohoto zákona (v tomto případě postavení osoby oprávněné), splněním obdobné podmínky podle jiného zákona (zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, ve kterém žádal Nejvyšší soud, aby ve svém rozhodnutí prezentoval jasné stanovisko k tomu, zda stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu restitučních zákonů. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. dubna 2017 č. j. 28 Cdo 4835/2016-252 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť v projednávaném dovolání nebyla nastolena žádná otázka odpovídající kritériím § 237 o. s. ř. (§ 243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soudy nesprávně posoudily jeho oprávněnost vznést restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., celou věc řádně nepřezkoumaly ve všech souvislostech, a omezily se na pouze čistě formalistický přístup a striktní odkaz na jedno jediné ustanovení jednoho z restitučních zákonů, aniž by věc nahlížely s ohledem na celkový smysl restitučních zákonů a snahu o napravení způsobených křivd. Stěžovatel dále uvedl, že předmětné pozemky byly v době odnětí ve vlastnictví paní Anny Řezníčkové, do vlastnictví státu přešly rozhodnutím Okresního národního výboru Semily ze dne 25. října 1960 podle § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. Původní vlastnice nemovitostí ve své poslední vůli ustanovila jedním ze svých dědiců pana Ing. Emila Votrubce, otce stěžovatele, který zemřel dne 17. února 1972. Stěžovatel má za to, že na něho přešel podle obecné úpravy dědického práva v občanském zákoníku nárok na vydání předmětných nemovitostí, resp. další nároky podle zákona č. 229/1991 Sb. za situace, kdy na jeho uplatněný nárok současně dopadá i úprava podle zákona č. 403/1990 Sb. (§ 3 odst. 2).

6. Rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel považuje za matoucí a vytýkal mu zejména argument o taxativnosti vymezení oprávněných osob a zákazu subsidiární či analogické aplikace jiné normy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nálezy ze dne 15. května 1995 sp. zn. IV.ÚS 105/94 (N 23/3 SbNU 159), ze dne 14. září 1995 sp. zn. IV. ÚS 59/95 (N 49/4 SbNU 37), ze dne 21. června 1996 sp. zn. IV. ÚS 80/96 (N 51/5 SbNU 409), ze dne 9. července 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 (N 80/11 SbNU 231) a další.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadená rozhodnutí nejsou vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

11. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se ve věci rozhodující soudy nedopustily pochybení tím, že nepovažovaly stěžovatele za osobou oprávněnou podle zákona č. 229/1991 Sb. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

12. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí pak stěžovateli podrobně vysvětlil, že právní nástupci závětního dědice, jenž sám restituční nárok neuplatnil, postavení oprávněných osob nepožívají a dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1, věta první, o. s. ř. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1, věta první, o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

13. Při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, podle které není reálné restitučními předpisy odčinit veškeré křivdy, které byly v minulosti napáchány, a tudíž je nutné spokojit se s nápravou jen některých křivd, je posuzovaná ústavní stížnost v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit [srov. nález ze dne ze dne 19. října 1995 sp. zn. IV. ÚS 109/94 (N 65/4 SbNU 143) a usnesení ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 2838/15].

14. Závěry uvedené v napadených rozhodnutích nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal, a to pro odlišnost jejich právního základu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 105/94 bylo řešeno posuzování podmínek, za nichž soud může ve věci rozhodnout bez jednání podle § 250f občanského soudního řádu, přičemž stěžovatel v této věci uplatnil v zákonné lhůtě žádost o peněžitou náhradu za pozemky i podle zákona č. 403/1990 Sb. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 59/95 bylo posuzováno vyloučení aplikace zákona č. 229/1991 Sb. v případech zemědělského majetku, u kterého byl uplatněn režim vládního nařízení č. 15/1959 Sb. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 80/96 se jednalo o posouzení věcné působnosti mezi zákonem č. 403/1990 Sb. a zákonem č. 229/1991 Sb. v těch případech, kdy uplatněním vládního nařízení č. 15/1959 Sb. došlo ke ztrátě zemědělského majetku, přičemž Krajský soud v Ostravě rozhodl bez jednání. V nálezu sp. zn. III. ÚS 206/98 Ústavní soud pak konstatoval, že v případě, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., byť v jeho ustanovení § 6 není výslovně nařízení vlády čl. 15/1959 Sb. uvedeno. Jak je z uvedeného patrno, v žádném z těchto nálezů nebyla řešena otázka, zda je stěžovatel oprávněnou osobou podle § 4 zákona č. 229/1991 Sb. za situace, kdy nárok na vydání nemovitostí uplatnil toliko podle zákona č. 229/1991 Sb.

15. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.