I. ÚS 1721/12
I.ÚS 1721/12 ze dne 17. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Sylvestry Divišové, zastoupené Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou, sídlem v Plzni, Perlová 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012 č. j. 26 Cdo 2765/2010-74, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2009 č. j. 11 Co 529/2009-32 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 9. 2009 č. j. 13 Nc 346/2009-26, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Města Plzeň se sídlem v Plzni, nám. Republiky 1, zastoupeného JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavní stížností doručenou dne 9. 5. 2012 se Sylvestra Divišová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o její žádosti na ustanovení zástupce na náklady státu.

II. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 13 Nc 346/2009 vyplývají následující skutečnosti. Dne 1. 4. 2009 došlo Okresnímu soudu Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") podání žalobkyně postrádající zákonem stanovené náležitosti žaloby. Nalézací soud s ohledem na žádost žalobkyně o ustanovení zástupce na náklady státu ji nevyzýval k odstranění vad žalobního návrhu pod sankcí odmítnutí podání v souladu s § 43 odst. 2 o. s. ř., přesto ale žalobkyni vyzval usnesením ze dne 9. 4. 2009 č. j. 13 Nc 346/2009-3 k doplnění podání a dále k doložení svých majetkových poměrů, a to za účelem prokázání, zda jsou u žalobkyně splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků dle § 138 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalobkyně na výzvu učiněnou usnesením ze dne 9. 4. 2009 řádně nereagovala, nalézací soud usnesením ze dne 18. 5. 2009 žádost žalobkyně o ustanovení zástupce na náklady státu odmítl (výrok I.) a výrokem II. žalobkyni vyzval, aby způsobem v tomto výroku podrobně specifikovaným ve stanovené lhůtě své podání doručené nalézacímu soudu dne 1. 4. 2009 doplnila. Dne 29. 6. 2009 Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně usnesení nalézacího soudu ze dne 18. 5. 2009 ve výroku I. potvrdil.

Dne 2. 9. 2009 nalézací soud usnesením odmítl podání žalobkyně doručené tomuto soudu dne 1. 4. 2009 a doplněné podáním doručeným tomuto soudu dne 10. 6. 2009 (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). V odůvodnění konstatoval, že žalobkyně přes opakované výzvy nalézacího soudu podání řádně nedoplnila tak, aby splňovalo zákonné náležitosti. Dne 30. 10. 2009 odvolací soud k odvolání žalobkyně usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 9. 2009 jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Dne 11. 1. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 10. 2009 odmítl jako zjevně bezdůvodné podle § 243b odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Nalézací soud porušil základní právo stěžovatelky na právní pomoc v řízení před soudy tím, že nevyhověl její opakované žádosti o přidělení bezplatného právního zástupce, ačkoliv z jejích podání si musel být vědom, že v dané problematice není schopna se bez odborné pomoci orientovat a požadavkům soudu na doplnění svého návrhu vyhovět. Takto jí bylo znemožněno domáhat se ochrany svých práv před soudem a svá práva hájit.

Účastníci řízení ve svých vyjádřeních setrvali na stanoviscích vyjádřených v napadených rozhodnutích.
III. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na přístup k soudu a na právní pomoc v řízení před soudy.

K základnímu právu na přístup k soudu

Ústavní soud připomíná, že - jak plyne z jeho znění - čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvuje "právo na soud", resp. právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení k ochraně svého práva. Toto základní právo je jedním z prvků širšího základního práva na spravedlivý proces, zakotveného v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); je to ovšem prvek, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených Listině a Úmluvě. Požadavky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení před nezávislým a nestranným soudem by vskutku neměly žádnou hodnotu, pokud by takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

V projednávaném případě z odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu ze dne 2. 9. 2009 plyne, že stěžovatelka jako žalobkyně přes opakované výzvy nalézacího soudu podání řádně nedoplnila tak, aby splňovalo zákonné náležitosti. Pokud v důsledku takového postupu bylo její nejasné podání doručené nalézacímu soudu dne 1. 4. 2009 pravomocně odmítnuto podle § 43 odst. 2 o. s. ř., nelze tento nepříznivý důsledek přičítat obecným soudům, nýbrž za daných okolností výlučně stěžovatelce samotné. K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tudíž nedošlo.

K základnímu právu na právní pomoc v řízení před soudy

Ústavní soud připomíná, že právo na právní pomoc v řízení před soudy výslovně zaručené v čl. 37 odst. 2 Listiny je součástí širšího práva na spravedlivý proces a v jeho rámci pak práva na soud, resp. práva na přístup k soudu, byť se nejedná o právo absolutní (srov. usnesení ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1469/07, dostupné - stejně jako další citované usnesení - na http://nalus.usoud.cz ).

Povinnost plynoucí státu z tohoto ústavně zaručeného základního práva je dostatečně zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (ustanovení § 30 o. s. ř., zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoliv subjektivních představ žadatele či žadatelky o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je - i nemajetným žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno (srov. usnesení ze dne 17. 3. 1998 sp. zn. III. ÚS 296/97).

Stěžovatelka v projednávaném případě byla usnesením nalézacího soudu ze dne 9. 4. 2009 dostatečně podrobně instruována, jak má své podání ze dne 1. 4. 2009 doplnit, aby bylo zřejmé, čeho a na základě jakých skutečností se domáhá, a tedy aby nalézací soud mohl dovodit splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, tzn. že z její strany se nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Jelikož stěžovatelka na výzvu soudu řádně nereagovala, nebývalo než její žádost o ustanovení zástupce na náklady státu zamítnout usnesením ze dne 18. 5. 2009, k odvolání stěžovatelky následně ve výroku I. potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 29. 6. 2019. Neustanovení zástupce tudíž nelze přičítat obecných soudům ale výlučně chování stěžovatelky samotné. K porušení článku čl. 37 odst. 2 Listiny tudíž nedošlo.

Zjevně neopodstatněným shledal Ústavní soud i tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, zaručujícího rovnost účastníků řízení. Ústavní stížnost v tomto směru neobsahovala jakákoliv relevantní tvrzení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2013

Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.