I. ÚS 1719/12
I.ÚS 1719/12 ze dne 1. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky P. A., zastoupené JUDr. Pavlem Hálou, advokátem se sídlem v Brně, Martina Kříže 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.1.2012 sp. zn. 5 Tdo 9/2012-20, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.9.2011 sp. zn. 5 To 257/2011, a proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 2.6.2011 sp. zn. 7 T 43/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu obecných soudů následující skutečnosti.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 7 T 43/2010, byla stěžovatelka (obžalovaná) uznána vinnou ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák.") a odsouzena k trestu odnětí svobody podle § 224 odst. 2 tr. zák. v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň jí byl uložen trest zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.

K odvolání stěžovatelky zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 To 257/2011, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu a nové sám rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že stěžovatelku uznal vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., za což jí uložil trest odnětí svobody podle § 224 odst. 1 tr. zák. v trvání šesti měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou roků podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. Stejně jako soud prvního stupně jí pak uložil trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků podle § 49 odst.1 a § 50 odst. 1 tr. zák.

Krajský soud ve výroku uvedl: "dne 31. 10. 2009, v době kolem 17:16 hod. jako řidička motorového vozidla ... při jízdě ve směru Brno - Svitavy, na silnici... v obci Lažany, jela levou částí vozidla při podélné čáře a rychlost jízdy nepřizpůsobila okolnostem, které mohla předvídat a projížděla v koloně vozidel, ve tmě obcí kolem autobusové zastávky, nevěnovala se dostatečně řízení a nejela přiměřenou rychlostí, aby byla schopna zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měla rozhled a v době, kdy se před ní jedoucí vozidlo vpravo vyhnulo chodci F. Z., ..., stojícímu v jejich jízdním pruhu u podélné čáry, došlo ke střetu levé části stojícího chodce a čelní části, v oblasti přední masky, vedle levého světlometu, motorového vozidla obžalované P. A., odkud byl chodec přes víko motoru a čelní sklo v místě před řidičem vymrštěn do protisměrného jízdního pruhu, kde na ležící tělo najel spodní částí přední masky se svým motorovým vozidlem tov. zn. Ford Focus J. F., ..., a tímto svým jednáním způsobila obžalovaná P. A. chodci F. Z. polytrauma, tedy poškození většího počtu životně důležitých orgánů a orgánových soustav, na které na místě nehody zemřel, přičemž obžalovaná P. A. tak svým jednáním porušila § 4 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění novel".

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné [podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Uvedl především následující: "Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami)... O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně... trestní odpovědnost obviněné nebyla v daném případě vyloučena zaviněným jednáním samotného poškozeného, jež se uplatnilo vedle jednání obviněné jako další příčina následku. Bylo totiž dostatečně prokázáno, že jednání obviněné, která se sama, jak bude objasněno níže, uvedla do situace, kdy nebyla schopna na přítomnost poškozeného ve vozovce reagovat, bylo jednou z příčin, natolik významnou, že bez její existence by následek nebyl nastal... . Spoluzavinění poškozeného pak odvolací soud naprosto zřetelným a dostatečným způsobem posoudil jako okolnost podstatným způsobem snižující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. a zohlednil ji v rámci použité právní kvalifikace skutku podle základní skutkové podstaty § 224 odst. 1 tr. zák., a nikoliv též podle odstavce 2) citovaného ustanovení, jehož formální znaky byly rovněž naplněny. V posuzované trestní věci se nejednalo o případy náhlého vstupu chodce do vozovky, na něž dovolatelka poukazovala... již v tomto okamžiku se poškozený nacházel u středu komunikace. Přestože se nepodařilo ztotožnit a vyslechnout jako svědka řidiče jedoucího před obviněnou, je především ze znaleckého posudku zřejmé, že i pro něho se jednalo o nenadálou překážku v silničním provozu, přesto jel takovým způsobem, že stačil zabránit střetu s chodcem vyhnutím se zprava. (Pro posouzení věci není rozhodné, zda došlo k "ohrožení" chodce tímto vozidlem, ale je důležité, že stačil reagovat tak, aby vyloučil vznik následku na zdraví poškozeného.)... otázku rychlosti jízdy ve smyslu § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., není možné posuzovat jen k limitu stanovenému zákonem v odstavci 4 citovaného ustanovení. Řidič vozidla totiž nejenže nesmí překročit stanovenou rychlost v daném místě (tj. obec 50 km v hodině), ale právě v odst. 1 § 18 zák. č. 361/2000 Sb. jsou demonstrativně vyjmenovány okolnosti, jimž musí rychlost jízdy přizpůsobit a které je možné předvídat včetně jeho vlastních schopností. V opačném případě se jeho rychlost stává nepřiměřenou i při dodržení rychlostního limitu. Jestliže obviněná projížděla za snížené viditelnosti a zhoršeného počasí v koloně vozidel obcí, nikoli zcela neznámou, navíc v blízkosti autobusové zastávky, mohla a měla předpokládat, že se zde mohou pohybovat chodci snažící se v hustém provozu přejít z jedné strany silnice na druhou... řidič před obviněnou jedoucího vozidla provedl vyhýbací manévr již 13,8 m a 1,5 s před místem střetu, tedy ve chvíli, kdy obviněná se se svým vozidlem nacházela ve vzdálenosti cca 27 m od tohoto místa. Bylo pak povinností obviněné přizpůsobit rychlost jízdy tak, aby byla schopná zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měla rozhled, nebo minimálně reagovat na případnou nebezpečnou situaci, v tomto případě výskyt chodce ve vozovce. Pokud tak neučinila, překročila nejen povinnou míru opatrnosti vyplývající pro ni z pravidel o silničním provozu, ale i její subjektivní vymezení vztahující se k míře opatrnosti, kterou byla schopna v danou chvíli vynaložit.".

II.

Stěžovatelka ústavní stížností navrhla zrušit rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví tohoto usnesení pro porušení svých základních práv, hlavně základního práva na spravedlivý proces; stěžovatelka v této souvislosti cituje zejména čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod).

Konkrétní námitky stěžovatelky budou uvedeny a vypořádány v textu níže tohoto usnesení.
III.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že obecné soudy - ohledně spáchání trestného činu stěžovatelkou - opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, to však v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Obecným soudům nelze vytknout ani nedostatek racionálního úsudku, resp. extrémní pochybení, pokud zjištěné skutečnosti - že stěžovatelka řídila dne 31. 10. 2009, kolem 17.16 hod., osobní automobil na přímém přehledném úseku silnice první třídy v obci, přičemž projížděla za snížené viditelnosti a za mokra v koloně vozidel rychlostí 50 km/h kolem autobusové zastávky, když se vozidlo, které jelo před ní ve vzdálenosti 13,9 m, vpravo vyhnulo chodci (poškozenému), který stál v jejich jízdním pruhu vlevo u podélné dělicí čáry, na což již stěžovatelka nedokázala zareagovat, poškozeného srazila a způsobila mu zranění neslučitelná se životem - právně kvalifikovaly tak, že stěžovatelka nejela přiměřenou rychlostí podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a chovala se v rozporu s povinnostmi účastníka provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 4 písm. a) citovaného zákona.

IV.

Ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.

Stěžovatelka namítla, že ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že dodržela bezpečnou vzdálenost před vozidlem, které jelo před ní.

Avšak na tuto námitku již obecné soudy přiléhavě reagovaly, neboť například Nejvyšší soud vysvětlil stěžovatelce, že jí "nebylo kladeno za vinu nedodržení "bezpečnostní vzdálenosti" za před ní jedoucím vozidlem ve smyslu § 19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb.... K nehodě totiž nedošlo mezi za sebou jedoucími vozidly, aby bylo nutné zkoumat dodržení ustanovení o bezpečnostní vzdálenosti." (str. 5, 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelka zde pomíjí existenci § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, který zakotvuje povinnost řidiče přizpůsobit jízdu předvídatelným okolnostem a povinnost jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.

Stěžovatelka dále uvedla, že krajský soud chybně - a v rozporu s objektivním obsahem jednoho ze základních právních pojmů pravidel silničního provozu, s pojmem "ohrozit" a "neohrozit" [definovanému v § 2 písm. l) zák. č. 361/2000 Sb.] - v neprospěch stěžovatelky konstatuje, že řidič jedoucí v koloně před stěžovatelkou se chodci bezpečně vyhnul, aniž by jej ohrozil. I s touto námitkou se však obecné soudy vypořádaly dostatečně [srov. str. 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu: "Přestože se nepodařilo ztotožnit a vyslechnout jako svědka řidiče jedoucího před obviněnou, je především ze znaleckého posudku zřejmé, že i pro něho se jednalo o nenadálou překážku v silničním provozu, přesto jel takovým způsobem, že stačil zabránit střetu s chodcem vyhnutím se zprava. (Pro posouzení věci není rozhodné, zda došlo k "ohrožení" chodce tímto vozidlem, ale je důležité, že stačil reagovat tak, aby vyloučil vznik následku na zdraví poškozeného.)"].

Stěžovatelka rovněž namítla, že příčinou jejího střetu s poškozeným bylo chování poškozeného, jímž porušil povinnosti chodce při přecházení vozovky stanovené v § 54 odst. 2 zák. č. 361/2000 Sb. Tu Ústavní soud odkazuje na str. 4 - 5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který dostatečně vyložil - s poukazem na pravidla příčinné souvislosti - že trestní odpovědnost stěžovatelky nebyla v daném případě vyloučena zaviněným jednáním samotného poškozeného, jež se uplatnilo vedle jednání obviněné jako další příčina vzniklého následku.

Konečně, stěžovatelka namítá, že krajský soud konstatuje, že jela v blízkosti středové čáry, ale není zřetelné, zda z této okolnosti soud vyvozuje nějaké trestně právní konsekvence. I k této námitce Nejvyšší soud případně uvedl (na str. 6 napadeného usnesení), že stěžovatelce není kladeno za vinu, že se svým vozidlem jela v blízkosti středové dělicí čáry: "K jízdě obviněné při středové čáře vozovky zaujal již soud prvního stupně jasné stanovisko, když oproti podané obžalobě vypustil z popisu skutkového stavu odkaz na tuto povinnost obsaženou v ustanovení § 11 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil. Jestliže zůstalo místo jízdy při středu vozovky součástí popisu skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku, lze to označit za zbytečně zavádějící, avšak pro trestní odpovědnost obviněné nemá tato skutečnost žádný vliv, může snad pouze přiblížit situaci na místě před nehodou.".

Za tohoto stavu neměl Ústavní soud důvod, aby k přiléhavé a přesvědčivé argumentaci obecných soudu - reagující na námitky stěžovatelky - z hlediska ústavnosti cokoli dodával.

V.

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.

Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Okresního soudu v Blansku Ústavní soud odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný (§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu). Rozsudek okresního soudu totiž nenabyl právní moci, neboť byl rozsudkem krajského soudu v celém rozsahu zrušen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. října 2012

Vojen Güttler, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.