I. ÚS 1718/09
I.ÚS 1718/09 ze dne 14. 1. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. O. a D. O., zast. JUDr. Milanem Nováčkem, advokátem, Kamenná 27, Budišov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2008, č.j. 33 Odo 1783/2006-60, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.8.2006, č.j. 12 Co 393/2006-37, a proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 25.4.2006, č.j. 5 C 77/2006-21, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, protože se cítí zásahem těchto soudů dotčeni na svých právech a svobodách, které jim zaručuje Ústava ČR (dále jen "Ústava") v čl. 1 odst. 1 týkajícím se principů právního státu, v čl. 2 odst. 3, podle něhož smyslem a úkolem státní moci je sloužit občanům, v čl. 95 odst. 1 a v čl. 90 zajišťujícím právo, aby záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 1 a v čl. 3 odst. 1 týkajících se práva stěžovatelů na rovné zacházení, v čl. 36 odst. 1 a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v čl. 6 odst. 1, které se týkají institutu práva na spravedlivý proces, který zahrnuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

K podstatě sporu stěžovatelé uvedli, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") a následně i Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ve věci žaloby vedlejšího účastníka o zaplacení částky 57 000,- Kč rozhodly, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně tuto částku vedlejšímu účastníkovi zaplatit. Proti rozhodnutí krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl. Důvodem podání žaloby bylo údajné porušení smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a omezení převodu nemovitostí ze dne 3.4.1991, která byla uzavřena mezi stěžovateli a tehdejším Okresním úřadem v Třebíči dle vyhl. č. 136/1985 Sb., ve znění vyhl. č. 73/1991 Sb. Ve smlouvě se podle vyhlášky zavázali, že výstavbu provedou v souladu s platným stavebním povolením, dokončí ji tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy a že stavbu nebudou po dobu 10 let, nejméně však 8 let od kolaudace, převádět na jiného bez souhlasu vedlejšího účstníka. Na formuláři smlouvy se zavázali k podmínkám vrácení příspěvku v širším rozsahu, než stanovila vyhláška v tehdy platném znění. Ač měla být smlouva uzavírána v souladu s vyhláškou v tehdy platném znění, tj. ve znění vyhlášky č. 73/1991 Sb., byla smlouva vyhotovena tehdejším Okresním úřadem v Třebíči na formuláři ve znění původní vyhlášky, která již byla v době podpisu změněna. Tehdy platná vyhláška stanovila povinnost vrátit příspěvek pouze v případě porušení podmínky souladu se stavebním povolením a podmínky nepřevedení stavby po určitou dobu; pro případ neprovedení kolaudace ve stanovené době se vrácení příspěvku nevyžadovalo. Pokud okresní úřad neprovedení kolaudace ve stanovené době do smlouvy zahrnul, překročil tak rámec podmínek stanovených právním předpisem.

Dále stěžovatelé konstatovali, že okresní soud ve svém rozhodnutí potvrdil, že dle předmětné vyhlášky nebyli stěžovatelé povinni zavazovat se k vrácení příspěvku v případě nedodržení lhůty pro kolaudaci stavby, avšak jednání, jímž se zavázali k této povinnosti, posoudil jako jednání v rámci smluvní volnosti. S tím stěžovatelé nesouhlasili, což zdůvodnili také ve svém odvolání. Připomínali, že podle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, dále v čl. 4 odst. 3 je uvedeno, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Není proto možné, aby bylo na vůli úředníka, který za stát podepisoval citovanou smlouvu, zda do smlouvy napíše další závazek pro smluvního účastníka, či nenapíše, nebo ho pro někoho napíše a někoho nenapíše, zda použije starý (nesprávný) formulář či použije nový (správný) formulář. Soudy obou stupňů odůvodnění svých rozhodnutí opírají především o tvrzení, že ačkoliv dle tehdy platné vyhlášky nebyli stěžovatelé povinni k závazku vrácení státního příspěvku v důsledku neprovedené kolaudace, mohla smlouva obsahovat toto ustanovení na základě smluvní volnosti, jelikož podzákonný předpis není nositelem smluvního vztahu a musí být vtělen do smlouvy, kterážto je pak sama podřízena zákonu. Nejvyšší soud se touto otázkou prakticky nezabýval a dovolání odmítl s tvrzením, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Ani s tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasí, protože je zde zásadní právní problém, zda může úředník sám o své vůli uzavírat za stát smlouvy nad rámec upravený příslušným právním předpisem, či zda musí být vybaven zvláštní plnou mocí nebo takto uzavírat smlouvy nelze v žádném z těchto případů, přičemž touto otázkou se Nejvyšší soud, ani soudy nižšího stupně nevypořádaly a řádně nezdůvodnily svůj postup ve věci. Navíc stěžovatelé poukázali na délku dovolacího řízení, protože více než 2 a půl roku čekali na rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy upravující práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující: Čl. 1 odst. 1 Ústavy: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Čl. 90 Ústavy: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 odst. 1Ústavy: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Čl. 1 Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 3 odst. 1 Listiny: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.

Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti: Vedlejší účastník se žalobou u okresního soudu domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně částku 57 000,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého jim na základě smlouvy uzavřené mezi stěžovateli a bývalým Okresním úřadem v Třebíči dne 3.4.1991. V ní se stěžovatelé zavázali dokončit výstavbu tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10ti let od uzavření smlouvy, což nedoložili, proto jim vznikla povinnost vrátit poskytnutý státní příspěvek do státního rozpočtu. Stěžovatelé namítali neplatnost takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy, dále poukazovali na rozpor s § 18 odst. 4 vyhl. č. 136/1985 Sb. a vznesli námitku promlčení. Okresní soud rozsudkem ze dne 25.4.2006, č.j. 5 C 77/2006-21, žalobě vyhověl, neboť se neztotožnil s námitkami stěžovatelů. Soud shledal smlouvu platnou, sjednání závazku stěžovatelů k vrácení příspěvku zhodnotil jako možné v rámci smluvní volnosti, není tudíž neplatné pro rozpor s dobrými mravy či z jiného důvodu, k promlčení pohledávky nedošlo s ohledem na délku promlčecí doby podle § 109 obč. zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Stěžovatelé napadli rozsudek soudu I. stupně odvoláním, v němž opětovně akcentovali svoje stanovisko o nemožnosti ukládat jim více povinností, než stanoví předpis, tj. vyhl. č. 136/1985 Sb. Krajský soud rozsudkem ze dne 2.8.2006, č.j. 12 Co 393/2006-37, napadený prvostupňový rozsudek potvrdil, protože se ztotožnil s právním názorem okresního soudu ohledně existence povinnosti stěžovatelů státní příspěvek vrátit. Argumentaci stěžovatelů hodnotil jako lichou a připomenul, že vyhl. č. 136/1985 Sb. zakotvovala podmínky, k jejichž splnění se musel občan zavázat, aby mu byl poskytnut státní příspěvek, nikoli samotné předpoklady pro vznik povinnosti vrátit tento příspěvek, a uzavřel, že stěžovatelé nesplnili smluvní závazek, tudíž jim v souladu se smlouvou vznikla povinnost poskytnutý státní příspěvek vrátit. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 22.4.2008, č.j. 33 Odo 1783/2006-60, odmítl pro nepřípustnost, protože shledal, že dovoláním zpochybněná právní otázka, zda si smluvní strany mohly ve smlouvě dohodnout podmínky pro vrácení příspěvku, je otázkou triviální a její řešení nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů na jejich zrušení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů ohledně existence jejich povinnosti vrátit poskytnutý státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu. Přitom odmítají respektovat, že právní vztah vzniklý na základě smlouvy, kterou uzavřeli s tehdejším čs. státem, jednajícím bývalým okresním úřadem, je svojí povahou vztahem soukromoprávním, i stát v něm má postavení právnické osoby ve smyslu § 21 obč. zákoníku. Je notorietou, že soukromoprávní vztahy jsou charakteristické širokým prostorem pro uplatnění autonomie vůle, jejímž jedním z atributů je i formování obsahu právního vztahu (tj. práv a povinností) smluvními stranami. Bylo tak na stěžovatelích, aby - pokud nehodlali převzít závazek vrátit poskytnutý státní příspěvek - předložený návrh smlouvy neakceptovali. Pokud však smlouvu uzavřeli, byl obsah právního vztahu determinován právně shodnou vůlí smluvních stran, proto tedy, došlo-li k porušení sjednaného závazku stěžovatelů, vnikla jim i povinnost přijatý příspěvek vrátit. Ústavní soud si je vědom dopadů tohoto závěru do majetkové sféry stěžovatelů, nicméně připomíná jeden ze základních principů ovládajících závazkové právo: pacta sunt servanda". Z tohoto důvodu neshledal Ústavní soud porušení namítaných základních práv stěžovatelů, když navíc řada z jimi citovaných ustanovení Ústavy a Listiny, ani žádná konkrétní základní práva a svobody nezakotvuje (platí o čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i o čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny).

Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. ledna 2010

Vojen Güttler, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.