I. ÚS 1717/09
I.ÚS 1717/09 ze dne 11. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky D. M., zastoupené advokátem JUDr. Radkem Adámkem se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1617/2008, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008, a proti rozsudku Městského soudu v Brně, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 95 T 254/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 95 T 254/2006-330, uznal obžalovanou D. M. (dále jen stěžovatelka ) vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. z. Za tento trestný čin jí byl podle § 248 odst. 2 tr. z. uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. z. a podle § 59 odst. 1 tr. z. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále byl stěžovatelce podle § 49 odst. 1 tr. z. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu ve funkci statutárního orgánu v obchodních společnostech v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti (ITV s.r.o.; dále jen společnost ) na náhradu škody, s nímž byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek obsahuje také zprošťující výrok, podle něhož byla stěžovatelka podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 4 Zt 486/2006, pro další skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. z., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stěžovatelka stíhána.

Stěžovatelčina vina spočívala v tom, že v 10 případech přijala částku 358.778,50 Kč od různých subjektů, které jí v uvedených dnech postupně přišly na její účet vedený u HVB Bank Czech Republic, a.s., č.ú.: 3001970002, kdy majitelem účtu byla D. M. a tento účet byl používán jako účet pro společnost ITV, s. r. o., se sídlem Dominikánská 11, 602 00 Brno, kde byla jednatelkou do 31. 5. 2005, přičemž uvedenou částku měla převést na účet správce podniku ITV, s. r. o., A. D. (na základě usnesení MS Brno ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 69 Nc 330/2005, a exekučního příkazu sp. zn. Ex 191/05 o provedení exekuce prodejem podniku, kdy správcem podniku byl jmenován JUDr. A. D.), toto však přes výzvy neučinila, uvedenou finanční částku postupně vybrala ze svého účtu, přisvojila si ji a ponechala pro vlastní potřebu.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 6. 2008, č.j. 3 To 251/2008-370, podle § 256 tr. ř. odvolání stěžovatelky zamítl.

Odvolací soud se v prvé řadě zabýval tím, zda odvolání stěžovatelky může být projednáno v rámci veřejného zasedání, které bylo nařízeno na 11. 6. 2008, jestliže stěžovatelka (resp. její obhájce) požádal (přípisem ze dne 2. 6. 2008, soudu doručenému dne 5. 6. 2008) o jeho odročení; jako jeho důvod byla uváděna skutečnost, že zvolený obhájce má ve stejném termínu veřejné zasedání u Vrchního soudu v Olomouci. Odvolací soud obhájci bezprostředně sdělil, že neshledal důvody odročení veřejného zasedání, neboť u stěžovatelky není dán důvod nutné obhajoby a je na obhájci, jak si zajistí substituci, resp. účast na veřejném zasedání. Následně se na možnost odročení veřejného zasedání telefonicky (dne 9. 6. 2008 a dne 10. 6. 2008) dotazovala stěžovatelka, leč nikde nebylo uvedeno , že by žádala o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů a jako důvod žádosti bylo uváděno, že zvolený obhájce se nemůže veřejného zasedání zúčastnit. Krajský soud v Brně žádosti stěžovatelky o odročení veřejného zasedání ze dne 11. 6. 2008 ze zdravotních důvodů (když předložila pracovní neschopenku) nevyhověl, neboť z předložené žádosti není zřejmé, že by se nemohla účastnit veřejného zasedání; samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že se stěžovatelka nemůže veřejného zasedání účastnit. Soud poukázal i na její předchozí postup, ze kterého je zřejmé, že nikdy nežádala o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů, ale jako důvod vždy uváděla nepřítomnost zvoleného obhájce. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že veřejné zasedání se může ve věci konat, a to navíc za situace, kdy odvolání stěžovatelky bylo v souladu se zákonem odůvodněno a byla jí dána možnost, aby se k věci vyjádřila, popř. ještě před nařízením veřejného zasedání navrhla doplnění dokazování.

Krajský soud v Brně pak odvolacím námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Zdůraznil, že soud prvého stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jež mají oporu v provedeném dokazování, a že logicky hodnotil všechny provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech a nikoliv izolovaně. Odvolací soud poukázal na to, že hodnocení důkazů je výlučným právem soudu prvního stupně; uvedl, že v souzené věci není pochyb o tom, že stěžovatelce na její soukromý účet přišla finanční částka ve výši 358.778,50 Kč, jež byla zaslána subjekty, které měly závazky vůči společnosti ITV a byla nepochybně určena společnosti ITV a nikoliv stěžovatelce; to stěžovatelka ani nepopírá a hájí se pouze tím, že v podstatě provedla započtení své pohledávky, neboť její bratr (Ing. J. M.), půjčil dne 17. 5. 2005 společnosti ITV částku 300.000 Kč a následně na ni tuto pohledávku postoupil. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) obhajobě stěžovatelky neuvěřil, neboť ji má za vyvrácenou řadou provedených důkazů. Mezi ně (mimo jiné) naleží skutečnost, že tvrzení stěžovatelky nevyplývá z účetnictví společnosti ITV; dále jde o vklad částky 330.000 Kč bratrem stěžovatelky na soukromý účet stěžovatelky vedený u banky HVB bank Czech Republic, a. s., neboť z něj není zřejmé, že se jednalo o vklad ve prospěch společnosti ITV; dále se nepodařilo prokázat, že smlouva o půjčce ze dne 17. 5. 2005 byla skutečně dne 17. 5. 2005 uzavřena a že se jednalo o půjčku ve prospěch společnosti; uvedené tvrzení stěžovatelky o půjčce nepotvrdil ani svědek JUDr. A. D., byť to podle stěžovatelky jako správce podniku věděl. Zjištěné skutečnosti proto svědčí o tom, že tvrzení stěžovatelky a svědka Ing. J. M. o půjčce ve výši 300.000 Kč ve prospěch společnosti, stejně jako tvrzení o provedení zápočtu jsou účelová. Odvolací soud navíc považoval za nutné zdůraznit, že pokud by tvrzení stěžovatelky bylo pravdivé, nebylo by zřejmé, proč by zadržovala platby, jež byly poslány na její účet ve prospěch společnosti ITV, před vlastním postoupením pohledávky, když se jednalo o platby ze dne 2. 6. 2005, 25. 7. 2005, 29. 7. 2005, 23. 8. 2005 a 31. 8. 2005, a v případě těchto plateb ještě nebyla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek a stěžovatelce muselo být tedy zřejmé, že se jedná o platby, které nepatří jí, ale společnosti. Odvolací soud současně poukázal na to, že ačkoliv byla uzavřena smlouva o přesměrování pohledávek ze soukromého účtu stěžovatelky na účet správce podniku (společnosti), a to již dne 1. 6. 2005, je to právě stěžovatelka, která následně tento příkaz k přesměrování plateb ruší. Odvolací soud ze všech těchto důvodů dospěl k závěru, že dokazování v souzené věci je úplné a správné, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a že tedy ve věci není třeba provádět další blíže neurčené dokazování. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelce bylo zřejmé, že na její soukromý účet jsou zasílány platby ve prospěch společnosti ITV, tedy se jedná o platby, které jsou ve vztahu k ní cizí věci a přesto si tyto platby přisvojila. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 2 tr. z. jednala stěžovatelka v úmyslu přímém a přisvojila si cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoliv malou.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1617/2008, dovolání stěžovatelky, poté co shledal, že je přípustné, odmítl. Poukázal na to, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možné namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud uvedl, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Nejvyšší soud - ve vztahu k námitkám stěžovatelky uvedl, že v daném případě je smyslem dovolání vnést nejasnosti do provedeného dokazování ohledně okolností týkajících se započtení a existence pohledávky za společností ITV s cílem vnést pochybnosti o soudy učiněném závěru o vině stěžovatelky. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na to, že soud v odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně, stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., zjištěn nesoulad. Dále Nejvyšší soud připomněl, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí, nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podle Nejvyššího soudu dále nelze přehlédnout, že námitky, které stěžovatelka uplatnila v rámci dovolání, jsou, pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že opakuje-li obviněná v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, In: Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, T 408). Je zjevné, že pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná stěžovatelka uplatnila stejné námitky jako v předcházejícím řízení.

Nejvyšší soud se ani neztotožnil s domněnkou stěžovatelky, že nemohla naplnit zákonný znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. z. přisvojení si cizí věci . V této souvislosti poukázal především na to, že neoprávněné přisvojení si cizích peněz na bankovním účtu, k němuž došlo přede dnem 1. 7. 2006 bezhotovostními převody, pokud přisvojené peníze nezískaly materializovanou podobu peněz v hotovosti, nelze posoudit jako trestný čin zpronevěry s ohledem na § 16 odst. 1 tr. z. a § 89 odst. 13 tr. z. a § 248 odst. 1 tr. z., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. Nicméně i v takovém případě však může jít o pokus trestného činu zpronevěry podle § 8 odst. 1 tr. z. k § 248 odst. 1 tr. z., jestliže bylo prokázáno, že pachatel měl v úmyslu vybrat peněžní prostředky z bankovního účtu, avšak určité důvody (vnější povahy) mu v tom zabránily, takže zde byl úmysl pachatele dosáhnout toho, aby peněžní prostředky uložené na bankovním účtu, s nimiž nakládal, získaly povahu věci, tj. materializovanou podobu peněz v hotovosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007, In: Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2008, svazek 41, č. T 1050-I). Úmysl stěžovatelky přisvojit si cizí věc byl podle názoru Nejvyššího soudu stěžovatelce prokázán. Zde dovolací soud poukázal na to, že stěžovatelka (jako jediná) měla dispoziční oprávnění k účtu vedeného u HVB bank Czech Republic, a.s., ve prospěch společnosti ITV, a následně byť přestala být jednatelkou této společnosti - prováděla již výše zmíněné aktivní úkony směřující k tomu, aby se peněžní prostředky patřící společnosti dostaly do její dispozice. Soudy vyhodnotily předmětnou smlouvu o půjčce jako fiktivní, stejně jako tvrzení o zápočtu jako účelové. Veškeré skutečnosti dokreslují fakt, že stěžovatelka, jak vyplývá ze skutkového zjištění, částku 358.778,50 Kč z účtu postupně vybrala. Je jí třeba přisvědčit v tom, že se tato skutečnost neobjevuje v odůvodnění rozhodnutí soudů. Výpisy z účtu č. vedeného u HVB bank Czech Republic, a. s., na č. l. 63 90, však byly čteny u hlavního líčení dne 30. 5. 2007 jako listinný důkaz, rovněž tak úřední záznam na č. l. 93. Oba důkazy vypovídají o tom, že k 31. 12. 2005 byl stav na tomto účtu 495,48 Kč. Na tomto účtu byla uskutečněna řada finančních transakcí, mezi nimiž se objevují vklady od subjektů uvedených ve skutku, ale na konci účetního období, tj. ke konci roku 2005, se nachází na účtu jen minimální částka ve výši 495,48 Kč. Není pochyb, že stěžovatelka celou částku ve výši 358.778,50 Kč z účtu vybrala postupnými výběry v hotovosti. Tím získaly peněžní prostředky uložené na bankovní účtu materializovanou podobu peněz v hotovosti, neboť pouze stěžovatelka mohla výběry uskutečnit. Nejvyšší soud současně považoval za podstatné, že stěžovatelka (ač již nevykonávala funkci statutárního orgánu) peníze na účtu společnosti zpronevěřila tím, že si přisvojila platby na účet této společnosti přicházející. Využila toho, že jako jediná měla dispoziční oprávnění k účtu společnosti. Je mylné se domnívat, že za situace, kdy již nebyla jednatelkou společnosti, jí věc nemohla být svěřena. Dispoziční oprávnění, tj. oprávnění nakládat s účtem bezesporu souviselo s její účastí ve společnosti a pocházelo z doby, kdy byla oprávněna s peněžními prostředky do jisté míry nakládat. Věc je pachateli svěřena, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem ; po jmenování správce majetku však byla oprávněna nakládat s majetkem společnosti ITV pouze se souhlasem správce. Do pravomoci jmenovaného správce majetku JUDr. A. D. zasáhla tím, že zrušila příkaz k přesměrování plateb na účet správce vedený u České spořitelny, a. s. Získala tak faktickou moc nad peněžními prostředky, které nadále přicházely na účet společnosti vedený u HVB bank Czech Republic, a. s. Uvedené jednání zcela nepochybně přesahuje rámec obchodněprávního závazku. Není možné, aby stěžovatelka jednala proti příkazu správce podniku a sama zrušila příkaz k přesměrování plateb. Není ani rozhodné, zda existovaly pohledávky k započtení. Na posuzování trestní odpovědnosti v dané věci by tato okolnost nemohla mít žádný vliv a mohla by se případně projevit toliko při ukládání trestu.

Podle Nejvyššího soudu je zřejmé, že jednání stěžovatelky souviselo s jejím původním postavením ve společnosti ITV, kdy zneužila svého oprávnění disponovat s účtem společnosti a svévolně z něj vybrala finanční prostředky, které použila pro svou vlastní potřebu. Stěžovatelka naplnila všechny znaky objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. spočívající v přisvojení si cizí věci , neboť s účtem (kam přicházely platby obchodních partnerů společnosti) naložila v rozporu s účelem, k němuž jí byl dán do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, čímž znemožnila správci podniku s účtem disponovat v souladu s jeho oprávněním, a přitom sobě obstarala z věci trvalý prospěch. Nejvyšší soud proto neshledal důvodnými námitky stěžovatelky uplatněné k objektivní stránce trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. a posoudil její dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.

Dovolací soud uvedl, že další stěžovatelkou vznesené námitky nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto jsou zaměřeny buď do oblasti skutkového zjištění, do hodnocení důkazů, nebo směřují proti odůvodnění rozhodnutí. K těmto námitkám Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Dodal, že vyjádřil-li se soud prvního stupně v tom směru, že smlouva o půjčce a smlouva o postoupení pohledávky nejsou opatřeny notářsky ověřenými podpisy, konstatoval pouze to, že nelze bezpečně dovodit, kdy byly sepsány. Soud tedy nevyjádřil, že by nějaký právní předpis vyžadoval notářské ověření smlouvy o půjčce, jak tvrdí stěžovatelka v dovolání. K podpisům na daných smlouvách zaujal soud prvního stupně jen stanovisko v rámci hodnocení těchto smluv jako důkazů, což je jeho výsostným právem. Rovněž tak odvolací soud neuvedl, že by pohledávka musela být zanesena v účetnictví. Jestliže však nebyla v účetnictví vedena, pak na základě této skutečnosti a ve světle dalších důkazů zaujal toliko postoj k věrohodnosti, resp. nepravděpodobnosti existence smlouvy o půjčce.

Nejvyšší soud ke stěžovatelkou uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že v řízení neměla obhájce, ač ho podle zákona mít měla, konstatoval, že tento důvod dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Vzhledem k tomu, že u stěžovatelky nebyly dány důvody nutné obhajoby, nemohla citovaný dovolací důvod ani naplnit, a pokud by neuplatnila jiný dovolací důvod, její dovolání by Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud - k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (tj. porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání) - uvedl, že tento důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ). Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje; na nutnost jeho účasti při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení § 263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle § 263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody; o takový případ se však v dané věci nejedná. Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle § 238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Podle Nejvyššího soudu z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000). Ve vztahu k souzené věci dovolací soud zdůraznil, že o odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2008. O termínu veřejného zasedání byla stěžovatelka vyrozuměna dne 28. 5. 2008 (č. l. 358), obhájce obdržel vyrozumění o konání veřejného zasedání téhož dne (č. l. 358). Obhájce přípisem ze dne 2. 6. 2008 (soudu doručen dne 5. 6. 2008) požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu kolize s veřejným zasedáním v jiné trestní věci. Žádosti obhájce odvolací soud nevyhověl s odůvodněním, že u obviněné není dán důvod nutné obhajoby a je na zvoleném obhájci, aby si zajistil substituci (č. l. 362). Na možnost odročení se obviněná dotazovala i telefonicky (viz úřední záznamy na č. l. 364 a č. l. 365). Dovolací soud uvedl, že přítomnost obviněné (stěžovatelky) může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl obviněnou k veřejnému zasedání předvolat, čímž dal zřetelně najevo, že považuje její účast u veřejného zasedání za nutnou. Z konkrétních okolností dané věci je však zřejmé, že stěžovatelka byla o termínu veřejného zasedání řádně a včas pouze vyrozuměna. Odvolací soud tedy její účast při veřejném zasedání nepovažoval za nezbytně nutnou. Lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla zachována. Přesto - s ohledem na základní právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny - je třeba umožnit obviněné (stěžovatelce) účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom ona sama trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které jí objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, In: Soubor rozhodnutí Nejvyšší soudu, svazek 26, ročník 2004, T 621.). Odvolací soud usnesení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatelky odůvodnil tím, že jak z žádosti o odročení veřejného zasedání, tak z telefonického dotazu se nepodává, že by obviněná žádala o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. Jako důvod odročení bylo vždy uváděno, že se zvolený obhájce nemůže veřejného zasedání zúčastnit. Z (poznámka: dodatečně) předložené pracovní neschopenky pak není zřejmé, zda se obviněná nemohla účastnit veřejného zasedání, neboť samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že obviněná se veřejného zasedání nemůže zúčastnit. Proto prý odvolací soud nepochybil, pokud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatelky.

Nejvyšší soud k otázce přítomnost obhájce u veřejného zasedání prohlásil [byť současně poznamenal, že tato otázka s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nikterak nesouvisí, protože tento dovolací důvod se vztahuje k nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání], že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh případným požadavkům a chování obviněného, resp. vyhovět všem jeho návrhům, a to i návrhům na odročení veřejného zasedání, pokud obviněný nesouhlasí se substitucí. V dané věci je zjevné, že stěžovatelka vystavením pracovní neschopenky hodlala docílit odročení veřejného zasedání proto, aby u případného odročeného veřejného zasedání byl osobně přítomen její zvolený obhájce. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely. Potvrzení lékaře, že je pacient práce neschopným ještě nevypovídá o tom, že není schopen dostavit se k veřejnému zasedání. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu stěžovatelky za řádnou, musí být vedle dokladu o pracovní neschopnosti soudu předložena aktuální lékařská zpráva ohledně zdravotního stavu; v opačném případě ji nelze považovat za relevantní. O tom mohla být stěžovatelka obhájcem poučena. Stěžovatelka navíc předložila díl č. III potvrzení pracovní neschopnosti, tedy hlášení o počátku pracovní neschopnosti vystavené dne 10. 6. 2008. Tento doklad je především určen pro okamžité doručení zaměstnavateli, resp. příslušné okresní správě sociálního zabezpečení nebo příslušnému úřadu práce, jinými slovy řečeno, nelze jím prokázat pracovní neschopnost, případně závažnost zdravotních komplikací. Kromě toho na předloženém potvrzení není vyplněna diagnóza. Je třeba mít v zásadě na paměti, že k odročení veřejného zasedání dochází jen výjimečně, např. jsou-li zdravotní komplikace takového charakteru, že obviněnému brání k veřejnému zasedání se fyzicky dostavit nebo jde-li o závažné zdravotní obtíže vyžadující dlouhodobé léčení. Nejvyšší soud neshledal, že by na straně stěžovatelky existovaly objektivní překážky, které by jí bránily v účasti ve veřejném zasedání. Pro úplnost dodal, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné další důkazy, a ke všem důkazům měla stěžovatelka možnost vyjádřit se v předchozím řízení, což ostatně sama v dovolání potvrzuje. Dovolací soud proto uzavřel, že pokud stěžovatelka skutečně trvala na účasti u veřejného zasedání, nepostupovala dostatečně obezřetně, neboť svou účast u veřejného zasedání sama zmařila tím, že odmítla zastoupení obhájce v substituci. Nesouhlas se substitučním zastoupením obhájce, tedy osobní nepřítomnost zvoleného obhájce nemůže znamenat, že budou shledány důvody neúčasti na straně stěžovatelky. Žádost o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů byla shledána nedostatečnou, jako reakce na neakceptaci návrhu obhájce a stěžovatelky na odročení veřejného zasedání z důvodu kolize trestní věci obviněné (stěžovatelky) s jinou trestní věcí téhož obhájce ve shodném termínu . Za dané situace nelze tudíž odvolacímu soudu vytknout, že veřejné zasedání neodročil. Na straně stěžovatelky nebyly zjištěny akceptovatelné objektivní překážky bránící jí v účasti u veřejného zasedání. Nelze proto konstatovat, že bylo porušeno její právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1617/2008, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 95 T 254/2006, napadla stěžovatelka ústavní stížností (doplněné podáním ze dne 20. 8. 2009, Ústavnímu soudu doručeném téhož dne).

Stěžovatelka v podstatě uvedla, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny, právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.

Stěžovatelka ve vztahu k uvedeným rozhodnutím v prvé řadě poukázala na jejich nepřezkumatelnost (neboť se nedostatečně vypořádaly s její obhajobou a obsahují znaky libovůle), na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i mezi skutkovým stavem a právními závěry, na porušení principu in dubio pro reo a na porušení principu chápání trestního práva jako ultima ratio.

Stěžovatelka se domnívá, že skutek ji kladený za vinu nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. z., neboť není zřejmé naplnění jeho objektivní stránky co do znaku přisvojení si cizí věci . Vkladatel má vůči bance specifické majetkové právo, které má určitou hodnotu, avšak nelze je považovat za věc. Nejvyšší soud se s touto námitkou vypořádal tak, že v obecné rovině připustil úvahu o pokusu trestného činu zpronevěry a navíc připustil, že konkrétní skutečnosti při nakládání s peněžními prostředky nejsou seznatelné z odůvodnění rozhodnutí nižších soudů avšak takové skutečnosti přímo vyplývají z bankovních výpisů; ty Nejvyšší soud cituje a tudíž je musel při neveřejném zasedání provést jako důkaz.

Stěžovatelka se domnívá, že odsuzující rozsudek je v hrubém rozporu s hmotným právem co do naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry v tom, že měla povinnost určitou částku převést na účet správce podniku, což prý neučinila; přitom správce podniku souhlasil s tím, aby věřitelé plnili závazky vůči společnosti ITV ve prospěch účtu, jehož byla stěžovatelka majitelkou. Stěžovatelka se domnívá, že pokud správce podniku neučinil nic jiného [tj. nevyzval věřitele, aby finanční prostředky skládali na (jiný) účet povinného] nelze spatřovat její trestní odpovědnost v tom, že započetla vlastní pohledávku za společnost ITV bez ohledu formální perfekci úkonu započtení. Stěžovatelka uvedla, že v tom, že prostředky, které byly připsány na její účet, a které jí objektivně nepatřily, dobrovolně nevydala, ještě nelze spatřovat trestný čin zpronevěry bez ohledu na to, že o příslušných platbách věděla; jiná osoba (společnost nebo její dlužník) měla právo žádat pro stěžovatelce vydání těchto prostředků z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka proto považuje za nezákonné dovozovat její trestní odpovědnost, neboť šlo o následek porušení zákona jinou osobou (roz. správcem podniku). Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že ani případná způsobilost pohledávek k započtení by na její trestní odpovědnost neměla vliv, neboť není zákonný předpis, který by ji zakazoval provést započtení vůči finančním prostředkům jinak náležejícím společnosti ITV. Stejně tak se domnívá, že Nejvyšší soud zhojil odůvodnění nižších soudů týkající se smlouvy o půjčce (neobsahující notářské ověření pravosti podpisů) nebo nezanesení pohledávky do účetnictví. K existenci samotné půjčky (roz. pohledávky 300.000 Kč) stěžovatelka poukázala na to, že správce podniku při hlavním líčení konaném dne 18. 4. 2007 (str. 7 protokolu, č.l. 260) uvedl, že si je vědom toho, že slečna M. mě informovala o pohledávce 300.000,- Kč, která měla vzniknout mezi ITV a jedním z bratrů , tedy o půjčce věděl, avšak vlivem chaotické situace při přebírání podniku nedošlo k jejímu zaúčtování, což ji nelze klást k tíži. Stěžovatelka za tohoto stavu namítá, že skutek, pro který byla uznána vinnou trestným činem zpronevěry, nenaplňuje jeho zákonné znaky ani z hlediska pojímání trestního práva jako ultima ratio, tj. z pohledu subsidiarity trestní represe, neboť dle jejího názoru má celý případ výlučně obchodněprávní dimenzi .

Stěžovatelka dále poukázala na to, že bylo porušeno její právo na obhajobu, neboť na obviněném ani obhájci nelze legitimně požadovat substituční zastoupení (a takový postup shledává za rozporný s čl. 40 odst. 3 Listiny). Dále uvedla, že ani odvolací soud ani dovolací soud při posuzování její žádosti o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů nepřihlédly při interpretaci příslušných ustanovení trestního řádu k judikatuře Nejvyššího soudu a k duchu a smyslu ústavních norem. Stěžovatelka se konečně dovolala nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08, v němž byla podle jejího názoru posuzována obdobná situace, neboť obhájcem obžalovaného bylo v rámci odvolacího řízení žádáno o odročení veřejného zasedání z důvodu pracovní neschopnosti obžalovaného . Stěžovatelka tvrdí, že její žádost o odročení ze dne 11. 6. 2009 byla podána přímo její osobou, byla podána včas, jednoznačně projevila svoji vůli a sdělila, že hodlá předvést důkazy svědčící o mé nevině .

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud přijal nález podle něhož se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1617/2008, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 95 T 254/2006, ruší.
III. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Stěžovatelka namítá, že citovanými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího základního práva zakotveného v ustanoveních čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy čl. 37 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.

Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrh, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Z obsahu spisu jasně vyplývá, že v průběhu hlavního líčení před Městským soudem v Brně a probíhalo dokazování (a hodnocení důkazů), které Ústavní soud nemá důvodu zpochybňovat.

Za spektakulární považuje Ústavní soud v prvé řadě stěžovatelčiny úvahy týkající se nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. z. Byl to především Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 6 8) zřetelně argumentoval proti stěžovatelčině námitce týkající se (ne)přisvojení si cizí věci a jasně uvedl, jak byl prokázán její úmysl přisvojit si tuto věc; Nejvyšší soud současně odkázal na vlastní příslušnou judikaturu. Ústavní soud má za to, že se v argumentaci Nejvyššího soudu nejednalo toliko o obecnou úvahu o možném pokusu trestného činu zpronevěry, ale o naprosto přiléhavé posouzení, že došlo k spáchání předmětného trestného činu. Stejně tak nelze stěžovatelce přisvědčit v jejím tvrzení, že Nejvyšší soud při neveřejném zasedání provedl důkaz bankovními výpisy týkající se stěžovatelčina účtu, neboť ty byly uváděny a byly předmětem dokazování již v řízení před soudem nalézacím a odvolacím.

Ústavní soud nemůže akceptovat ani další (související) stěžovatelčinu úvahu, že v její činnosti nelze spatřovat naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry, neboť pak by prý byla její trestní odpovědnost dovozována jako následek (tvrzeného) porušení zákona jinou osobou. Stejně tak Ústavní soud nemůže přijmout ani stěžovatelčin názor na souzenou věc jako na věc s výlučně obchodněprávní dimenzí, neboť jak z výše uvedeného vyplývá právní kvalifikace stěžovatelčina jednání zřetelně vypovídá o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, pro který byla odsouzena.

Ústavní soud konečně nemá důvod zpochybňovat argumentaci odvolacího soudu i dovolacího soudu, jež se týkala přítomnosti obhájce u veřejného zasedání odvolacího soudu. Posouzení otázky (nutnosti) substitučního zastoupení, popř. účasti u veřejného zasedání odvolací soud zcela jasně ponechal na obhájci stěžovatelky (srov. str. 2, napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, č.l. 371). Dovolací soud pouze dovodil skutečnosti z nastalé situace vyplývající a uvedl, že nebyly dostatečně doloženy akceptovatelné objektivní překážky na straně stěžovatelky, jež by jí bránily v účasti na veřejném zasedání. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině odkazu na obdobnou situaci jako v případě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2151/08, neboť v nyní souzené věci se jednalo o situaci odlišnou; žádost o změnu termínu veřejného zasedání byla totiž podána z důvodu účasti právního zástupce stěžovatelky u veřejného zasedání u Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 6. 2008 (doručena dne 5. 6. 2008) a stěžovatelka dne 10. 6. 2008 u pracovnice soudní kanceláře (č.l. 364) tak i u předsedkyně senátu (č.l. 365) v telefonickém rozhovoru neoznačila důvod spočívající v její pracovní neschopnosti. Ten uvedla (s odkazem na náhlou zdravotní indispozici) až dne 11. 6. 2008 v omluvě z veřejného zasedání spojenou s návrhem na odročení jednání, kterou faxem zaslala odvolacímu soudu (č.l. 366). Jako přílohu textu faxové zprávy připojila potvrzení o pracovní neschopnosti, jehož podoba byla popsána již výše, které však bylo vystaveno již dne 10. 6. 2008, tedy v den, kdy stěžovatelka sdělila soudkyni i pracovníci soudní správy zcela jiné informace a o zdravotních obtížích se nezmínila. Ústavní soud za této situace stěžovatelčinu chápe argumentaci jako účelovou a nemůže k ní přihlédnout.

Ústavní soud proto nepovažuje za ústavně konformní jakkoliv měnit provedená hodnocení důkazů, neboť by tím - jak již zdůraznil výše - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla - jak bylo již výše zmíněno - porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O argumentaci uvedené v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů významnou pochybnost, která by jej ústavně opravňovala k výraznější ingerenci do dané věci.

Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a proto není důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelčiny argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatelky nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatelky (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelčině argumentaci je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.

Se závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Tyto závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.

Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.

Stěžovatelčina argumentace, která je v ústavní stížnosti do značné míry opakováním výhrad obsažených v jejím odvolání a dovolání (jež byly v předmětem jednání před odvolacím soudem a dovolacím soudem) tedy nevede Ústavní soud k názoru, že by byla porušena stěžovatelčina základní práva či svobody, jichž se v ústavní stížnosti dovolává.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2009

František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.