I. ÚS 171/05
I.ÚS 171/05 ze dne 4. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou, Dřevařská 25, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 4 To 29/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 10 T 23/2000, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 3. 2005 bez formálních vad se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 10 T 23/2000, byl mimo jiné stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, a zároveň mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi roků.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 4 To 29/2004, byl z podnětu odvolání uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 258 odst. 1, písm. b), písm. d), písm. e) trestního řádu zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu Vrchní soud v Olomouci rozhodl tak, že mimo jiné stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona, a odsoudil jej za tento trestný čin a za sbíhající trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2003, č. j. 6 T 503/2001-179, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 8 To 136/2003, podle § 248 odst. 4 trestního zákona, za použití ustanovení § 35 odst. 2 trestního zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle § 49 odst. 1 trestního zákona § 50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi roků.

Z obsahu spisu Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel proti rozsudkům obecných soudů podal dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1429/2004, tak, že se odmítá.

Uvedeným rozsudkům obecných soudů stěžovatel vytýká porušení svých ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:

Článek 95 (1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 39 Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami zpochybňujícími výši způsobené škody. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že výše určené škody nemá oporu v provedeném dokazování ani ve znaleckém posudku a že tedy nebyla objektivně zjištěna, což pro stěžovatele mělo zásadní význam s ohledem na použití vyšší trestní sazby při odsouzení k trestu odnětí svobody.

V druhé části ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů, na jejichž základě dospěly obecné soudy k závěru o vině stěžovatele. Namítá, že z provedených důkazů nevyplývá úmysl spáchat trestný čin, a poukazuje na své aktivity směřující k trestnímu postihu relevantních osob po zjištění, co se ve společnostech ve skutečnosti děje. Tvrzenými skutečnostmi stěžovatel dokládá své poctivé úmysly v začátcích realizace podnikatelského záměru. Dále uvádí, že neměl důvod nevěřit, že pan J. V. zajistí fungování obou společností. Závěrem shrnuje, že v této souvislosti byl uveden v omyl, a tudíž odsouzením za trestný čin byla porušena jeho základní práva. Jak již bylo uvedeno, navrhuje předmětná rozhodnutí obecných soudů zrušit.

Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že ke spáchání uvedeného trestného činu mělo dojít podle obecných soudů tak, že stěžovatel se spoluobžalovanou JUDr. H. S., jako jednatelé BRIMAX Brno s.r.o., jež byla jediným akcionářem BRIMAX-INVEST a.s., a současně jako členové představenstva této akciové společnosti, která měla v rámci podnikatelského záměru realizovat v letech 1996 až 1997 výstavbu bytových jednotek v Brně - Soběšicích, uzavřeli v uvedeném období se zájemci o tuto výstavbu budoucí smlouvy "o převodu vlastnictví bytové jednotky" a na zálohách převzali téměř 9 000 000 Kč. S výstavbou však nebylo vůbec započato a stěžovatel se spoluobžalovanou JUDr. H. S. s úmyslem nevrátit zbývající část záloh ve výši 5 122 113 Kč, přivlastnit si je z majetku akciové společnosti a uskutečnit simulovaný převod, po vzájemné dohodě s jednatelem SUNNY GAMES s.r.o. J. P., jako zprostředkovatelem, uzavřeli smlouvu "o prodeji nebo koupi společností různého charakteru, které se nacházejí ve finančních potížích" s J. V., kterého J. P. záměrně vyhledal jako formálního kupce BRIMAX Brno s.r.o. Transakce vyvrcholila simulovaným převodem obchodních podílů společností a předstíraným předáním veškeré účetní evidence a zejména pokladního zůstatku BRIMAX-INVEST a.s. ve výši 5 133 113 Kč J. V. Finanční částku si však stěžovatel a spoluobžalovaní ponechali a naložili s ní nezjištěným způsobem, čímž způsobili škodu v uvedené výši.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků ústavní stížnosti. Krajský soud v Brně prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Petra Šabaty odkázal na odůvodnění napadených rozsudků Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Návrh, jak s ústavní stížností naložit, nepřipojil. Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Stanislava Urbance po stručné rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti uvádí, že námitky uváděné v ústavní stížnosti byly uplatněny již v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně a že odvolací soud na ně adekvátně reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí. V námitkách stěžovatele spatřuje Vrchní soud v Olomouci snahu hodnotit důkazy izolovaně a vytrženě z kontextu. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje Ústavnímu soudu ji odmítnout.

Po důkladném prostudování spisového materiálů dochází Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejdříve musí Ústavní soud připomenout, že není orgánem "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu.

Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů by se Ústavní soud uchýlil tehdy, když by extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, zapříčinil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.

Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené § 2 odst. 6 trestního řádu.

Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud I. stupně ke svému rozsudku připojil podrobné odůvodnění logicky provázané a vnitřně konzistentní, přičemž dostatečně vysvětlil na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a na základě jakých důkazů rozhodl o vině stěžovatele.

S námitkami stěžovatele se v odvolacím řízení náležitě vyrovnal soud II. stupně, před nímž stěžovatel mimo jiné taktéž zpochybňoval určenou výši způsobené škody. Z rozsudku Krajského soudu v Olomouci je zřejmé, že se námitkou podrobně zabýval na stranách 29 až 31 předmětného rozsudku. Proto je možno na rozhodnutí zcela odkázat.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je evidentní, že se obhajobou stěžovatele zabývaly, a to bezesporu s důkladností, která excesivně nevybočuje z nároků kladených na rozhodování o vině a trestu. Provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, na rozdíl od stěžovatele, který v ústavní stížnosti poukazuje na dílčí skutečnosti, které sice neprokazují jeho vinu, ale ani jeho nevinu, a sám naopak zcela opomíjí řadu dalších důkazů a souvislostí, které soudy ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vyjádřily.

Odůvodnění napadených rozhodnutí proto podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování. Samotná polemika se závěry zastávanými obecnými soudy, které jsou v rozporu s názory stěžovatele, ještě sama o sobě nemůže znamenat porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že ve věci byla porušena namítaná či jiná základní práva stěžovatele.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2005

Ivana Janů předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.