I. ÚS 1701/07
I.ÚS 1701/07 ze dne 28. 1. 2010

N 16/56 SbNU 157
Úhrada a pořadí splátek dlužného pojistného na zdravotní pojištění

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 28. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 1701/07 ve věci ústavní stížnosti A. J. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007 č. j. 6 Ads 16/2006-143, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze o zamítnutí stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny týkajícímu se stěžovatelovy povinnosti zaplatit dlužné pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Všeobecné zdravotní pojišťovny, rozhodčího orgánu, se sídlem v Praze, Orlická 4/2002, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění

I.

1. Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti rozsudku ze dne 28. 3. 2007 č. j. 6 Ads 16/2006-143, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2005 č. j. 12 Ca 8/2005-91; tímto rozsudkem městský soud zamítl stěžovatelovu žalobu domáhající se zrušení rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 2. 6. 2004.

II.

2. Ústavní soud zjistil ze spisu následující skutečnosti:

3. Ve dnech 14. 6. 2001 až 25. 6. 2001 byla u stěžovatele provedena kontrola placení pojistného na všeobecné zdravotní pojištění za období leden 1993 až duben 2001. V rámci kontroly bylo mj. zjištěno, že stěžovatel nehradil pojistné od října do prosince 1994 a od listopadu 1995 do prosince 1997. V důsledku toho vznikl nedoplatek ve výši 94 570 Kč.

4. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, okresní pojišťovna Uherské Hradiště, (dále jen "VZP OP") platebním výměrem ze dne 3. 8. 2001 č. 4140100478 na základě výsledků kontroly uložila stěžovateli povinnost zaplatit dlužné pojistné na všeobecném zdravotním pojištění ve výši 94 570 Kč. Dle odůvodnění "firma" stěžovatele nehradila pojistné za své zaměstnance od listopadu 1995 do ledna 1998 a dále prováděla odvody pojistného v jiné výši, než zněl předpis.

5. Odvolání stěžovatele rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny rozhodnutím ze dne 2. 6. 2004 (sic!) č. j. 10117/01/Sa zamítl a napadený platební výměr potvrdil. Dle odůvodnění tohoto rozhodnutí VZP OP "provedla" ke dni 15. 5. 1996 promlčení penále ve výši 20 837 Kč. Promlčení dlužného pojistného "nebylo možno provést", neboť již "bylo uhrazeno úhradami" ze dne 26. 2. 1998 ve výši 5 615 Kč a ze dne 13. 3. 1998 ve výši 54 224 Kč.

6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2005 č. j. 12 Ca 8/2005-91 žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění konstatoval, že zahájení kontroly dne 15. 5. 2001 je úkonem ke zjištění penále nebo k jeho vyměření, od něhož plyne nová promlčecí lhůta ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Právo předepsat dlužné pojistné se promlčuje za 5 let ode dne jeho splatnosti; proto i doplatek ve výši 54 224 Kč z roku 1998 bylo možno použít na úhradu nedoplatků zpětně za období pěti předcházejících let. Tato lhůta se počítá podle soudu od data poskytnutí platby a s datem provedení kontroly nesouvisí. Soud nesouhlasil se závěrem o porušení oznamovací povinnosti podle § 15 odst. 3 citovaného zákona, neboť stěžovatel neuvedl, na co svou platbu posílá; VZP ji proto správně použila v pořadí vyplývajícím z § 15 odst. 2 citovaného zákona, a pokud neoznámila stěžovateli, jak s touto platbou naložila, nedopustila se porušení tohoto ustanovení, protože ji nepoužila jinak, než jak plátce pojistného určil. Stran námitky promlčení dospěl městský soud k závěru, že vedlejší účastník uznal stěžovatelovu námitku promlčení běžného pojistného za 5 let ode dne splatnosti. Protože úkon vymáhání pojistného byl učiněn oznámením o zahájení kontroly ke dni 15. 5. 2001, uznal i promlčení nároku na penále k datu 15. 5. 1996.

7. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2007 č. j. 6 Ads 16/2006-143 kasační stížnost stěžovatele zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, že vedlejší účastnice nesprávně odlišuje stěžovatele jako zaměstnavatele a jako osobu samostatně výdělečně činnou. Ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vyplývají různé podmínky pro výpočet a placení pojistného mezi jednotlivými plátci. Pokud VZP OP stěžovateli jako plátci pojistného - osobě samostatně výdělečně činné vrátila přeplatek pojistného, neznamená to, že neměl žádný přeplatek jako plátce pojistného - zaměstnavatel. K námitkám vztahujícím se k § 15 zákona č. 592/1992 Sb. Nejvyšší správní soud uvedl, že § 15 odst. 1 tohoto zákona stanoví jednoznačnou povinnost plátce uhradit "o vlastní újmě" a bez jakýchkoliv úkonů ze strany pojišťovny dlužné pojistné. Odkaz na to, že VZP OP nevedla průkaznou evidenci případných nedoplatků a uskutečněných plateb pojistného je lichý, neboť ze zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění taková povinnost pro pojišťovnu z ničeho nevyplývá - takovou povinností je stižen naopak ve smyslu ustanovení § 25 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění stěžovatel. Dále § 15 odst. 2 téhož zákona přesně stanoví, v jakém pořadí má plátce pojistného splatné závazky platit a na jaké účty; pokud v rozhodném období stěžovatel poukazoval platby na účet pojistného, uhrazoval jimi vždy nejstarší nedoplatky pojistného (byť měl v souladu se zákonem stanoveným pořadím pohledávek uhrazovat pohledávky přednostní, tj. případné pokuty, penále či přirážky k pojistnému). Ničeho jiného totiž stěžovatel ani učinit nemohl, neboť jasné znění ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění jiný postup vylučuje. VZP OP neporušila ani § 15 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; VZP OP totiž neměla stěžovatele o čem informovat. Platbu pojistného "nepoužila na žádný jiný účel, než pro který byla poukázáním na účet pojistného poukázána", a to na zapravení nejstarší pohledávky pojistného v souladu s § 15 odst. 2 písm. d) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud připustil, že tím sice byla naplněna hypotéza § 15 odst. 3 téhož zákona "v tom smyslu, že stěžovatel, pokud poukazoval své platby výlučně na účet pojistného, neplnil svou povinnost dodržet pořadí splatných pohledávek podle § 15 odst. 2 zákona o pojistném, nicméně pojišťovna je v takovém případě k postupu podle ustanovení § 15 odst. 3 (použití platby podle pořadí pohledávek) zákona o pojistném oprávněna, nikoliv povinna". Konečně Nejvyšší správní soud vyslovil mínění, že je třeba rozlišovat mezi stavem, který nastal v čase ex lege při splnění normou předpokládané hypotézy (konkrétně uhrazení nejstaršího nedoplatku pojistného zaplacením částky na účet pojistného), a konstatováním tohoto stavu (resp. rekapitulací, jak tento stav v čase nastával) pomocí nástrojů kontroly placení pojistného ve smyslu ustanovení § 22 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Z těchto důvodů kasační stížnost zamítl.

III.

8. V ústavní stížnosti a v jejích doplněních stěžovatel namítal, že Nejvyšší správní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že vydal rozhodnutí, jež je v extrémním rozporu s publikovaným rozhodnutím, které řešilo obdobnou věc, avšak se zcela opačným výsledkem. Stěžovatel se řídil rozhodnutím publikovaným pod č. 356/2004 Sb. NSS ("veden publikovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu podal proto správní žalobu"), v němž byla řešena obdobná věc, avšak obdržel rozhodnutí, které je s ním zcela v rozporu. Pokud chtěl Nejvyšší správní soud rozhodnout jinak, měl věc postoupit rozšířenému senátu, což však neučinil; tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý a předvídatelný proces. Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatel i v tom, že soudy se vůbec nevyjádřily k argumentům judikaturou evropských i českých soudů, jež uváděl v žalobě i kasační stížnosti; odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03 ze dne 17. 8. 2005 (N 160/38 SbNU 277).

9. Dále stěžovatel namítal, že na platby pojistného je nutno hledět jako na daňovou povinnost (viz i rozhodnutí NSS sp. zn. 6 Ads 18/2005), a proto vedlejší účastník měl doložit, že nebyl nečinný po dobu dluhu, což nedokázal; neprokázal ani, že jednou ročně oznamoval dlužné částky stěžovateli. Svou nečinnost a neprůkaznost své evidence chce hojit na úkor stěžovatele. Povinnost vést evidenci ukládá vedlejšímu účastníkovi zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud ani Nejvyšší správní soud stěžovateli nevysvětlili, jak mohl použít vedlejší účastník platby na nejstarší splatný dluh, když správnou výši pojistného bez kontroly neznal. Rovněž je rozpor v argumentaci krajského soudu a Nejvyššího správního soudu ohledně porušení § 15 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále z rozsudku NSS č. j. 2 Afs 31/2005 stěžovatel dovozuje, že správní orgán je pouze oprávněn, nikoliv však povinen použít platby podle pořadí pohledávek. Konečně ke zjištění odlišné výše dluhu na pojistném došlo až v roce 2001; o této výši se žalovaný dozvěděl až v květnu 2001, a nemohl proto v roce 1998 provádět platby na penále, neboť o něm nevěděl.

IV.

10. Nejvyšší správní soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, případně její zamítnutí. K námitce nepředložení věci rozšířenému senátu Nejvyšší správní soud konstatoval, že právní názor vyslovený v ústavní stížností napadeném rozsudku nejenže není v rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudcích, na něž poukazuje stěžovatel, ale především se vyslovuje ke zcela jiné otázce. Rozhodnutí sp. zn. 2 As 81/2003 se zabývalo pouze otázkou, jaký úkon zdravotní pojišťovny podle zákona č. 592/1992 Sb. může mít za následek přerušení promlčecí lhůty podle § 16 odst. 1 tohoto zákona; takovým úkonem podle tohoto rozhodnutí může být pouze úkon, který sleduje zjištění skutečností rozhodných pro zjištění výše pojistného (resp. penále). V případě stěžovatele však nebylo vůbec sporu o tom, že úkonem přerušujícím běh promlčecí lhůty bylo až zahájení kontroly ve smyslu § 22 citovaného zákona. Zásadní problém pak spočívá v tom, že stěžovatel nerozlišuje mezi stavem, který nastal ze zákona při splnění normou předpokládané hypotézy (tj. vznik povinnosti zaplatit pojistné, okamžik splatnosti, okamžik prodlení, způsob placení, resp. použití platby poukázané na účet pojistného na uhrazení nejstaršího nedoplatku pojistného) a konstatováním tohoto stavu pomocí nástrojů kontroly pojistného ve smyslu § 22 citovaného zákona. Z tohoto hlediska jde o otázku bližšího vymezení obsahu kontroly; tou se však druhý senát ve svém rozhodnutí nijak nezabýval. Totéž platí i pro rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 31/2005, podle něhož v případě, kdy je zákonem v rozhodování správního úřadu vymezen prostor správního uvážení, nelze připustit takovou aplikaci, která by v konečném důsledku znamenala libovůli. V případě stěžovatele však o aplikaci správního uvážení vůbec nešlo.

11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření vyzdvihl, že ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 81/2003 byla řešena problematika nedoplatku v platbách osoby samostatně výdělečně činné a použití přeplatku pojistného na úhradu penále. V souzené věci je však řešena povinnost zaměstnavatele odvádět pojistné na samostatný účet určený pro odvody zaměstnavatele a dále povinnost osoby samostatně výdělečně činné k provádění úhrad záloh a doplatků na pojistné na zvláštní účet osoby samostatně výdělečně činné, byť se jednalo o jednu a tutéž fyzickou osobu. Dále vedlejší účastník popisuje skutkové okolnosti případu a uzavírá, že neshledává rozpor mezi odůvodněním rozhodnutí napadeného ústavní stížností a publikovaným judikátem. Ústavní stížnost tak je vlastně pouze nesouhlasem se závěry správního orgánu a soudů. S ohledem na to navrhuje vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti.

V.

12. Stěžovatel v replice setrval na námitkách obsažených v ústavní stížnosti a obsáhle se věnoval argumentům obsaženým ve vyjádření Nejvyššího správního soudu a vedlejšího účastníka. Setrval mj. na závěru, že citovaný judikát dopadá i na jeho věc, neboť povinnost odvádět pojistné je stejná pro zaměstnavatele i pro osobu samostatně výdělečně činnou. Dále stěžovatel dovozoval, že bylo kontrolováno i období, které již bylo promlčeno; VZP je však dle jeho mínění oprávněna zjišťovat dlužné pojistné pouze za období nepromlčené. Vzhledem k tomu, že ke dni zahájení kontroly neměla VZP povědomí o skutečném zúčtování plateb pojistného, nemohla již před promlčením použít novější platby pojistného na údajné nezaplacené staré pojistné. Soud se dle mínění stěžovatele nijak nevypořádal s tím, že VZP prováděla kontrolu promlčeného období, přestože stěžovatel námitku promlčení vznesl. Nevypořádal se ani s tím, že VZP nesplnila povinnost oznámit plátci použití běžné platby pojistného na dřívější pojistné: "NSS svým rozhodnutím umožnil VZP, aby pomocí nástrojů kontroly kdykoli vyúčtovala plátci dlužné pojistné za promlčené období tak, že nové platby pojistného dodatečně použije na staré pojistné, plátce o tom nevyrozumí, vytvoří tím nedoplatky na novém pojistném a generuje penále od nejstaršího pojistného". Účelem § 15 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je obrana proti nezákonným postupům zdravotních pojišťoven; nelze proto připustit, že pojišťovna bez splnění této povinnosti použije platbu jinak, než plátce zamýšlel.
VI.

13. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

14. První námitkou stěžovatel vytýká, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je zcela v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2004 č. j. 2 As 81/2003-48, publikovaným pod č. 356/2004 Sb. NSS, aniž byla věc předložena rozšířenému senátu. Ústavní soud tuto výtku nesdílí: obě rozhodnutí nejsou ve vzájemném rozporu, neboť každé z nich se zabývá odlišnou problematikou. Jádrem rozsudku publikovaného pod č. 356/2004 Sb. NSS je myšlenka, dle níž úkonem přerušujícím běh promlčecí doby nemůže být jakýkoliv úkon ve věci pojistného či penalizace činěný vůči poplatníkovi v průběhu promlčecí doby, ale úkon kvalifikovaný. Kvalifikovanost spatřuje Nejvyšší správní soud "v tom, že se musí jednat o úkon směřující ke zjištění výše penále nebo k jeho vyměření, a to penále za konkrétní období". Na tomto základě Nejvyšší správní soud odmítl, že by takovým úkonem mohlo být vyúčtování dlužného penále, které pouze obsahovalo výčet tehdy evidovaného penále za dané období, vyčísleného podle toho, co bylo evidováno na stěžovatelově účtu, a sdělení o úhradě tohoto penále. Naproti tomu rozsudek, který stěžovatel napadl ústavní stížností, se vymezením úkonu přerušujícího běh promlčecí lhůty vůbec nezabývá, neboť mezi účastníky nebylo sporu o tom, že tímto úkonem je zahájení kontroly placení pojistného; viz shora v narativní části tohoto rozhodnutí. Nebyl tak naplněn základní předpoklad nezbytný pro to, aby tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu mohl věc předložit rozšířenému senátu, spočívající v odlišnosti od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (§ 17 odst. 1 s. ř. s.). Právo na spravedlivý proces stěžovatele z tohoto hlediska porušeno nebylo.

15. Důvodné nejsou ani námitky, v nichž stěžovatel s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 18/2005-65, č. 1315/2007 Sb. NSS, dovozuje, že na platby pojistného se má hledět obdobně jako na daňovou povinnost, a proto musí zdravotní pojišťovna průkazně doložit své nároky a průkazná musí být i její činnost po dobu dluhu; povinnost vést průkaznou evidenci pak stěžovatel dovozuje ze zákona o účetnictví. Citované rozhodnutí se ovšem vyslovuje opět k poněkud jiné problematice: jeho předmětem byla mj. otázka opakované kontroly plnění povinností při odvodu pojistného. Právě v této souvislosti Nejvyšší správní soud vyslovil závěr, dle něhož s ohledem na to, že pojistné je součástí státního rozpočtu, nevidí důvod, proč zaujímat principiálně odlišný postoj vůči opakované daňové kontrole a kontrole placení pojistného, a poukázal proto na některé závěry Ústavního soudu týkající se opakované daňové kontroly.

16. Ani další závěry, jež činí stěžovatel, nemají opory v judikatuře či v zákoně. Předpokladem předepsání dlužného pojistného není povinnost zdravotní pojišťovny prokázat, že nebyla "po dobu dluhu" nečinná, ani to, že každoročně stěžovateli dlužné částky oznamovala. Právo předepsat dlužné pojistné má zdravotní pojišťovna do té doby, než uplyne promlčecí lhůta uvedená v § 16 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. (Ústavní soud podotýká, že ponechává stranou otázku, zda promlčení upravené v citovaném ustanovení je "de facto" prekluze, jak dovozuje rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, publikované pod č. 1240/2007 Sb. NSS, a též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 24/2008-119 nebo č. j. 3 Ads 29/2007-78) Tato lhůta je pětiletá a běží ode dne splatnosti dlužného pojistného (ke splatnosti viz § 5 odst. 2 citovaného zákona); za okolností uvedených ve druhé větě § 16 odst. 1 citovaného zákona může být založen běh lhůty nové. Promlčecí lhůta slouží zdravotní pojišťovně mj. k tomu, aby během jejího plynutí mohla kontrolou prověřit, zda si plátce správně stanovil vyměřovací základ, jakož i výši pojistného a jeho placení. Zjistí-li při kontrole dlužné pojistné, může je předepsat (a to pravomocně - viz č. 1240/2007 Sb. NSS), pokud ještě neuplynula lhůta stanovená v § 16 odst. 1 citovaného zákona.

17. Odkaz na povinnost vést evidenci podle zákona o účetnictví není pro posouzení vzájemných subjektivních práv a povinností zdravotní pojišťovny a plátce pojistného rozhodný. Lze přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že povinnost vést průkaznou evidenci o uskutečněných platbách pojistného ukládá § 25 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění právě plátcům pojistného.

18. Nejvyššímu správnímu soudu nelze vytknout ani interpretaci a aplikaci § 15 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Druhý odstavec tohoto ustanovení v rozhodném období jednak stanovoval pořadí, v němž je plátce povinen své splatné závazky vůči pojišťovně splácet, a jednak plátci ukládal, aby jednotlivé dlužné částky odváděl samostatně na příslušné účty zdravotní pojišťovny. Měl-li proto plátce kupř. dluh na penále a na pojistném, nestačilo, aby tyto částky sečetl a zaslal sumu jim odpovídající na jeden účet, ale bylo jeho povinností zaslat přesnou částku na účet penále a na účet pojistného zvlášť. Dodržení zákonem stanoveného pořadí tak vlastně vyžadovalo rovněž respektování samostatných účtů pro pokuty, penále, přirážku k pojistnému a pro pojistné samotné.

19. Nedodržel-li plátce stanovené pořadí, opravňoval druhý odstavec zdravotní pojišťovnu k tomu, aby platbu použila ve stanoveném pořadí, a o této skutečnosti plátce neprodleně informovala. Ústavní soud je přesvědčen, že jde o oprávnění zdravotní pojišťovny, a nikoliv o její povinnost, jak dovozuje stěžovatel. Pokud by mělo jít o povinnost, nemuselo by citované ustanovení vůbec být v zákoně obsaženo. Postačilo by totiž, aby druhý odstavec stanovil, že platby závazků plátce pojistného se použijí v pořadí v něm uvedeném (kupř. obdobně jako § 22a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů). Bylo by pak rovněž nadbytečné stanovovat povinnost plátce respektovat pořadí placení závazků, neboť poukázané platby by byly nezávisle na vůli plátce i zdravotní pojišťovny použity v pořadí stanoveném zákonem.

20. Oprávnění použít platbu ve stanoveném pořadí, obsažené v § 15 odst. 3 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, je dáno příslušné zdravotní pojišťovně pro případ, kdy plátce pojistného nedodrží pořadí placení závazků uvedené ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Tím je míněna kupř. situace, kdy plátce má vůči zdravotní pojišťovně splatné závazky jak na pojistném, tak na penále, a - podle právního stavu rozhodného pro tuto věc - pošle platbu na účet pojistného, přestože přednostně měl zaplatit penále. Pak je zdravotní pojišťovna oprávněna takovou platbu započíst na penále; s ohledem na princip právní jistoty lze dovodit, že oznámení o takovém úkonu plátci, vyžadované poslední větou § 15 odst. 3 tohoto zákona, má nejen informativní charakter, ale je nutnou právní skutečností dovršující použití platby v zákonem stanoveném pořadí. Jinak řečeno, "použití" platby ve stanoveném pořadí se nemůže uskutečnit interním opatřením zdravotní pojišťovny, ale jeho předpokladem je vyrozumění plátce o takovém postupu. Z toho zároveň vyplývá, že povinnost "neprodleně oznámit" plátci použití platby v zákonem stanoveném pořadí ve skutečnosti znamená, že právo zdravotní pojišťovny použít platbu v zákonem stanoveném pořadí lze vykonat jenom neprodleně poté, co plátce platbu v nesprávném pořadí zdravotní pojišťovně poukázal. Tento závěr lze podpořit opět poukazem na princip právní jistoty, jehož jádrem je předvídatelnost, tj. v tomto případě předvídatelnost postupu zdravotní pojišťovny. Postup, v němž by zdravotní pojišťovna poukázané platby teprve s odstupem značné doby použila v jiném pořadí, než jaké určil plátce, je však pro plátce zcela evidentně nepředvídatelný.

21. Uvedené platí pro případy, kdy plátce pojistného nedodrží zákonem stanovené pořadí placení svých splatných závazků vůči zdravotní pojišťovně, tedy zašle-li platbu na jiný účet, než na který ji podle zákonem stanoveného pořadí měl poukázat. Navzdory názoru stěžovatele se však netýká přiřazování zaslaných plateb v rámci jednotlivých účtů. Jestliže stěžovatel zasílal platby na účet pojistného, pak z § 15 odst. 2 písm. d) zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění vyplývá, že tím platil vždy nejstarší nedoplatky pojistného. K tomuto následku přitom nebylo zapotřebí žádného úkonu zdravotní pojišťovny, nýbrž nastával na základě kogentního ustanovení zákona. Nelze proto argumentovat tak, že by zdravotní pojišťovna v souzené věci teprve v roce 2001 zpětně použila poukázané platby na nejstarší nedoplatky pojistného; tento následek totiž na základě zákona již objektivně nastal v okamžiku poukázání platby zdravotní pojišťovně. Zaslanou platbou na účet pojistného byl tedy hrazen nejstarší nedoplatek pojistného, který nebyl promlčen, resp. ve smyslu judikatury správních soudů prekludován (prekludovaný dluh totiž již v okamžiku platby neexistoval).

22. Pro úplnost je nutno dodat, že současná úprava obsažená v § 15 odst. 2 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění je již odlišná, a to nikoliv pouze v jiném stanovení pořadí splatných závazků, ale též v rozlišování nejstarších nedoplatků pojistného a běžného pojistného [písmena c) a d) citovaného ustanovení]. Tím vychází plátcům vstříc, neboť použití platby v jiném pořadí bude zjevně zahrnovat i situace, kdy zdravotní pojišťovna použije platbu běžného pojistného na úhradu nejstaršího nedoplatku na pojistném. Předchozí úpravu, jež je rozhodná pro souzenou věc, však nelze považovat za protiústavní, neboť z principu použití platby na nejstarší nedoplatky vycházejí i jiné předpisy, a to jak z oblasti práva veřejného, tak i soukromého (srov. § 333 obchodního zákoníku, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 326/2004 či § 22a zákona č. 589/1992 Sb.).

23. Konečně důvodná není ani námitka vytýkající Nejvyššímu správnímu soudu, že se nevypořádal s judikaturou českých a evropských soudů, kterou stěžovatel v kasační stížnosti citoval. Ve skutečnosti se totiž jedná o téměř doslovnou citaci jednoho rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, publikovaného pod č. 735/2006 Sb. NSS, v němž se poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Předmětem rozhodování rozšířeného senátu však byla otázka, zda se lze proti opakované daňové kontrole bránit žalobou proti nezákonnému zásahu, či nikoliv, a k tomu také směřovala argumentace Nejvyššího správního soudu, odvolávající se i na tam uvedenou judikaturu. Je zjevné, že jde o problematiku zcela odlišnou od té, která se řešila ve stěžovatelově věci; ostatně ani sám stěžovatel netvrdil, jaké konkrétní závěry z citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu vyplývají, nýbrž toliko obecně konstatoval, že jej městský soud nevzal v úvahu, případně že závěry a odůvodnění citovaného rozhodnutí lze použít i v jeho věci. Stěžovatel tak nenastolil žádné konkrétní námitky, jimiž by se musel Nejvyšší správní soud zabývat. Pro úplnost je nutno dodat, že všemi konkrétními důvody, jež stěžovatel uvedl v kasační stížnosti (často i opakovaně), se Nejvyšší správní soud zabýval a vypořádal se s nimi tak, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí.

24. Po vyhodnocení výše uvedených zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná základní práva a svobody stěžovatelů, proto se souhlasem účastníků bez ústního jednání podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost zamítl.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.