I. ÚS 17/05
I.ÚS 17/05 ze dne 4. 5. 2006

N 95/41 SbNU 259
K náležitostem obsahu dovolání

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 4. května 2006 sp. zn. I. ÚS 17/05 ve věci ústavní stížnosti pplk. JUDr. Z. Š. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1192/2004 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 6 To 501/2003, jimiž bylo zamítnuto odvolání a odmítnuto dovolání stěžovatele v jeho trestní věci.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1192/2004 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 6 To 501/2003 se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Vyplynulo z ní následující:

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 26. 4. 2002 č. j. 2 T 174/2001-200 uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen "tr. zákon") a trestného činu porušení služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zákona a za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců podmíněně. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 9. 2002 č. j. 6 To 340/2002-221 zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2003 č. j. 7 Tdo 125/2003-243 obě rozhodnutí zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Bruntále k novému projednání a rozhodnutí.

Následně Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 11. 6. 2003 č. j. 2 T 31/2003-278 ve věci znovu rozhodl a ve výroku I. uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písmeno a) tr. zákona a trestného činu porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zákona se stejným výrokem o vině. Ve výroku II. jej zprostil obžaloby z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Proti odsuzujícímu výroku podal stěžovatel odvolání.

Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2003 č. j. 6 To 501/2003-302 odvolání stěžovatele zamítl. Tím porušil podle stěžovatele ústavní zásadu, že nikdo nesmí být odsouzen pro skutek, pro který byl dříve pravomocně zproštěn obžaloby (srov. výše). Závěr, že se v původní obžalobě a v původním odsuzujícím rozsudku jedná o jeden skutek, učinil prý Nejvyšší soud v citovaném usnesení ze dne 6. 2. 2003. Ve vztahu k posuzovanému skutku tedy stěžovatel nemohl být odsouzen i zproštěn současně.

Okresní soud v Bruntále ani Krajský soud v Ostravě se dále - podle stěžovatele - při projednávání věci nezabývaly materiální stránkou trestného činu a v odůvodnění napadených rozhodnutí schází úvaha, proč jeho jednání dosáhlo vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti.

Stěžovatel napadl uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1192/2004 odmítl, neboť podle jeho názoru nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. řád"). Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno poslední den zákonné lhůty, nemohl již předseda senátu soudu prvního stupně postupovat v souladu s § 265h odst. 1 tr. řádu a vyzvat obviněného k odstranění vad ve lhůtě dvou týdnů, protože důvody dovolání lze měnit a vady dovolání odstranit pouze ve lhůtě dvou měsíců uvedené v § 265e odst. 1 tr. řádu.

Stěžovatel namítl, že mu Nejvyšší soud odmítl přístup k soudu, jestliže se dovoláním meritorně nezabýval, ač proto neměl oporu v zákoně. Nejvyšší soud prý opomenul, že to, čeho se dovolatel domáhá, bylo uvedeno v prvním odstavci textu dovolání v jeho poslední větě. Podle stěžovatele je pravda, že tento návrh není již opakován v závěru textu dovolání, ale uspořádání, že návrh rozhodnutí bývá uveden v závěru textu, je pouze usus, nikoliv zákonný požadavek. Podle mínění stěžovatele měl Nejvyšší soud vycházet z obsahu celého dovolání, ne jen z jeho petitu, neboť z jeho předchozího textu a z poslední věty prvého odstavce dovolání je zřejmé, proti kterým rozhodnutím směřuje. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti označuje právní otázky, kterými se měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení zabývat.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a práva daného čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Proto navrhl jeho zrušení.

K výzvě Ústavního soudu upřesnil stěžovatel petit ústavní stížnosti přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2006 tak, že navrhuje, aby byla zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1192/2004 a i usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 6 To 501/2003.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud. Oba soudy toliko odkázaly na svá napadená rozhodnutí. Proto z nich Ústavní soud nevychází.

II.

K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 31/2003. Z něj zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem ze dne 26. 4. 2002 č. j. 2 T 174/2001-200 uznán vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestného činu porušení služebních povinností a byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 9. 2002 č. j. 6 To 340/2002-221 zamítl. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2003 č. j. 7 Tdo 125/2003-243 oba tyto rozsudky zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Bruntále k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Následně Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 11. 6. 2003 č. j. 2 T 31/2003-278 uznal stěžovatele výrokem I. vinným ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a trestného činu porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zákona a odsoudil jej k úhrnnému podmíněnému trestu v trvání 8 měsíců. Výrokem II. jej zprostil obžaloby pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písmeno b) tr. zákona.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 27. 11. 2003 č. j. 6 To 501/2003-302 opět zamítl. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v intencích pokynů Nejvyššího soudu, který ve svém zrušovacím usnesení "nedeklaroval závazný právní názor", doplnil dokazování a všechny provedené důkazy vyhodnotil v souladu s příslušnými ustanoveními tr. řádu. Krajský soud shledal jako zákonný a odůvodněný jak výrok o vině, tak i výrok o trestu.

Toto usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 23. 3. 2004. Stěžovatel je napadl dovoláním z důvodů § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. řádu, a to faxovým podáním dne 24. 5. 2004; písemné podání podal k poštovní přepravě dne 25. 5. 2004.

Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 26. 10. 2004 č. j. 6 Tdo 1192/2004-328 dovolání odmítl. Uvedl, že mimo jiné zkoumal, zda dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu; shledal, že nikoliv, protože v něm není uvedeno, čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Obviněný a jeho obhájce obdrželi usnesení Krajského soudu v Ostravě, proti kterému bylo podáno dovolání, dne 23. 3. 2004. Konec dvouměsíční lhůty k podání dovolání, eventuálně k odstranění vad dovolání, byl den 23. 5. 2004, což byla neděle; poslední den lhůty tedy připadl na den 24. 5. 2004. Protože obviněný podal dovolání 24. 5. 2004, tedy poslední den uvedené lhůty, nemohl již předseda senátu soudu prvního stupně postupovat v souladu s ustanovením § 265h odst. 1 tr. řádu a vyzvat obviněného k odstranění vad ve lhůtě dvou týdnů, protože důvody dovolání lze měnit a vady dovolání lze odstranit pouze ve lhůtě dvou měsíců uvedené v § 265e odst. 1 tr. řádu.

III.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, a to stěžovatel na základě výzvy Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2006, Nejvyšší soud podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2005 a Krajský soud v Ostravě podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2006 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
IV.

Ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem české republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je částečně důvodná.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci, mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech příliš formalistickou, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02 a sp. zn. III. ÚS 671/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127, a svazek 29, nález č. 10).

Právě o srovnatelný případ aplikace práva se v projednávané věci jedná.

Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že "dovolání obviněného JUDr. Z. Š. nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu, neboť v něm není uvedeno, čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu". Z rekapitulace spisu však vyplývá, že stěžovatel, který podal dovolání prostřednictvím svého právního zástupce v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě, v jeho textu uvedl, že "Proti zamítavému usnesení odvolacího soudu podávám dovolání, jehož důvodnost spatřuji v nesprávné právní kvalifikaci skutku, jakož i v tom, že bylo proti mně vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, a domáhám se zrušení jak zamítavého usnesení krajského soudu, tak odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Bruntále". V dovolání je tedy nepochybně výslovně uvedeno, čeho se dovolatel domáhá (tj. zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozsudku Okresního soudu v Bruntále specifikovaných na titulní straně dovolání), včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu. Stěžovatel rovněž namítl nesprávnou právní kvalifikaci skutku, což obsahově odpovídá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu; to - z hlediska ústavnosti - zcela postačuje. Pokud tedy Nejvyšší soud hodnotil dovolání jako nesplňující náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu, jeví se jeho postup jako přepjatý formalismus, který ve svém důsledku znamená zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se právem dovolává.

Ústavnímu soudu pro nezbylo, než napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 6 Tdo 1192/2004 podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušit.

Pokud jde o napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. 6 To 501/2003 Ústavní soud se jím meritorně nezabýval, neboť jeho posouzení je nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který tak učiní v řízení o dovolání. Zrušením napadeného usnesení Nejvyššího soudu bylo totiž řízení ve věci, pokud jde o dovolání, znovu otevřeno. Proto byla ústavní stížnost proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě jako předčasná podle § 43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.