I. ÚS 1697/17
I.ÚS 1697/17 ze dne 12. 7. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Gebhardt, zastoupené Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 23 Cdo 290/2017-554 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2016 č. j. 13 Co 71/2016-525, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a ČSOB Pojišťovny, a. s. se sídlem Masarykovo nám. 1458, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č.j. 23 Cdo 290/2017-554 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2016 č. j. 13 Co 71/2016-525. Tímto usnesením byl ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované vedlejší účastnici řízení zrušen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 12. 2015 č. j. 9 C 90/2012-501 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Plzni postupoval v odvolacím řízení nesprávným způsobem, neboť uložil soudu prvního stupně závazný pokyn, aby znalecký posudek vypracovaný společností MBL Crash Expert, s. r. o. hodnotil jako posudek znaleckého ústavu. Pochybení Nejvyššího soudu pak stěžovatelka spatřuje v tom, že shora popsaný a údajně protiprávní stav nijak nekorigoval.
3. Pokud jde o napadení usnesení Nejvyššího soudu, ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně a dostatečně vyložil, proč muselo být stěžovatelčino dovolání odmítnuto. Stěžovatelka vytýkala odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů a také namítala, že se odvolací soud nezabýval zákonností posudku společnosti MBL Crash Expert, s. r. o. Nejvyšší soud tak shledal, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, stanovené v ust. § 237 o.s.ř. V uvedeném závěru nelze shledat žádné porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka sice zastává opačný právní názor, ten však sám o sobě, jak Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

5. Co se týče té části ústavní stížnosti, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2016 č. j. 13 Co 71/2016-525, jde o nepřípustný návrh.

6. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, když shora uvedeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu prvního stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Ústavní stížnost byla tedy zjevně podána v takové fázi řízení před obecnými soudy, ve které právní úprava podání ústavní stížnosti nepřipouští a připustit nemůže; stěžovatelka nevyčerpala a v době podání ústavní stížnosti ani nemohla vyčerpat všechny prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jejích práv.

7. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech státních orgánů, přičemž Ústavní soud představuje "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních orgánů veřejné moci. Každý jiný postup by Ústavní soud stavěl nikoliv na konec, ale na začátek celého soudního procesu a vlastně by předjímal jeho výsledek.

8. Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako nepřípustný návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.